- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2026-05-17 Weinerová
18. Května 2026
Kázání Lochotín – 17.5.2026 – Nanebevstoupení Ježíše. Libuše Weinerová.
SK 1,1-11
Proč ještě stojíte a hledíte k nebi? Aneb odchod, který všechno změnil
Milí bratři a sestry,
text z první kapitoly Skutků apoštolů zachycuje zvláštní chvíli přechodu. Ježíš odchází, učedníci zůstávají a mezi tím vším zaznívá zaslíbení: „Dostanete sílu Ducha svatého.“ Je to chvíle plná otázek, nejistoty i naděje.
Kristus vstal z mrtvých. Ale co to pro učedníky znamená? A co bude dál?
Ježíš se jim po svém zmrtvýchvstání zjevoval čtyřicet dní. To je dost dlouhá doba na to, aby pochopili, že se jim to jen nezdálo. Ježíš jim chtěl ukázat, že je opravdu živý, že se skutečně stalo něco výjimečného. Ale co bude dál?
Možná si učedníci mysleli, že teď bude všechno pokračovat jako dřív. Možná čekali změnu poměrů, osvobození od Říma nebo nějaký nový začátek.
Kdyby nenastalo nanebevstoupení, které jsme si připomněli ve čtvrtek, mohly by nastat dvě možnosti: buď by všechno zůstalo při starém — Ježíš by dál učil, uzdravoval, a nakonec by znovu zemřel — anebo by zde zůstal navždy.
Ale k čemu by to vedlo? Zničil by všechny své nepřátele? A co učedníci? Proč by si je vyvolil? Proč by je učil a připravoval?
Neznáme všechny Boží plány, ale aby učedníci mohli jít dál, muselo se stát právě to, co se stalo. Ježíš je na tuto chvíli připravil dobře.
Při svém posledním rozhovoru jim zaslibuje Ducha svatého, který jim dá sílu, aby dokázali být jeho svědky. Bůh od počátku věděl, že na své poslání nebudou stačit sami. Proto jim říká: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení.“
Bůh svá zaslíbení plní.
A proměna, která se v učednících odehrála, byla obrovská. Vidíme to třeba na Petrovi. Na začátku pochyboval, zapřel Ježíše a bál se. Ale v síle Ducha svatého byl schopen kázat evangelium, uzdravovat nemocné a snášet pronásledování.
To, čeho se dříve bál, dokázal překonat. Z vystrašeného člověka se stal odvážný svědek Krista. Duch svatý ho proměnil a dal mu sílu stát se tím, kým ho Ježíš viděl být.
Sám by to Petr nejspíš nezvládl. Možná by se vrátil ke svému starému životu, k rybaření a ke své rodině. Ale dovolil Bohu, aby ho proměnil.
A právě to je důležité i pro nás.
Učedníci nemají jednat vlastní silou, ale silou Ducha svatého. Jenže oni Ježíšovým slovům ještě úplně nerozumějí. Stále přemýšlejí hlavně o svých představách a očekáváních. Ptají se Ježíše na obnovu izraelského království.
Jinými slovy by se ta jejich otázka dala říct takhle:
„Pane, už konečně bude všechno dobré?“
„Už přijde řešení?“
„Už skončí chaos a nejistota?“
A nejsou to stejné otázky, které si klademe i my?
Kdy už bude mír, pokoj? Kdy skončí války, kdy bude konečně líp?
Kdy Bůh zasáhne?
I my máme své představy o tom, jak by měl Bůh jednat. Chceme znát odpovědi na otázky, které možná ani nejsou to nejdůležitější.
Ale Bůh jedná ve svém čase. Čas si ponechal Otec ve své moci. A to je pro nás vlastně dobré a dává nám to důvěru. Když si Otec nechává něco pro sebe, ví, co dělá a je to pro jeho děti dobré. Můžeme se spolehnout na to, že Bůh opravdu ví, co dělá a že i to jeho mlčení a třeba i zdánlivá neaktivita je pro nás dobrá. Třeba nás na něco připravuje. Můžeme se spolehnout, že když to dělá náš Otec, tak je to v pořádku a my se nemusíme o nic starat.
Ježíš na tu otázku učedníků odpovídá zvláštně. Neřekne jim termín. Nedá jim plán dějin. Neuspokojí jejich zvědavost. Ale řekne: „Není vaše věc znát časy a lhůty.“ A hned dodá „Ale dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky.“
Ježíš odvádí jejich pozornost od spekulací k poslání. Nevede je k tomu, aby počítali konec světa, ale aby věrně žili dnes.
