EN | CZ 

Kázání 2026-06-28 Vít Pavelek - Evangelium, to je ospravedlnění

28. Června 2026

Evangelium, to je ospravedlnění. (Ř 5,12-21)

V úvahách o čem mám dnes kázat, jsem byl „neviditelným magnetismem“ přitahován k části textu, který následuje po tom, na který jsem kázal před čtyřmi týdny. Minule jsem kázání dal název: „Evangelium, to je usmíření.“ Dnes název trochu pozměním: „Evangelium, to je ospravedlnění.“ Tímto označením neruším ani nevylučuji to předchozí, je to jen drobná změna perspektivy. Apoštol Pavel nám evangelium ukazuje z různých úhlů.

Text sám o sobě je velmi zajímavý. V původním textu se v těchto deseti verších objevují sedmnáctkrát slova (v různých tvarech) jako jsou hřích, přestupek a provinění. Je jich poměrně dost na to, jak krátký je to text. Ještě zajímavější je ovšem to, že v ohnisku není hřích a jeho synonyma, ale je to dar milosti, dar ospravedlnění. Takže dnes nebude platit onen vtip, jak se ptá manželka svého muže, který se právě vrátil z kostela. „O čem dnes farář kázal?“ „Myslím, že o hříchu“, odpoví muž. „No a co o něm říkal?“ ptá se znovu žena. „Nevím, myslím, že byl proti.“

Apoštol používá tři různá slova, aby vyjádřil různé kategorie, nebo snad lépe stavy. Tato tři slova se do češtiny překládají jako hřích, přestoupení a provinění.

Hřích má v listu Římanům význam jakéhosi duchovního principu, zákonitosti nebo nadosobní moci, jíž Pavel popisuje personifikovaně – vstoupil do světa, vládne, zotročuje, rozmanitými způsoby člověka svádí, oklamává, chytá do pastí a způsobuje, že člověk ztrácí svůj bezprostřední vztah s Bohem. Místo aby se radoval z přímé boží blízkosti, schovává se před ním, protože se ho bojí (Gn 3,8). Hřích je ztráta smyslu života, bloudění ve slepých uličkách při hledání významu života, odcizení, ztráta důstojnosti a plného lidství.

Přestoupení je konkrétní čin, kterým se naplňuje úsilí hříchu. Je to ten tah na šachovnici lidského života, který rozhoduje, že člověk svou partii prohraje. A jak Pavel píše, každý svou partii prohrává. A prohrává ji mnohokrát.

Provinění je pak důsledek předchozího. Je reflexí přestoupení. Zde se člověk liší od zvířat, totiž že si uvědomuje zodpovědnost za činy své i lidstva, jehož je součástí. Člověku dojde, co se stalo po přestoupení. Nejprve poznává zlo kolem sebe, rozpoznává ty, kteří za konkrétní zlo mohou a v domnělé spravedlnosti na ně klade vinu. Pokud se mu stane ta věc, že v záblesku sebereflexe pozná svoji vinu, s jejímž vědomím je ovšem těžké žít, vidí sám sebe jako viníka. Jinými slovy – tento „řetězec“ si uvědomujeme až zpětně. Až teprve na důsledcích, kdy člověk rozpoznává vinu (někdy i svou vlastní), si uvědomuje onen moment, čin, který rozpozná jako přestupek proti dobru. Pokud si dopřeje luxus přemýšlet o příčinách přestupku, kdy došlo k rozhodnutí k nesprávnému jednání, může rozpoznat, že kdesi v hloubi duše má jakýsi sklon jednat zle. Tam někde hluboko na rozhraní duše a ducha tuší, tam je umístěný „genetický kód“ hříchu.

Hřích jako veličina (nemám lepší výraz), duchovní princip nebo personifikovaná mocnost, vede člověka k soustředění na sebe sama. Od nejhrubšího sobectví, aby měl hojnost, moc, aby byly naplněny jeho potřeby a touhy až po strach z božího trestu. Martin Luther takový strach zažíval. John Wesley sloužil jako duchovní co mu síly stačili, a přesto si byli oba reformátoři vědomi, že všechny jejich činy nejsou dostatečné, aby odvrátily boží hněv a nebyli odsouzeni.

