Ž 139,1-12.23-24, Fp 2,3-13; Jk 3,13-18; Př 16,1-3.32 Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města
Izrael těžce nesl, když nad ním panoval někdo jiný než Hospodin (ale stejně se často chovali jako svévolníci). Byli choulostiví na politickou svobodu. Dobře věděli, co znamená „ovládat, panovat“. Ale takto si máme podřizovat, když jsme duševně zdraví, svoji mysl. Nemáme jí dovolit dělat cokoliv.
Starověký vítěz ve válce často šlapal poraženým nepřátelům na temeno jako výraz jejich naprostého podmanění. Už jste někdy řekli: „Musel jsem si na sebe šlápnout“? Víte, co to znamená? To znamená pro tu chvíli si podmanit své emoce, dát do toho vlastní vůli a udělat správné rozhodnutí.
Myslím, že o hněvu jsme toho slyšeli až dost. Jsem přesvědčený, že každý s tím máme své vlastní zkušenosti. Ty mé nejsou asi nijak výjimečné. Něco mne rozzlobí: ať už je to nespravedlnost či pouze mnou chápaná nespravedlnost, cokoliv, co se mne dotkne, ublíží mi, zkříží mou cestu či dojde k nejhoršímu, co jsem sice čekal, ale třeba doufal, že to nenastane. Ta emoce se mi objeví někde v palci u nohy a rychle, velmi rychle postupuje tělem nahoru, až mi zaplaví hlavu, mé vnímání, rozumné posouzení věci.
Fyziologickými projevy hněvu jsou některé změny v tělesné činnosti, směřující ke zvýšení fyzické síly organismu – zvyšuje se srdeční tep, stoupá krevní tlak, člověk zčervená. Zlost vyvolávají ale také některé drogy, například alkohol, ale i stimulanty (psychoaktivní látky k povzbuzení). To je jen pojmenování toho, co prakticky známe.
Hněv je silná afektivní reakce na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle nebo brání rozvíjení jednání. Jde o emoci, jejímž původním smyslem bylo připravit jedince na útok. Podle intenzity se rozlišuje rozzlobenost neboli zloba (nejslabší), hněv, zlost a vztek (nejsilnější). Projevy hněvu zpravidla trvají krátce, dlouhodobějším projevem je nepřátelství. Rychlý nebo snadný nástup hněvu označujeme jako popudlivost či vznětlivost, vlastnost, s níž člověk snadno podléhá vzteku, pak označujeme jako prchlivost.
Proč vůbec mluvit o hněvu? Především proto, že ve stavu hněvu jsme schopni napáchat škody, které nás samotné později mohou mrzet.
Bible říká: „Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. (List Efeským 4:26 – 27) Co Bible neříká, je: „Nehněvejte se!“ Není to zajímavé? Jestliže jediným dokonalým člověkem byl Pán Ježíš při pozemském pobytu, tak na něm můžeme vidět, že se uměl hněvat. Hněval se. Kdy a na co? Hněval se na hřích, pokrytectví (což je zvláštní forma hříchu) a na Satana. On se uměl hněvat na hřích, ale byl milosrdný vůči hříšníku. Myslím, že verš z Přísloví má na mysli hněv, který ať už má či nemá důvod, je nezvládnutá emoce. My už se většinou nepereme a fyzicky neútočíme, ale křičíme, někdy řveme, ale hlavně říkáme věci, které nás později většinou mrzí. A v tom to je: ovládnout své emoce dřív, než ony ovládnou nás. Jak? Co myslíte? Hlupák nechá propuknout celý svůj hněv, ale moudrý ho zadrží. (Přísloví 29:11) A já dodávám: s Boží pomocí. A jak? Každý znáte plus/mínus sebe, jak u vás hněv nastupuje. A už dopředu o tom můžete mluvit s Ježíšem. Děláte to? Když vypěníte nebo ještě dřív? Dobré je se znát a začít s tím jednat (nebo lépe) o tom jednat s Bohem Otcem nebo Ježíšem. Máš na to! A kdyby ve výjimečných případech ne, pak si zajdi k lékaři. Hněv může být způsoben třeba depresí nebo alkoholem či jinou drogou.
Naše představy je (naštěstí!!!) skrytá oblast našeho duševního života, do které bychom jen tak někoho nechtěli nechat nahlédnout. Představy mají v sobě obrovský náboj a schopnost obrovského zrychlení, kdy se nám rozbíhají, až to hrozí malérem, kdy představy zaměníme s realitou. A patří k tomu i fantazie.
