- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-07-27 - Vít Pavelek
29. Července 2025
Plzeň-1, 27. 7. 2025
Gn 15,1-6; Ž 105, 1-11; Žd 11, 1-3,8-11; Mk 9, 17-24
Víra nevěřících a nevíra věřících (Mk 9,17-24)
Audio: https://f85be20253.clvaw-cdnwnd.com/01c4bc186f423d...
Příběh z Markova evangelia jistě mnozí znáte. Kdo ho nezná, tomu doporučuji si jej dnes odpoledne přečíst hezky v klidu po obědě nebo před večeří. Chci se na ten příběh podívat jinak než jako na návod nebo „příručku pro charismatiky na exorcismus“, jak jsem to četl v nějaké knížce před třiceti lety. To totiž značně zplošťuje a omezuje pochopení oddílu, ba některé důležité detaily zakrývá. Podívejme se na něj jako na příběh víry, která selhává a která je zachráněná. Podívejme se na něj jako na příběh víry církve, která je bezmocná a kterou zachraňuje její Pán. Podívejme se na něj jako na příběh naděje uprostřed bezradnosti.
Zdá se, že nevíra učedníků Ježíše rozzlobila. Snadno se to dá tak číst. Otec uprostřed své beznaděje, se synem, který je od dětství hluchý a němý (Mk 9,25), je spoután a ohrožován na životě. Otec hledá pomoc u „církve“ složené z přímých svědků Pána Ježíše. Šel si pro pomoc k těm nejpovolanějším, ale vysvobození syna se od nich nedočkal. Otec a jeho syn zažívali nekončící trápení. V takovém stavu zoufalství je úplně jedno, zda postižení vykládáme doslova jako posedlost zlým duchem, nebo liberálně jako nemoc, epilepsii. Obojí bere tomu chlapci svobodu, zůstává v poutech něčeho, za co nemůže a nemá moc s tím cokoliv udělat – stejně tak jeho otec a matka, která v příběhu není zmíněná. Neznamená to ovšem, že by žádnou pomoc nedostal. Ti nemohoucí učedníci svou pouhou přítomností zprostředkovali setkání otce a syna s Pánem.
V tomto příběhu církev neumí pomoci tomu, kdo o to žádá, selhává. Je veřejně odhalena jako neschopná. Církev se nepochybně modlila, učedníci, starší a kdo šel kolem na postiženého vkládali ruce, dávali démonovi příkazy, ale nic nepomohlo. Ano, často se stává, že neumíme vyřešit trápení, které bližního sužuje, neznamená to však, že má církev rezignovat na svůj úkol, být oporou a zprostředkovávat naději tomu postiženému. Nakonec přijde samotný Pán a uzdraví a osvobodí natrvalo, pro věčnost.
Co to vlastně víra je? Dovolte mi pár vět textové kritiky. Jako podstatné jméno se slovo vyskytuje pouze v Novém zákoně. Ve SZ se vyskytuje pouze jako sloveso. (Pozn. ČEP má na dvou místech substantivum – Iz 7,9 a Job 29,24, ovšem v hebr. je vždy sloveso אָמַן – amen; být spolehlivý, jistý, pevný, pravdivý, věrný – vyslovujete to na konci modlitby) Pro starověkého Izraelce je pojem víra jako předmět sám o sobě nesrozumitelný. On nepřemýšlel v takových abstraktních pojmech; přemýšlel v tom, co se děje, co je dynamické. Pro něj je víra děj, při kterém se něco aktivně stává nebo jej to jeho samotného uvádí do děje, do pohybu. Proto říká „věřím“, nikoliv „mám víru“ – víra se koná, ale nevlastní se.
Analogie: Láska je abstraktní pojem, kterému se snažíme porozumět někdy celý život. Můžeme o ní napsat dlouhé texty, básně a zpívat písně, hrát divadelní hry nebo filmy, ale nikdy nevyjádříme plně její podstatu. Milovat je čin, který může prožít každý; ten kdo je milovaný i ten kdo miluje; a přitom zakusit to, co ona láska znamená.