Kolik energie někdy vydáváme na otázky, které stejně nevyřešíme. A přitom přehlédneme to podstatné — že máme být Kristovými svědky tam, kde právě jsme.
Možná Bůh neodstraňuje všechno zlo světa okamžitě i proto, že chce jednat skrze nás. Možná máme být právě my těmi, kdo přinesou pomoc, pokoj nebo naději člověku vedle sebe.
Ježíšovo slovo se skutečně naplnilo. Učedníci a jejich následovníci roznesli evangelium až na konec světa. Ale nebylo to snadné. Museli překonat strach, pohodlí i vlastní hranice. Vydávali se do cizího prostředí, často mezi nepřátele.
Sami by to nikdy nedokázali.
Přítomnost Ducha svatého je nesmírně důležitá. Bez něj by i naše slova byla jen prázdnými slovy. Ale Boží slovo má moc měnit lidské životy.
Učedníci byli určitě plni otázek a rádi by slyšeli odpovědi na své otázky. Ale poté, co Ježíš učedníky vyslal, tak „Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel“¨
Myslím, že těch čtyřicet dní po zmrtvýchvstání muselo být pro učedníky zvláštních a těžkých. Pořád v sobě asi nesli zmatek a otázky: Co se vlastně stalo? A co se teď čeká od nás?
A pak Ježíš odchází.
Možná si říkali, jestli je to definitivní. Jestli se znovu vrátí. Proto stojí a hledí k nebi. A právě tehdy zazní slova andělů: „Muži z Galileje, proč stojíte a hledíte k nebi?“
Když na ně mluví muži, tak to není nějaký výsměch. Ale má to být pro ně povzbuzení. Nezůstávejte tady stát, nezůstávejte v minulosti, ve vzpomínkách. Jděte dál.
Ježíšovo nanebevstoupení je začátkem něčeho jiného. Neznamená to, že teď v tom učedníky nechává samotné. Ježíš odchází, ale jen proto aby k nim přišel v jiné formě jako Duch svatý. Ježíš odchází taky, aby mohli učedníci dospět, dozrát, aby šli dál. Byla to důležitá etapa v jejich životě. Teď už se ho nebudou moci držet "jak dítě maminčiny sukně", ale budou se muset opravdu postavit na vlastní nohy.
Ježíš je a bude stále stejný, takový, jakého jste ho znali. Nemá smysl hledět do nebe a snažit se odtud vyhledět něco jiného. Tudy už Kristova cesta dál nevede. K tomu vás nepovolal. Ale jsme pozváni spolu s učedníky k tomu, abychom se postavili na vlastní nohy a šli dál, abychom se stali tím, kým vás chce mít Ježíš, na co Vás připravuje, připravoval a na co nám dává sílu, abychom to udělali.
Kristus je živý a působí skrze obyčejné lidi. Skrze apoštoly. Skrze církev. Skrze lidi, kteří se modlí, odpouštějí, pomáhají, nesou naději.
Možná si někdy říkáme: „Kde je Bůh?“ A přitom je Bůh přítomný i skrze nás.
Křesťan není člověk, který jen čeká na nebe. Křesťan je člověk, který už teď přináší kousek Božího království tam, kde žije.
Tam, kde je nenávist — přináší smíření.
Tam, kde je strach — pokoj.
Tam, kde je beznaděj — naději.
Je zajímavé, že Skutky apoštolů nezačínají triumfem. Nezačínají mocnou institucí, ale skupinou zmatených a nejistých lidí. A přesto právě z nich Bůh vytvořil církev.
A tak možná i my někdy stojíme podobně jako učedníci — plní otázek, nejistoty a očekávání.
Ježíš nám ale dnes nepřináší všechny odpovědi. Přináší nám zaslíbení: „Dostanete sílu Ducha svatého.“
To znamená, že na svůj život, na svou víru ani na své zápasy nejsme sami. Bůh od nás nechce dokonalost. Nečeká, že všechno zvládneme vlastní silou.
Možná máme strach. Možná pochybujeme podobně jako Petr. Možná si někdy připadáme slabí a nepřipravení. Ale právě takové si Bůh používá.
A tak nemusíme jen stát a hledět k nebi. Můžeme jít do světa, ve kterém žijeme, a nést tam pokoj, naději, odpuštění a lásku.
Protože Kristus je živý. A stále působí skrze obyčejné lidi.
Slovo na cestu:
„Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky.“
(Skutky apoštolů 1,8)
Požehnání:
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec,
který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději,
nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010