- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-10-19 - Libuše Weinerová
20. Října 2025
Gn 22, 1 – 14: Hospodin opatří: Jahve Jirech
Dnes je před námi asi jeden z nejdůležitějších textů v knize Genesis a Starého zákona vůbec, a i celého Abrahámovského cyklu. Příběh, který jsme právě slyšeli je příběhem zkoušky, zkoušky důvěry, ale i svobody. Zkouška toho, jestli náhodou Abraham na Izákovi nelpí více než by měl. Možná je to i příběh o tom, jak se Abraham sám potřebuje ujistit, jestli Bohu opravdu důvěřuje. Ale je to i příběh o odvaze a lásce, o ochotě obětovat pro Boha to nejvzácnější, co máme.
Abrahámův příběh je velmi silný příběh. Je plný čekání, ale i plný zaslíbení. Abraham se během svého života několikrát zachoval jinak, než Bůh chtěl a než by se od něj očekávalo např. v Egyptě řekl, že Sára, jeho žena, je jeho sestra; vzal si za ženu Hagar, aby měl s ní syna. Izák byl syn stáří, byl to vytoužený syn Sáry. Syn, ve kterého už asi nedoufali. Je to syn, kterého jim Bůh zaslíbil. Syn, kterého bezmezně oba milovali. Když kvůli Izákovi Sára přiměla Abrahama, aby zapudil otrokyni Hagar a jejího syna Izmaele.
Izák v hebrejštině znamená „bude se smát“. A toto dítě určitě do rodiny přineslo mnoho smíchu, když v jeho narození už ani nedoufali. Izák byl dítětem zaslíbení, byl dítětem naděje. V něm spočívala budoucnost Abrahama, byl to Boží dar Abrahamovi, byl odpovědí na jejich víru.
A do té šťastné rodinné idylky promluví Hospodin, protože chce Abrahama vyzkoušet. Je to zkouška, ve které má dosáhnout vrcholu své víry. Musí se zbavit všech míst, kde ještě plně nedůvěřuje Bohu, kde má strach. A je zapotřebí, abychom dobře porozuměli rozdílu mezi zkouškou a pokušením. Ne každý problém v našem životě musí být nutně zkouškou od Boha. Ale na druhé straně, náš postoj může každou naší zkušenost proměnit ve zkoušku nebo v pokušení. Musíme si uvědomit, že žádné pokušení nikdy není od Boha. Vedle toho zkoušky přicházejí do našich životů velice přirozeně – často jsou to okolnosti, jímž musíme čelit. V průběhu života se mění spousta věcí – mění se věci v našem životě, v rodině, ve vztazích. Je to taková škola víry.
Je zajímavé se trošku podívat na doslovný překlad verše 2: „Vezmi nyní syna svého toho jediného, kterého miluješ, Izáka a jdi do země.“ Hebrejský text zdůrazňuje, jako by Izák byl Abrahámův jediný syn, zřejmě ten jediný a pravý Abrahámův syn vzešlý se Sárou, nikoli Izmael. Je zde také použit zesílený imperativ jako by: opravdu odejdi.
Tento verš také můžeme chápat tak, že Abraham chce být sice Bohu poslušný, ale snaží se nějak vycouvat, má strach a nechce obětovat svého milovaného Izáka. Doufá, že by to mohl být jeho prvorozený syn Izmael, koho má obětovat. A i v logice starého Izraele by to více pasovalo, protože prvorozené dítě podle mojžíšského zákona bylo zasvěceno Hospodinu. To proto, že Hospodin ušetřil v Egyptě prvorozené Hebrejů, když pobil všechny ostatní, kdo neměli na veřejích dveří znamení beránkovy krve. Ovšem tento zákon také obsahuje nařízení, že tento prvorozenec má být vykoupen obětí zvířete.
Mít dítě v té době znamenalo, že se o něj bude někdo ve stáří starat. A teď Hospodin chce, aby tuto svou jistotu, svou budoucnost, své pokračování rodu obětoval. Ano, je pravda, že měl svého druhého syna, ale toho vypudil a nikdo neví, kde je.
Hospodin také dává důraz na to slovo „kterého miluješ“. Je to opravdu ten, který je milovaný, který je jejich pokladem.
