- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kazani 2026-09-13 Vít Pavelek
14. Září 2026
Nedělní kázání Plzeň-1, 13. 9. 2026 Ž 133; Lv 11, 1-8; Mt 18, 21-35; Ř 14, 1-12
Evangelium je láska nad částečnými pravdami. (Ř 14,1-12)
Oddíl, který jsme před chvilkou četli, odvádí naši mysl k detailům praktické zbožnosti, resp. různým pojetím poslušnosti. Karl Barth píše o „různém přijímání jediné milosti.“ Zdá se, že ona různost v římském sboru budila roztržky. Pavel je dává pouze jako příklady. Jeden příklad se týká jídla, druhý se týká zvláštních dnů, kterým někteří římští farníci dávali zvláštní důležitost.
S jídlem to tehdy nebylo tak snadné, jak je tomu dnes, a to ze dvou důvodů. Jednak byli členy společenství křesťané ze židů, kteří dodržovali kašrut – soubor židovských náboženských pravidel a stravovacích zvyklostí, které určují rituální způsobilost a čistotu potravin – znáte slovo košer. A jednak byli mezi farníky konvertité z pohanů, kteří byli zvyklí jíst maso zvířat, která byla obětována pohanským bohům. O tom se píše v prvním listu do Korintu. Jak tento problém vyřešit? To bylo těžké, protože prakticky každé jateční zvíře bylo obětí bohům. Někteří, aby se nedopouštěli modloslužby, raději jedli rostlinou stravu. Měli za to, že takto jsou poslušní evangeliu. Ano, byli vlivem okolností vegetariáni z donucení.
A pak byla v témže sboru skupina křesťanů, která se k otázce požívání masa stavěla liberálně. Tito křesťané tvrdili, že Kristus je nade všechna božstva a že nějaké jídlo, byť spojené s modlami, z nich nemůže udělat modláře, ani jim nemůže uškodit. A krom toho, Ježíš přece „prohlásil všechny pokrmy za čisté“ (Mk 7,19). Měli tuto svobodu a měli za to, že takto jsou poslušní milosti evangelia. Podobně je to s příkladem zachovávání zvláštních ‚svatých’ dnů.
O těch prvních Pavel mluví jako o „slabých ve víře“ (14,1), o těch druhých jako o silných (v. 14,10 a 15,1). Mimochodem, Pavel sám sebe řadí mezi silné ve víře, když píše „My silní jsme povinni snášet slabosti slabých.“ (15,1) Ani první ani druhé nekritizuje pro to, jakým způsobem přijali milost evangelia, jakým způsobem projevují svoji zbožnost a poslušnost. Pavel trochu připomíná rabína z jednoho židovského vtipu:
Přijdou dva rozhádaní muži k Rabínovi, aby je rozsoudil:
Začni třeba ty, říká Rabín staršímu a ten si začne vylévat srdce, jakých křivd a nespravedlností se vůči němu ten druhý dopustil!
Rabín ho vyslechl a pak rozvážně pravil, máš pravdu, máš absolutní pravdu!
Na to si vyslechne toho druhého, ten hořekuje a nadává, jaký je ten první chamtivec a nespravedlivec a jak mu kolikrát ublížil!
Když druhý muž skončil, rabín pokýval hlavou a řekl: Jistě, jak Tě poslouchám, vidím že máš určitě pravdu!
Rabínova žena se rozčílí a křičí na Rabína: Jsi mešuge*, každý z nich říká něco úplně jiného a ty starej blázne, místo abys je rozsoudil jim oběma dáváš za pravdu.
Rabín se dlouze zamyslí, poškrábe se ve vousech a pak své ženě řekne s úsměvem: Jistě má drahá, ty máš taky pravdu!
Pavel nezlehčuje pravdu ani jedné ani druhé strany. Nenapomíná slabé, aby se nebáli jíst vepřové maso nebo modlám obětované zvíře. Nenapomíná silné, že jsou přespříliš svobodní.
Pro nás tyto příklady s jídlem nebo zvláštními dny až tak aktuální nejsou. Přemýšlel jsem o tom, na čem bychom se mohli rozdělit my, jaké téma by se dostalo do centra našich dohadů. Již dlouhá desetiletí se v církvích ozývá například téma cvičení jógy. Pro jedny je to přinejmenším zahrávání si s démony, ne-li rovnou modloslužba. Pro jiné je to užitečné cvičení. Jedni mají obavy chodit na rehabilitace, protože některé cviky se józe podobají. Druhým je taková obava k smíchu. Možná bychom našli jiná, další témata, která by nás mohla rozbít na kusy. Každý by měl pádné argumenty, kterými by podpíral svůj názor a kterými by se zároveň snažil vyvrátit názor druhého. Každá ze stran je přesvědčena, že má pravdu. Každá ze stran si myslí, že dodržováním toho, o čem je přesvědčena, je poslušná milosti evangelia.