Když chápeme víru jako předmět, abstraktní pojem, zákonitě se ptáme na její vlastnosti, intenzita a kvantita, jako by bylo možné je měřit. Máte někdo po ruce nějaký „vírometr“? Pak si položíme otázku: „Dokážu svojí vírou přesadit strom (moruši – Lk 17,6), nebo dokonce přesunout horu? (Mt 17,20). Je zde někdo, kdo na své zahrádce přesazuje rostlinky, nebo kátruje hromadu kompostu pouhou vírou? Není?! Já to také nedělám. Tento nedostatek víry, ona malověrnost, která je ještě menší než zrnko hořčice, pak snadno vede k pocitům nedostatečnosti, slabosti a strachu, že neobstáváme před Pánem. Máš strach, že pro slabost a malost své víry před Pánem neobstojíš?
V příběhu vidíme dva druhy „nositelů“ víry. Nejprve jsou to učedníci, kteří s Ježíšem ušli veliký kus cesty. Mají za sebou misijní cestu, kdy „vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ (Mk 6,13). Druhým nositelem víry je otec postiženého syna. Ježíše znal možná jenom z doslechu, pokud se o něm nedozvěděl právě v tuto chvíli.
Učedníci představují věřící, kteří nevěří. Otec představuje nevěřícího, který věří.
Pro nás je důležité se v tom příběhu nalézt. Nespěchej s odpovědí. Promysli si to, než si odpovíš.
Čemu věříme? Uvěřili jsme tomu, že nás Bůh v průběhu života zajistí po stránce živobytí, přivede tě k úspěchu v podnikání, dá ti dobré zdraví případně tě uzdraví z každé nemoci? Nebo věříme, že budeme žít šťastný život? Taková víra padá, když se křesťan dostane do nouze, když jeho podnikání zkrachuje, když je
vážně a trvale nemocný, když modlitby za nemocné uzdravení nepřinášejí, pouze skepsi a zklamání, když se život promění v zoufalství. Tváří v tvář realitě života každá neopodstatněná víra umírá.
To, co věříme, rozeznáváme prostřednictvím osobního, bytostného chápání, rozumění. Usilujeme porozumět tomu, co věříme. Každý, kdo to dělá upřímně, si musí neustále klást otázku, zda rozumí správně, byť je to jen částečné rozumění. Je to kritická víra, která pochybuje. Je zde oprávněná nevíra, která je nezbytná, máme-li věřit zdravě. Nekritickou víru si pěstují sektáři nebo fundamentalisté všeho druhu. Ti svoje případné pochybnosti ukřičí, nebo ukřičí ty, kdo jim pokládají těžké otázky. Každý člověk v sobě má víru i nevíru. Je důležité k tomu dodat, že je to přirozené a dokonce zdravé. Lidé, kteří si nechtějí nevíru ve svém vlastním srdci přiznat, musí svoji nevíru promítat na jiné a všechny kritiky umlčet. Zneužívají náboženství, aby se mohli povyšovat nad ostatní lidi. Nevíra bourá zatvrdlou, petrifikovanou víru, která se tak vzápětí ukazuje jako pavíra, nebo rovnou pověra. Nevíra snímá svatozáře všech, kteří už „vědí, jak to je“.
Učedníci kolem Ježíše se v této lekci naučili nesmírně důležitou věc. Oni sami nejsou schopni vyhnat zlého ducha, uzdravit vážnou nemoc. Jejich neschopnost a nevíra je posadila zpět na zem.
Otec představuje nevěřícího, který věří, jak jsem již řekl před chvílí. Nouze, která jej trápila, v něm vyvolala potřebu po pomoci, záchraně. Když se doslechl o tom, že jsou poblíž Ježíšovi učedníci, probudila se v něm naděje. Naděje je jedna z forem víry. Tato naděje, podhoubí víry jej přivedlo k učedníkům. Naděje člověka vede k životu, dává životu smysl. Příklad ze současnosti. Není to tak dlouho, kdy zoufalý otec, obávající se o život své dcery, která trpěla poruchou krvetvorby, jej vedla k akci, která zvedla obrovský soucit a dobrou vůli, že se lidé začali ve velkém hlásit do registru dárců kostní dřeně. Kdo jste neslyšel o malé dvouleté holčičce jménem Madlen?