Představa je psychický proces, jehož výsledkem je mentální obraz předmětů, jevů nebo situací, které aktuálně nevnímáme. Tyto obrazy mohou být vzpomínkové (vycházejí z minulých zkušeností) nebo fantazijní (nové, kreativní, odlišné od reality).
Fantazie pochází z řeckého slova fantasma, což znamená obraz nebo přelud. Fantazie vytváří děje a obrazy, které obsahují něco nového, pozměněného, a nejsou jen reprodukcí vjemů. (Wiki)
Asi to znáte, ale já ten vtip vezmu na sebe. Pohyboval jsem se nedávno na Slovanech, potřebovat jsem něco koupit, ale neměl jsem sebou ani hotovost, ani platební kartu. Z rodiny tam nikdo nebydlí, tak jsem si vzpomněl na dávného spolupracovníka. Rozhodl jsem se, že za ním dojdu a požádám ho, aby mi půjčil peníze. Cestu k němu nebyla daleká, ale těžká: co když mi ty peníze nepůjčí? To bude trapas… V mojí mysli přešlo spoustu představ, ………….. až jsem u něj zazvonil, a když mne pozdravil, řekl jsem mu: „Víš co? Ty prachy si klidně nech. Já je vlastně nepotřebuji!“ Nedovedete si představit jeho výraz…
Často si naše představy, získané zkušeností nebo zprostředkovaně, vyměníme za skutečnost. Nikdy nemůžeme vědět objektivně všechno, ale snadno svou představu vyměníme za realitu.
Máme své představy o Bohu v závislosti a v kontextu našich vlastních zkušenosti třeba s lidmi. Na základě naší výchovy a zkušeností v rodině. Ale co má utvářet naší představu o Bohu? Naše zkušeností s lidmi nebo Boží slovo v Bibli? I toto je oblast, kde máme panovat nad svou myslí. Nechat naše představy vykolejit a nebát se přijmout jiné, správné, lepší… Co myslíte? Nepotřebujeme někdy (často??) na své představy „šlápnout“ a panovat nad nimi?
Do oblasti představ spadá mentální nevěra, tak jak o tom mluví Pán Ježíš a další oblasti včetně úniků před skutečností.
A i zde platí, že když se oblast představ dostane až do patologických rozměrů a pak je třeba vyhledat pomoc u lékaře. A kde je ta hranice? Může vám pomoci člověk, ve kterého máte velkou důvěru a svěříte se mu. A patří tam i to, co chci sdělit až na závěr.
3.Umanuté přesvědčení o vlastní pravdě.
Tento bod jsem zařadil po minulé sobotě, když o tom tady mluvil bratr kazatel Pavel Plchot.
Ano, je to tak, že křesťan má ono hluboké přesvědčení o vlastní pravdě, že by si připadal jako zrádce, kdyby ji opustil. Do toho se člověk, podle mého, dostane poměrně dlouhým procesem, kdy mu řada zkušeností a skutečností začala dávat smysl právě v té jeho myšlenkové konstrukci, až se dostal do stavu vlastního hlubokého přesvědčení. Přátelé, nechci vám vzít jistotu vašich životů, ale kdybych věděl, že to jsou jen vaše pracně vybudované vzdušné zámky, hrozně rád bych vám je pomohl zbourat, aby ustoupily tomu správnému a pravdivému. Jenže ono nejde budovat něco nového, když na vaší parcele života stojí nějaká barabizna, do které se bojíte strčit, aby nespadla. A máte strach, co by se stalo, kdyby vám jí někdo zboural. Proto ji střežíte velmi rozhodně, s odjištěnou puškou a jste ochotni pro její obranu položit život. Líbí se mi výrok Miloše Zemana, že „jen blbec nemění své názory“. Ale to není duchovní argument. Velmi mám rád vyjádření apoštola Jakuba (Jk 3,17 ČEP) Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. „21“ a Kral zde překládá: „povolná“. SNC: „ústupná“. Položit život za svou pravdu je hloupost. Musíme vědět, že to nejsme my, kdo má vždy pravdu. Ježíš řekl, že je mj. Pravda. Lepší je, když On, Ježíš, Pravda má nás.
