- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2026-02-01 Libuše Weinerová - Co je to svoboda?
07. Února 2026
Kázání Gal 5, 1 - 12 – Co je to svoboda?
Svoboda. Slovo, které je hodně skloňované. Ale co je to svoboda?
Představte si psa, který celý život chodil na vodítku. Páníček mu ho sundá a řekne: „Teď jsi volný.“ Pes udělá dva kroky, a pak se zastaví, ohlédne se, a čeká, až se vodítko zase napne. Chvíli postává. Pak se začne motat kolem nohy páníčka. A nakonec si to vodítko radši přinese zpátky v tlamě, aby měl jistotu. Někdy jsme jako ten pes. Úplně nevíme, co s tou svobodou, co si pod tím představit. Co ještě můžeme v rámci svobody a co ne. Co je to tedy ta křesťanská svoboda, o které mluví apoštol Pavel?
"Tuto svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte na sebe znovu vložit otrocké jho."
Mnozí si dnes myslí, že svoboda znamená, že si mohou dělat, co se jim zlíbí. Jiní, zvláště mezi křesťany, říkají, že svoboda znamená možnost zvolit si, rozhodnout se mezi dobrem a zlem. Oba tyto koncepty jsou filozofické, a často je lidé vnášejí do Písma a potom se snaží číst Písmo skrze brýle této lidské filozofie. A tím to slovo svoboda často i různé překrucujeme. A někteří nám nabízejí falešnou svobodu. Svoboda není samozřejmá ani v běžném společenském nebo politickém smyslu, ale ani v tom duchovním.
Možná je dobré si teď připomenout, jak apoštol Pavel mluví o svobodě v listu Galatským. Hned na začátku svého listu mluví o tom, že Kristus nás vysvobodil z tohoto zlého věku. Už nejsme v moci světa, už nepatříme světu, nepatříme tomuto zlému věku. Stojíme v něm, žijeme ve světě, ale nejsme ze světa. Apoštol Pavel vyzývá, abychom stáli ve svobodě, abychom si ji nenechali vzít a nevraceli se k otroctví.
Se svobodou je v listu Galatským i v celém Písmu pevně spojené také synovství. Syn je svobodný, otrok nikoliv. Syn je dědic, otrok ne. Kdo je v Kristu, je synem Božím, je dědicem Božích zaslíbení, dědicem věčného života, dědicem Boží svatosti a slávy.
Kristus nenabízí nějakou falešnou svobodu, za kterou se skrývá něco jiného. Svoboda v Kristu/Bohu je něco více. Je to svoboda, kterou nám Bůh dává od počátku, od stvoření světa. Je to svoboda rozhodnout se, svoboda nebýt jen nějakými loutkami, ale opravdová svoboda být sám sebou. Je to i svoboda lásky, nechat se milovat a i milovat. Ale tato svoboda není automatická, můžeme se opravdu nechat spoutat, a to třeba i nějakým očekáváním od druhým, ale i svým očekáváním.
Někdy mám pocit, že my křesťané jsme mistři světa ve vymýšlení věcí, které by se měly nebo neměly dělat:
Co bych já jako správný křesťan měl dělat…
A co bych rozhodně neměl dělat, protože…
a někdy nás to může spoutávat, a necháme si na sebe klást břemena, která nést nemusíme. Někdy si říkáme, že by mohl existoval manuál s názvem Správný křesťan a tam by bylo kolik minut/hodin se máme denně modlit, jak dlouho chválit, a pak seznam věcí, které rozhodně dělat nemáme. A my bychom se pak cítili v klidu a říkali si: „Plním manuál, jsem v pořádku, jsem správný křesťan.“
Ježe to Pavel neříká. Jakmile vyznáme Krista jako svého Pána, nepotřebujeme plnit žádný manuál. Kristus nás opravdu osvobodil, abychom žili v této svobodě. A není to jen svoboda od hříchu, ale svoboda od zákona. Kristus vysvobodil naše svědomí od viny hříchu. Křesťanská svoboda podle Pavla je svobodou svědomí, svobodou od tyranie zákona, svobodou od hrozného zápasu o dodržení zákona. Je svobodou přijetí u Boha a přístupu k Bohu.
Kristus nás osvobodil, abychom nemuseli být otroky ničeho. Nesmíme si myslet, že si musíme získat přijetí u Boha svou vlastní poslušností. Svět a věci v něm mají tendenci nás různé svazovat a dávat na krk věci, které nemusíme vůbec nést. A jsou to třeba i dobré věci, logické věci. Ale Ježíš pro nás vydobyl svobodu právě proto, abychom nemuseli být ničím spoutání, abychom nebyli ničeho otroky, abychom se i oprostili od těch myšlenek, že třeba něco musíme udělat, protože to se na správného křesťana musí. A i o tom platí, že jsou to dobré věci, podobně jako židovská přikázání, ale ty věci se pro nás nesmějí stát zákonem, něčím, co nás spoutává. Ježíš nás zve je svobodě. Přišel, aby zpřetrhal všechna nespravedlivá pouta, aby rozvázal všechny uzly, které nás k něčemu váží.
Sám Ježíš se tak choval. Často ty židovská pravidla porušoval. Nechoval se jako pravý Žid. Ale nedělal to, protože by mu přišel zákon špatný, ale dělal to z lásky k lidem, pro jejich dobro a často, aby je osvobodil od jejich nemocí, jak jsme slyšeli.
