EN | CZ 

Historie církve

Metodisté - jak to všechno začalo?

John Wesley se narodil 17. června 1703 v anglickém Epworthu jako syn anglikánského duchovního. Ve svých sedmnácti letech začal studovat v Oxfordu. Doufal, že bude spasen, protože nebyl tak špatný jako jiní lidé, měl náboženské sklony, četl Bibli, modlil se. Spolu se svým bratrem a několika stejně smýšlejícími studenty se scházeli v malé skupince. Chtěli brát své křesťanství vážně a to pro ně znamenalo zcela určitý životní styl. Začali navštěvovat vězně a chudé, později pravidelně podporovali několik rodin a zaměstnávali učitelku pro nemajetné dívky. Není divu, že se ostatní studenti jejich horlivosti začali posmívat a že si pro ně vymýšleli různé nadávky, jako např. metodisté – pro jejich metodicky uspořádaný život. Toto jméno se později přeneslo na hnutí, které Wesley svou evangelizací založil.

Poslušnost Bohu byla Wesleyovým hlavním motivem jeho rozhodnutí jít jako misionář do Georgie, nově založené anglické kolonie v Americe. Na této cestě se setkal s misionáři obnovené Jednoty bratrské z Ochranova, kteří mu vydali svědectví o spasitelné víře. V okamžiku, kdy se přes loď převalila mohutná vlna, roztrhla velkou plachtu a zalila mezipalubí, tito Němci klidně pokračovali ve svém zpěvu Bohu. Na Wesleyovu otázku jeden z nich odpověděl: “Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.” Na zpáteční cestě si do svého deníku napsal: “Jel jsem do Ameriky obracet Indiány, ale kdo obrátí mne?” Po několika měsících ale i on může upřímně vyznat: “…pocítil jsem, jak se mé srdce zvláštním způsobem rozehřálo. Uvědomil jsem si, že důvěřuji Kristu, jenom Kristu, že mě spasí, a byla mi dána jistota, že on shladil mé hříchy, právě mé, a že mne vykoupil od zákona hříchu a smrti.”

Toto Wesleyovo obrácení bylo víc než osobním prožitkem. Wesley onoho večera pochopil, oč vlastně reformaci šlo, a teprve teď k němu začalo mluvit reformační dědictví jeho vlastní, anglikánské církve. Nekopíroval reformátory, měl svůj vlastní styl, zdůrazňoval praktický projev víry, její důsledky v životě lásky. Mluvil o přítomné Boží moci, která se viditelně projevuje v životě člověka, o moci, která nejen zachraňuje ve hříchu, ale od hříchu, to znamená, že zbavuje nejen viny, ale i moci hříchu. Wesley intenzivně cestoval po celé Anglii, znovu byl v Americe, zvěstoval druhým spasení z milosti. Až do konce smrti zůstal anglikánským knězem, ale svojí neúnavnou prací dal základ obrovskému metodistickému hnutí. Zemřel 2. března 1791. Na pamětní desce v kapli v City Road je jeho dílo charakterizováno těmito slovy: Zastával plných 65 let kazatelský úřad, z toho byl 52 let cestujícím kazatelem, získal v tomto království na 300 cestujících kazatelů a pod svou péčí měl na 80 000 přívrženců. Jeho jméno zůstane ve věčné paměti těch, kdo se radují z šíření Kristova evangelia. Soli Deo Gloria!

Příchod do Čech

Metodistická episkopální církev jižní v USA začala misijní práci mezi Čechy v Texasu koncem roku 1907. Roku 1912 již zaměstnávala čtyři české kazatele a na Southwestern University v Georgetownu studovalo několik mladých mužů, kteří se připravovali na kazatelskou práci. V červnu 1912 se sešli čeští kazatelé a studenti ke společným poradám o práci. Poslali žádost Misijní radě v Nashvillu ve státě Tennessee, aby církev nezapomínala na Čechy a Moravu. J. Dobeš vzpomíná: “Ode dne našeho vystěhování se do Ameriky r. 1907 nezapomínali jsme na svou rodnou vlast a spojovali jsme se na modlitbách s těmi, kteří prosívali za duchovní rozvlažení.”

V pozadí této žádosti a dalších dopisů stála myšlenka, že metodismus vděčí právě českým zemím jako kolébce Jednoty bratrské mnoho za to, že John Wesley uvěřil působením ochranovských misionářů, a že by těmto zemím měl splatit svůj dluh. Toto povědomí duchovní spojitosti bylo u českých metodistických pracovníků v Americe velmi živé…V březnu 1920 vybídla Misijní rada Josefa Dobeše, aby se vydal na cestu do Československa.

Do Prahy přijel dne 4. května. Po setkání s evangelickými kazateli v Praze bylo rozhodnuto: 1. evangelizovat, 2. šířit křesťanskou literaturu, 3. rozvinout sociální práci. První evangelizace se konaly pod stanem zakoupeným od Sokola, kam se vešlo několik set lidí. Po třech nedělích stanové evangelizace vyznalo Krista přes sto padesát lidí. J. Dobeš jim nejprve doporučil připojit se k některé stávající evangelické církvi, což učinilo asi padesát lidí. Ostatní se přihlásili k členství v církvi metodistické, která zde ovšem zatím nebyla organizována. “Církev se k organizaci vlastního církevního společenství odhodlala oficiálně o mnoho později. Dne 25. srpna 1921 se sešli vedoucí pracovníci metodistické misie v Evropě pod vedením biskupa U. V. W. Darlingtona a vydali toto prohlášení: “…přišla doba, kdy bychom měli organizovati sbory v ČSR pod dozorem Metodistické episkopální církve jižní, aby výsledky evangelizační kampaně byly zachovány a abychom co nejlépe pomohli existujícím náboženským organizacím v republice a co nejvíce povznesli ideály evangelického protestantismu.” Toto rozhodnutí vedlo k založení několika sborů, z nichž řada přežila těžká období národních dějin. Na konci 20. století má Výroční konference v Čechách a na Slovensku 19 farností, s přibližně 40 místy, kde slouží.