Pomáhá mi, když si řeknu: „Proč mi ten a ten říká to a to? Nezdá se mi to, ale co když má pravdu? Pane Bože, pomoz mi poznat, jak to je.“ Ano, moudrost shůry je ochotná dát se přesvědčit. To přeci není převlékání kabátu. A potom!!! Člověk, i člověk-křesťan se má vyvíjet, jí dál. To neznamená opouštět vykoupení v Kristu, ale opouštět ty své barabizny, aby nám Ježíš mohl pomoci vystavět něco lepšího!!! A k tomu zase potřebujeme panovat nad svou myslí, někdy až na ní šlápnout a nebát se, že se dostaneme do nějakého „vzduchoprázdna mysli“, kterého se třeba bojíme. Bojíme se třeba toho, co nám řeknou lidi, když jsme změnili názor? A musím vám z vlastní zkušenosti říct, že změna je možná, dokud nám zůstává mentální zdraví.
4.Podivný odpor k hledání vlastních problémů především u sebe.
Ano, je jisté, že si své vlastní problémy nepřivádíme do života jen sami. Spoustu lidí se na nás v našem životě „podepíše“. Máme řadu negativních zkušeností, které jsou reálné. Prostě: někdo nám ublížil. Snadno pak u nás vznikne jakýsi vzorec, že za všechno mohou ti druzí. Ale realita je taková, že problémy nám nepůsobí jen druzí, ale také my sami sobě. Bylo by hloupé, kdybychom žili v přesvědčení, že za vše si můžeme sami. Zrovna tak je hloupé, že všechno mohou ti druzí. Víte, že je řada psychiatrických diagnóz, kdy součást diagnózy je neschopnost připustit to, že nejsem zdráv. Typickým příkladem je narcismus. Narcista jakékoliv podezření, že s ním není něco v pořádku, naprosto odmítá. Ale protože tohle je kázání, nikoliv zdravotnická přednáška, musíme zůstat v duchovní rovině a poctivě s Boží pomocí a, říkám to schválně, i s pomocí církve, rozlišovat můj podíl viny na tom, jak na tom jsem. Svádět vše na jiné je pohodlné, divně trpitelské, ale zažil jsem to u více lidí. Přiznat svůj podíl zavinění bolí a je to nepohodlné, protože své postoje se nám začasto nechce měnit. Ale změnit své postoje je vlastně snazší, než to chtít po druhých. Mám to ve své moci. A zase: s Boží pomocí!!! Ovšem v praxi to často vypadá tak, že dojdu v řešení svého problému k vlastní překážce, která je tak obludná, že je snazší obvinit někoho jiného. V těchto případech bývá problém v tom, že mám malou odvahu otevřít problém s jiným člověkem a Bohem a nechat si poradit. Je to poněkud podobné jako u diagnóz, jejichž součástí je naprostá neochota přiznat si vlastní nemoc či problém. Jistě v tom hraje velkou roli, že bychom museli „být ochotni se dát přesvědčit“, ale nežádáme onu moudrost shůry.
Mně hodně moc (!!!) pomáhá žalm 139. To je ten z dnešního prvního čtení. A k tomu si musím říct: na kom mi záleží? Na lidech nebo na Bohu? Bratře, sestro, jestli ti víc záleží na lidech a na sobě než na Bohu, žádnou kloudnou radu pro tebe dneska nemám. Ale jestli ti záleží na božím mínění víc než čemkoliv jiném, pak máš šanci se modlit: „Pane Bože, pane Ježíši, ty mne znáš skrz naskrz. Nemohu ti říct nic, co nevíš. Ty víš o mém hněvu, o mých představách, o mém umanutém přesvědčení o své vlastní pravdě i o příčinách mých problémů úplně vše. Prosím, řekni mi k tomu něco!!! Prosím, nemá nakonec ten můj bratr, manželka, farář, kolega ze zaměstnání pravdu, kterou si ani nechci připustit? Ty víš o mých problémech, o kterých ani nevím, protože je vytěsňuji z mysli: prosím řekni mi, odkud je mám rozplétat?“
Přátelé, už jsem se nedostal k duševní a duchovní hygieně (co do sebe pouštím, za to jsem odpovědný především já sám), nedostal jsem se k tomu, že potřebujeme číst Boží slovo z Bible, aby měl Duch svatý s čím pracovat v našem myšlenkovém světě, nedostal jsem se k podřizování Duchu svatému, protože Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.(Židům 4:12 ) Nedostal jsem se ke spoustě souvisejících věcí. Ale někdy méně znamená více, i když to dnes málo nebylo.
Pán Bůh vám žehnej osobní odvahou k sobě samým!!
Amen.
Slovo na cestu: Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Filipským 4:8
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.1Te 5,23.24