Úporné zastávání částečných pravd a vynucování si jejich poslušnosti na druhých je vážný problém i dnes. Naše církev se nevratně rozbila na tématech spojených s přístupem k lidem s jinou vztahovou a sexuální orientací. Padlo bezpočet argumentů pro jednu i druhou pravdu. Zastánci svých partikulárních, částečných pravd přitom odmítli jinou, vyšší pravdu. O ní si budeme ještě povídat. Dost možná vás napadnou i jiná témata.
Tato dílčí témata a částečné pravdy, které zastávají jejich vyznavači, nejsou v Pavlově podání tak zásadní. Podle něj různost nemá mít moc nad společenstvím církve, jež je spojeno pojivem, lepidlem bratrské lásky. Ono to vypadá, že se Pavel zlobí, že jedni soudí a druzí již zlehčují. Mezi soudem a zlehčováním v kontextu perikopy není zásadní rozdíl. Slabí ve víře, kteří soudí, silné ve víře možná považovali za modloslužebníky. Silní, kteří zlehčovali, rozsoudili víru slabých jako dětinskou, nesvobodnou, málo odvážnou, když ke své víře potřebovali různé berličky.
Existuje mnohem vážnější pravda. Pravda je milost evangelia, kterou každý z nich přijal. Slabý ve víře přijal stejnou milost jako silný. Když jedni nebo druzí soudí, upírají si navzájem tuto jedinečnou milost, kterou dal Bůh v Kristu všem.
Představte si děti, sourozence, kteří se všelijak škorpí. Slyšíte, jak si děti navzájem říkají: „Tebe maminka nemůže mít ráda, protože zlobíš, neuklízíš si hračky, nevynášíš odpadky a vůbec jsi líný.“ A to druhé, řekněme starší dítě, odpoví: „Tebe tatínek nemůže mít rád, protože jsi strašpytel, slaboch, běháš pomalu, pořád brečíš a není s tebou legrace.“ Co byste z pozice rodičů řekli, kdybyste toto slyšeli? Dali byste některému z dětí za pravdu? Jejich partikulární, částečné pravdy přece nemohou upřít vaši lásku, lásku rodiče, ani jednomu z nich.
Zde se konečně dostáváme k hlavnímu tématu perikopy, kterou Pavel ilustroval dvěma příklady. Je to napsáno hned na začátku: „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe.“ Ti, tzv. silní ve víře se projeví jako silní, když dokážou snést slabosti slabých, ujímají se jich a nijak je nevylučují, ani je nepovažují za druhořadé. To je poslušnost evangelia. Silní i slabí mají rozdílný přístup k milosti evangelia. To podstatné ovšem je, že evangelium přijali. Za silné ve víře, stejně i za slabé ve víře, Ježíš zemřel a vstal. To je pravda evangelia, která není částečná, ale úplná. Přijmout evangelium, uvěřit Ježíši Kristu, to je ta nejlepší poslušnost. Poslušnost částečným pravdám a jejich uplatňování a vyžadování s sebou nese riziko, že někteří evangelium vůbec nepřijmou. Tak se z rozdílných poslušností, následování částečných, partikulárních pravd, stává překážka evangelia, toho opravdu dobrého, které pochází od Krista.
Co si z toho vezmeme pro sebe? V říjnu vstoupíme do důležitého bodu programu Cesty obnovy sboru. Na povrch se dostanou mnohé částečné pravdy, které mohou budovat nebo bořit. Mohou otevírat cestu evangeliu mezi námi, nebo ji mohou zavírat. Pokud se však oddáme bratrské/sesterské lásce, bude to poslušnost pravdě evangelia. Pak skutečně poznáme, že mezi námi je vzkříšený Kristus.
Amen
* Pochází z hebrejského slova mišuga (šílený, bláznivý), které je odvozeno od kořene šaga (mýlit se nebo bloudit). Přes jazyk jidiš (mešügge) se dostalo dál.
SNC: Ř 12,10 Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.
Požehnání
Ř 15,13 Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010