Život a činnost církve v totalitním období (během 2. světové války a především po ní, kdy se v roce 1948 chopili vlády komunisté, až do roku 1989) byl velmi okleštěn. Všechny církve byly vnímány jako ideologický nepřítel. Stát nad nimi převzal “dohled” a to prakticky znamenalo: přežívat. Tak tomu bylo i s našimi farnostmi. Obyvatelé státu byli systematicky zastrašováni, což přinášelo především v menších městech strach z jakéhokoliv kontaktu s církví. V tomto období bylo také znemožněno, až na několik málo výjimek, studovat bohosloví, takže krize postihla i personální kontinuitu kazatelského kolegia. Veškerá sociální práce byla církvím odňata, práce s mládeží zakázána, šířit křesťanskou literaturu bylo trestné. Přesto se podařilo z Boží milosti zřídit Konferenční studijní kurz pro laické spolupracovníky, vydávat časopis pro vnitřní potřebu “Slovo a život”, denní biblické čtení “Ranní chvilky”, podařilo se udržet a zrekonstruovat rekreační zařízení Poušť u Bechyně, kde každoročně probíhaly studijní programy. Za všemi těmito aktivitami stáli konkrétní lidé, výrazné postavy tohoto přetěžkého období. Bez ohledu na osobní zatížení, vnější zastrašování, finanční těžkosti i fyzickou námahu sloužili na svých místech. Po převratu v prosinci 1989 se otevřely nové možnosti jak evangelizační, tak sociální služby. Nuceně uzavřený způsob sborového života nahradily nové aktivity, otevřely se nové možnosti. Vznikly nové misijní stanice, nové sociální projekty, sborové biblické školy. Všechny změny se zároveň odrazily i na stavu přetrvávajících farností. Sbory vznikaly i zanikaly, práce se v dané oblasti přesunovala na jiná místa. Při zpětném pohledu v údivu sledujeme cestu Boží milosti, která nás překračuje do budoucnosti.

Sbor ve středu Plzně

V roce 1923 byl založen sbor, který o čtyři roky později vystavěl Betlémskou kapli v Husově ulici. I s okolními stanicemi čítal asi 1200 členů. Tři období (hospodářská krize ve třicátých letech, během druhé světové války a po komunistickém puči v roce 1948 - padesátá léta obzvlášť) poznamenaly existenci tohoto mladého sboru tak, že se členská základna velmi umenšila. Řada perzekučních opatření vyvrcholila znárodněním kaple, jejíž jeden sál mohl sbor používat do roku 1964. Poté musel do podnájmu. Přes 20 let se církev pokoušela držet sbor při životě, ale v polovině osmdesátých let už téměř vymřel.

Koncem osmdesátých let začala nová etapa. Kazatel uspořádal evangelizaci, začal vyučovat základy křesťanství a začal hledat nové prostory pro farnost. Když bylo možné zakoupit nový dům, modlitebna se začala plnit novými lidmi. Po změně poměrů v zemi se už sbor nemohl vejít do modlitebny a ECM dostala zpět kapli v Husově ulici. V roce 1996 byl sbor rozdělen podle městských obvodů na tři farnosti: Plzeň 3 - Husova, Plzeň 1 - Lochotín a Staňkov. Zároveň s oživením sborového života vznikla nová sociální služba osobám propuštěným z výkonu trestu (Středisko křesťanské pomoci) a lidem závislým (Teen Challenge). Pod budovou budovou bývalé fary byl zrekonstruován sklep, kde byla zřízena čajovna Jericho jako kontaktní centrum této sociální služby.

Sbor na Bolevecké návsi

Nárůst jediného plzeňského sboru vedl počátkem devadesátých let 20. století k jeho členění na takzvané “kmeny”. Lochotínský kmen se od počátku scházel k bohoslužbám v pronajatých místnostech (především školy) a po domácnostech. Jeho vizí byla další evangelizační činnost v dané lokalitě. Tento “kmen” se stal ještě v roce 1993 misijní stanicí v čele s laickými pracovníky. Od roku 1996 byla ustavena samostatná farnost s misijní stanicí ve Stříbře a kazatelskou stanicí v Třemošné s poměrně malou členskou základnou - kolem 40 členů.

Sbor začal od prvopočátku shromažďovat prostředky na vlastní modlitebnu. Za tři roky shromáždil téměř půl miliónu korun, přičemž finančně podporoval sociální práci a sám byl finančně nezávislý. Biskup H. Bolleter zažádal o pomoc u Generálního výboru pro světovou misii, kde byl založen Fond Milenia. Na Výroční konferenci 1996 byla stavba nové modlitebny přijata jako prioritní akce církve. První kroky, od výběru architektonické studie až po začátek stavby, bylo jedno velké dobrodružství víry. Superintendent J. Červeňák 11. dubna 1999 poklepem symbolického základního kamene oficiálně otevřel stavbu modlitebny, která byla v říjnu téhož roku dokončena a 18. prosince slavnostně otevřena.

V nových prostorách žije sbor pravidelným bohoslužebným životem, je misijně aktivní, zasahuje především mladší generaci obyvatel velkého sídliště. V novém centru je denně program pro sbor i návštěvníky z okolí.

Kontakt:

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2017 ECM Plzeň 1 - Lochotín