Někteří se i bojí, že svoboda od zákona je svolením k hříchu. Trvají na tom, že jsme spaseni milostí, že naše hříchy jsou odpuštěné, ale zároveň trvají také na tom, že musíme zachovávat přikázání zákona, především desatera, protože to je podle nich způsob, jak nebudeme hřešit a budeme se líbit Bohu, ale Bohu se vlastně líbíme, když věříme Kristu, který nás očišťuje od všeho hříchu, ale kdybychom se zase vzdali zákona, tak by to určitě vedlo k hříchu … a jsou zmatení a rozpolcení a snaží se spojit dohromady to, co spojit nelze. Život podle zákona vede k otroctví hříchu. Nelze žít dohromady pod zákonem a pod milostí.
Podobně to měli Izraelci na poušti. Od hadů nebyli zachráněni svými skutky, dodržováním zákona, ale tím, na co se podívali, v co věřili. Podobně je to s námi, když se díváme na sebe a na naše skutky, umíráme, ale když se díváme na Krista a věříme v jeho milost, žijeme. Jen Bůh nás může uzdravit.
Pavel Galatské vybízí, aby stáli pevně, aby se nenechali zviklat okolnostmi, hlasy, možná i tlakem okolí, a i pod tlakem příkazu, že by něco měli dělat. Ježíš nám na kříži vydobyl svobodu, zvítězil nad všemi 365 přikázáními a nechal nám jen ty dvě, přikázání lásky. A to samotné je pro nás osvobozující, nemusíme si lámat hlavu tím, co můžeme jíst, co můžeme dělat v sobotu, a jestli náhodou cestou na bohoslužbu neujdeme více kroku…Tím nechci říct, že židovská přikázání jsou špatná, jsou dobrá a věřím, že dokážou vést k Bohu. Ale nejsou pro nás. My se nemusíme nechat svazovat nějakými nařízeními, ale můžeme se radovat ze svobody, radovat se z toho, že prostě můžeme být takový jací jsme. A nemusí ani nějak měnit naše těla.
V. 4 Odloučili jste se od Krista všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.
Někdy my lidé máme tendenci hledat Boha jinde a v jiných věcech. A někdy máme pocit, že ho dokážeme najít i skrze plnění nějakých přikázání, zákonů. A zapomínáme na to nejdůležitější, a tím je Boží láska. Kdyby nebylo Krista, tak jsme nejspíš pohané, jsme lidé, kteří nepodléhají žádnému zákonu, žijeme bez Božích zaslíbením, a i bez Boha. Ale díky tomu, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna, který se ponížil, vzal na sebe způsob služebníka, sloužil lidem v lidském těle a vzal na sebe hříchy svého lidu, naplnil zákon a zrušil ho i tím, že ho přibil na kříž. Přesto se v průběhu celých dějin stále znovu objevovali lidé, kteří by chtěli vést křesťany do otroctví zákona. V prvním století tu byli lidé, kteří říkali pohanům, že se musí obřezat, aby se stali přijatelnými pro Boha, dnes lidé přicházejí s mnoha jinými nápady, jak se vylepšit a stát se přijatelnými, nebo dokonce spasitelnými.
Co na to říká Pavel? Říká, že každý takový pokus je snahou přijít před Boha se svou vlastní spravedlností. A to je již předem odsouzeno k nezdaru. Nemusí vůbec jít o obřízku, ale pokud chcete Bohu nabídnout nějaké občerstvení ze své vlastní spravedlnosti – a je jedno, jestli bude založená na Mojžíšově zákoně nebo na lidských tradicích.
Pavel tady doslova říká, že kdo se dá obřezat, stává se dlužníkem zákona a je povinen žít podle zákona a do puntíku ho plnit. Obřízka zde hraje zástupnou roli, je určitým znamením, že takový člověk chce plnit zákon. A znamená to, že se snažíme být ospravedlněni podle zákona. Nemůžeme přijmout Krista s vědomím, že se nemůže spasit sami, a potom přijmout obřízku a tím dát najevo, že si spasení můžeme zasloužit sami. Nemůžeme přidávat obřízku (s sem si můžeme doplnit jakýkoliv vnější rituál) jiného ke Kristu jako nezbytnou podmínku spasení, protože Kristus sám nám ke spasení stačí. Tím Pavel chce říct, že když přidáme cokoliv ke Kristu, ztratíme Krista. Spasení je jen v Ježíši, čistě v milosti a jen skrze víru.
Spasení se všemi jeho aspekty – ospravedlnění, posvěcení i oslavení – je dílem Ducha svatého. To není z nás, je to Boží dar. I ta víra, kterou toto spasení přijímáme je darem Boží milosti. Nesnažíme se starostlivě si jej zajistit, ani se nedomníváme, že bychom si je mohli zasloužit dobrými skutky.
Když věříme v Ježíše jako svého spasitele, nic jiného nepotřebujeme. Ani obřízka ani neobřízka nemůže zlepšit naše postavení před Bohem. Vše, co potřebujeme, abychom byli přijati Bohem, je být v Kristu, a v Kristu jsme vírou.
A je to život v Duchu, Duch svatý v nás přebývá, působí dobré skutky lásky. Není to tak, že by skutky lásky byly přidávány k víře jako druhý a dostatečný důvod našeho přijetí Bohem, ale víra se projevuje láskou.
Je potřeba se tedy rozhodnout mezi Kristem a obřízkou (případně si sem doplňte jiné věci). Obřízka je symbolem pro náboženství lidského původu, toho, co člověk může dosáhnout svými vlastními dobrými skutky. Kristus je obrazem náboženství, které má božský původ. Obřízka znamená zákon, skutky otroctví. Kristus znamená milost, víru a svobodu. Každý se musí rozhodnout.
Kristus nám sundal obojek a my někdy řešíme, jestli by nešel aspoň o číslo menší, aby nám nebylo tak volno. Ale je to na nás.
Chceme život na svobodě anebo život na obojku/ve vězení?
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010