Abraham na to nic neodpověděl. Možná sám musel tuto novinu zpravovat a asi o tom ani s někým nechtěl mluvil. Abrahamovo váhání rozvádí jeden židovský midraš:
„Bůh řekl: ‚Vezmi syna tvého!‘
Abraham: ‚Mám dva syny, a nevím, kterého mi přikazuješ vzít.‘
Bůh: ‚Toho jediného tvého!‘
Abraham: ‚Jeden je jediným synem této matky, druhý je jediným synem oné matky. ‘
Bůh: ‚Toho, jehož miluješ!‘
Abraham: ‚Miluji oba!‘
Bůh: ‚Izáka!‘“
Někdy se člověk raději vícekrát ujistí, zda slyšel dobře, a především ve chvílích, kdy se nám to úplně tak nelíbí a nejradši bychom vlastně ani neslyšeli.
Ale příkaz vyplnil a spolu se služebníky a se svým synem se vydávají na cestu. Ze samotné cesty víme jen to, že Abrahám vidí v dálce horu. Tímto pohledem na místo oběti začíná dramatický popis událostí.
Abraham společně se služebníky a Izákem putují tři dny. Číslovka tři je velmi symbolická, máme 3 osoby trojice, Ježíš před svou smrtí 3 roky sloužil, byl 3 dny v hrobě… Tři dny jsou krátká doba, ale i dlouhá. Abraham musel v srdci prožívat boj: uteču a neposlechnu Boží rozkaz a ušetřím svého syna, anebo půjdu dál a splním ho, ale tím zabiji svého milovaného syna. A mohl si pokládat i otázku, co se bude dít potom, jak to vysvětlí Sáře, co bude se zaslíbením. A možná přemýšlel i nad tím, jestli to vůbec zvládne. Dokáže vztáhnout ruku a zabít svého milovaného syna?
Když přichází zkoušky do našich životů, tak naší první reakcí bývá: Proč? Proč já? Chceme, aby nám to Bůh vysvětlil. Ale často tu odpověď nedostane. Stejně jako ji nedostal Abraham. On nevěděl, že ho Bůh chce vyzkoušet. To víme až my.
Když Abraham mluví ke svým služebníkům, tak jeho slova jsou plná naděje. Doufá, že se opravdu vrátí – v hebrejštině je „snad se k vám vrátíme“. Má přání a doufá, že se vyplní. Neví jak, ale má tu naději, důvěru, že se nějak Bůh postará a nekončí to smrtí.
Poté, co se odlučují od svých dvou služebníků, na scéně zůstávají pouze otec se synem: „A šli oba dva spolu dál“. Strukturu jejich vzájemného dialogu tvoří v hebrejštině pětkrát se opakující „a řekl…“. Rozhovor začíná navázáním kontaktu: z ticha, kdy je každý sám se sebou, se rodí vzájemné sjednocení. Izák se táže otce, s určitým nádechem naivity, kde že je ovce k celopalu. Izák si uvědomoval, že jim k oběti něco chybí, že bez obětního beránka je ta cesta marná. A zde si hodně lidí klade otázku, jestli Izák věděl anebo spíš tušil, že má být tou obětí. A na tomto místě je možná dobré zmínit, že často je Vztah mezi Abrahámem a Izákem je často chápán jako vztah mezi Bohem Otcem a Ježíšem Kristem. Ježíš věděl, co má přijít a své smrti se bál. Toužil změnit svůj osud, Boží plán.
Abraham na tomto místě nedává synovi žádnou přímou odpověď, skrývá před ním příkaz, který obdržel. Nicméně jeho odpověď, „Bůh si vyhlédne ovci k celopalu“, poukazuje na samotného Hospodina, který má odpovědět na tuto otázku. To, co je pro otce Hospodinův jasný příkaz k vykonání, je představeno synovi jako možnost, která je u Boha ještě otevřená. Smysl této odpovědi bude potvrzen skrze jméno, které dá Abrahám hoře. Izák nezachází se svými otázkami dále; pochopil, že mu otec nemůže anebo nechce říci více, anebo třeba ani sám neví.
Konečně „došli na místo od Boha určené“. Napětí, ve kterém je čtenář držen, vrcholí, když jsou popisovány technické detaily stavby oltáře a ostatní příprava k oběti. Toto oddalování kritické chvíle může také poukazovat na Abrahámovo dilema, které prožívá. Ale nakonec přece Izáka sváže a položí ho na oltář.
„Abrahám vztáhl svou ruku.“ Tento výraz v Bibli často předznamenává závažnost následující události. Chystá se dokončit Boží příkaz. Chystá se chlapci podříznout hrdlo, jak naznačuje v hebrejštině sloveso, které se používá v obětní terminologii. Nemyslitelný, hrůzný čin se má stát skutečností.