Vraťme se však k otci z našeho příběhu. Naděje, kterou v něm vzbudilo vědomí blízké přítomnosti Ježíše, jej vedla k tomu, aby přivedl svého postiženého syna. Onen otec Ježíše neznal, nevyznal jako ap. Petr „Ty jsi Mesiáš,“ (Mk 8,29) ani nebyl s Ježíšem na hoře, kde rozmlouval s Mojžíšem a Eliášem. Nic o tom nevěděl. Měl pouhou, avšak život dávající naději. Proto rychle Ježíši odpovídá „Věřím.“ To je víra nevěřících život dávající naděje. Naděje je forma víry, nebo její košile. Onen otec pak ještě říká: „Pomoz mé nevíře.“ A Ježíš mu skutečně pomohl. Osvobodil jeho syna od moci, která ho zotročovala. Otec se setkal s láskou, což je další forma víry. Láska je kabát víry. Víra na sebe bere dvě důležité podoby, někdy je to naděje, někdy je to láska a někdy obojí.
Ježíš učedníkům říká: „Přiveďte ho ke mně.“ Učedníci to vykonají. Nepřemýšlí o tom, zda je to přiměřené, zda je onen chlapec hodný takové pocty, nebo zda je to v dané chvíli důstojné. Neodmlouvají, ani v Písmu nehledají texty, kterým by to mělo údajně odporovat. Prostě chlapce přivedou k Ježíši. Učedníci jsou viditelnými zprostředkovateli, průvodci na cestě za Ježíšem. Je to příkaz, který máme chápat jako vzor, jak zacházet s těmi, kteří hledají pomoc.
Víra není nějaká zvláštní veličina, která se měří v jednotkách zrnek hořčice. Víra se nerozpozná v tom, zda mluvíš jinými jazyky, zda je vykládáš, nebo zda prorokuješ, nebo se dlouho a květnatě modlíš a vytrvale postíš, nebo co já vím ještě. To může být jenom póze nebo zástěrka. Víra se pozná v tom, co na základě svého věření děláš. Děláš to tehdy, když se to nedaří, když všechno zklamává. Víš, že to co děláš, má smysl, máš naději, že to přinese dobro i když ty sám je ještě nevidíš.
Naopak, pokud je tvá víra spíše věroukou nebo petrifikovaným přesvědčením, které druhé odrazuje, brání jim, nahání jim strach z náboženství, pokud tvá víra lidi odsuzuje, pak je to víra ďábelská. Víra, která neosvobozuje od strachu, ale strach naopak vzbuzuje, je démonická, zvrácená. (Jk 2,18-20)
Víra vede k činu. Kdo věří, koná. Pokud tě tvá víra nevede k nějakému konání, pak to není skutečná víra a vlastně nestojí ani za řeč. Pokud tě víra uschopňuje k tomu, abys druhým zprostředkoval různými způsoby Ježíše, jestli na tobě rozpoznávají naději pro život, jestli vnímají Boží lásku, pak je tvoje víra pravá.
SNC: Ga 5,6 Neboť v Kristu Ježíši jde o víru, která působí skrze lásku. (parafrázováno)
1K 13,13 A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
Požehnání:
Bůh vás požehnej nepohodlím ve snadných odpovědích, polopravdách a povrchních vztazích, abyste mohli žít na hlubině svého srdce.
Bůh vás požehnej hněvem nad nespravedlností, útlakem a vykořisťováním lidí, abyste mohli pracovat pro spravedlnost, svobodu a pokoj.
Bůh vás požehnej slzami prolitými pro ty, kdo trpí bolestí, odmítáním, hladověním a válkou, abyste mohli natáhnout ruce k jejich útěše a jejich bolest změnili v radost.
Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou.
A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší lásce a modlitbách pro tento den i navěky.
Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010