Člověk i dobré věci, dobré úmysly prosazuje takovým způsobem, že nedopadnou dobře. Kolikrát to s vámi někdo myslel dobře? – Kolikrát jste to s někým mysleli dobře vy? Kolikrát se stalo, že snaha po dobrém, svatém životě byla pouhou hrou na sebepotvrzení. Růst ke svatosti se tak snadno stane hříšným svatouškováním. Tady chci krátce vysvětlit, co tím myslím. Často se v církvi objevovaly a objevují snahy žít posvěcený život, zalíbit se Bohu. Od samého počátku to je špatně, protože celá snaha se soustředí na vnější zbožnost, pravidelnou docházku do kostela, modlitební úsilí, mravní bezúhonnost a všeobecnou spolehlivost či charitativní snahu. Vypadá to zbožně a svatě, jenže se to celé soustředí na sebe. To není svatost.

Dost hamartologie (nauky o hříchu)! Pavel sice o hříchu píše, ukazuje jeho schopnost šíření a množení, ukazuje i nemožnost z koloběhu zla vystoupit. On se však snaží ukázat, že Boží slib naplněný v Ježíši, v jeho jediném činu spravedlnosti (v.18) překonává všechno zlo i moc, která se ve světě i v životě konkrétního člověka prosazuje. Člověk je milostí – rozuměj Boží láskou a jeho slitováním – ospravedlněn veškeré moci hříchu navzdory. Je ospravedlněn jediným činem proti všem přestoupením, která má člověk zapsaná ve své knize hříchů a to ať se jedná o přestupky minulé, současné nebo budoucí. Hřích nás nemá paralyzovat, víra v dar milosti, v odpuštění má převážit. To je to co nám Pavel sděluje.

Někteří kazatelé a některá fundamentální společenství mají za to, že nejprve je potřeba člověka patřičně vystresovat, dohnat ho k pocitu viny nebo mu alespoň ukázat, jak je ten svět špatný a spěje do záhuby – a když takto objekt svého misijního zájmu naladí, tak mu zvěstují odpuštění. U Ježíše vidíme opak. Lidem dával najevo Boží blízkost. Milosrdenství. Odpuštění. A oni teprve pak sami poznali, že je něco špatně, náboženskými slovy – poznali svůj hřích, své průšvihy, své viny. Vzpomeňte na Zachea. Nejprve se k němu Ježíš pozval, a teprve pak on rozdal svůj majetek, revanšoval se těm, které ošidil či okradl. A Ježíšova slova odpuštění na kříži platí pro lidi, kteří vůbec netuší, že se podílejí na něčem zlém. Až tak velkorysé je Boží odpuštění, ospravedlnění, bez jakýchkoli vstupních podmínek.

Co si z toho dnes máme odnést? Naše snaha o posvěcený život nevede k cíli. Vede k hlubšímu poznání hříchu v každém z nás samotném (Ř 5,20) a v důsledku vede k obviňování sebe i druhých. Tudy cesta nevede. Hlavní zpráva dne tedy je: Byli jsme ospravedlněni Bohem. Řekni si teď hned: „Byla jsem ospravedlněna Bohem. Byl jsem ospravedlněn Bohem.“ To je jedinečná dobrá zpráva, evangelium, které zbavuje od strachu z Boha, od strachu z jeho hněvu, která uvádí do tvé duše Pokoj. To je další evangelium, které píšeš ty sám. Je to zpráva, která má veliký potenciál usmíření a ospravedlnění mezi lidmi navzájem a zejména obrácení pozornosti k Tomu, který tě ospravedlnil.

A na závěr jedno malé vysvětlení. Co je pravý posvěcený život, to říká Ježíš v trojím přikázání lásky: Mt 22,37-39 37On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ 38To je největší a první přikázání. 39Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Amen

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2026 ECM Plzeň 1 - Lochotín