Tu však nastává zvrat událostí. Abrahám slyší volání z nebe, které zdůrazňuje naléhavost a důležitost toho, co je sdělováno. Hospodinův anděl odvolává nařízení zabít chlapce. Vysvětlením je, že Abrahám zdárně „prošel“ Hospodinovou zkouškou, která byla čtenáři oznámena na začátku našeho úryvku. V tomto volání nebeského posla zaznívá jakoby obava, aby snad už nebylo pozdě. „Nic mu nedělej“, nic zlého se mu nesmí stát. Vždyť to bylo v Božím úmyslu už od počátku. Zároveň je v tomto hlase přítomna radost ze zvládnutí této nesmírně obtížné zkoušky. Anděl potvrzuje Abrahámovu věrnost a poslušnost Hospodinu, svému Bohu.
Úkon oběti, který přerušilo andělovo volání, musí být dokončen; už však nemá být obětován člověk. Abrahám v tomto okamžiku pozvedá svůj zrak a vidí berana, který se chytil za rohy do křoví. Bůh chce dát Abrahámovi na srozuměnou, že nyní uskuteční jeho vůli tím, když namísto svého syna obětuje toto zvíře, o které se Hospodin skutečně postaral. Zde se tedy odráží skutečnost zástupné oběti, předepsané později mojžíšským zákonem.
Abraham v celém příběhu toho moc neřekl, ale teď promlouvá a pojmenovává místo: „Hospodin vidí, Hospodin se stará“. V tomto pojmenování jsou skryty jeho emoce – radost z osvobození z hluboké tísně. A je i chválou Bohu a jeho prozřetelnosti. Potvrzuje Abrahámovu prorockou odpověď, kterou dal svému synu, když společně vystupovali k místu oběti (v. 8). Jako trvalé jméno tohoto místa má stále připomínat, co se zde odehrálo. Má připomínat Boha, který vidí trápení a bolesti svých nejmilejších tvorů a reaguje na ně.
Bůh sám zaopatří vše potřebné. To je úžasná naděje, kterou nám Boží slovo dává. Bůh se postará. To není slepá víra, ale víra, která je postavená na dlouhodobém chození s Bohem. Abraham věřil Bohu a Bůh se o něj postaral. Věřil tomu – i když jsem přesvědčena, že to nebyla snadná, lehká víra, že Bůh se postará o vše potřebné. Hospodin vidí. Bůh zná každičký detail. On ví o každém vlase na vaší hlavě. Abraham zde byl zcela závislý na Bohu. Jenom na Bohu. Služebníky poslal zpátky, Sára zůstala doma. Abraham se spolehl na Boží sliby. Pravděpodobně neměl žádnou předchozí zkušenost se vzkříšením z mrtvých, přesto počítal s tím, že Bůh křísí mrtvé a že se vrátí zpět se svým synem Izákem.
A zatímco Abrahám nedovedl Izákovu oběť do konce, Ježíš skutečně zemřel při oběti kříže. Tak se jeho smrt stala dokonalou a plně účinnou obětí, která očišťuje od hříchů, zatímco Izákova nedokonaná oběť, která neměla výkupnou účinnost pro lidstvo, je jejím pouhým předobrazem.
Příběh Abrahama a Izáka nám ukazuje, že skutečná víra není o tom, že všemu rozumíme, ale že se učíme důvěřovat. Abraham šel, i když nevěděl, kam přesně dojde. Spoléhal se na Boží zaslíbení, i když všechno vypadalo, že se hroutí. A právě v té chvíli, kdy byl připraven obětovat to nejdražší, poznal, že Bůh se skutečně postará.
A tak i my, když procházíme zkouškami, kdy se zdá, že přicházíme o to nejcennější, můžeme slyšet ozvěnu těch slov: „Hospodin opatří.“ On vidí, on ví, on se postará. Někdy ne tak, jak bychom čekali, ale vždy tak, jak je to pro nás v té chvíli dobré.
Slovo na cestu:
„On neušetřil vlastního Syna, ale za nás všechny jej vydal – jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“
(Římanům 8,32)
Požehnání:
Bože, smiluj se nad námi a požehnej nám,
zasvěť obličej svůj nad námi,
tak abychom poznali na zemi cestu tvou,
mezi všemi národy spasení tvé.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010