- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-05-18 - Vít Pavelek
19. Května 2025
Nedělní kázání Plzeň-1, 18. 5. 2025Zj 21, 1-6; Ž 148; J 13, 31-35; Sk 11, 1-18. Vít Pavelek
Výměna brýlí (Sk 11, 1-18)
Nadpis je, pravda, trochu matoucí, ale je srozumitelnější než můj pracovní název ‚Změna paradigmatu‘.
Mladá církev působila tam, kde to důvěrně znala, tj. v Jeruzalémě a v Judsku. Petr, Ježíšem označený vůdce, se dostal na území pohanů. Aby mohl splnit to, co přijal ve vidění, musel v sobě překonat překážku. Je zde vidět vnitřní konflikt, který se v Petrovi odehrál. Vidíme pochybnosti a rozpaky – „nikdy jsem nejedl nic poskvrňujícího a nečistého“. Jeho židovství celoživotně souhlasilo s tím, že nebude jíst nic, co zakazuje Mojžíšův zákon, ani že nebude jíst spolu s neobřezanými. Petr překročil svoje vlastní přesvědčení a identitu.
Svoji misijní cestu pak musel obhájit před synodou, když si ho ostatní apoštolové a bratři „pozvali na kobereček”. Měli o Petrovu jednání vážné oprávněné pochybnosti.
Petr podle jejich názoru svým jednáním popřel to, co bylo o požívání jídla napsáno v Písmu. Je to tam „přece jasně napsané“ v Lv 11,2-31! Petr podepíral svoje konání nějakým viděním, kterého se mu dostalo při modlitbě. No já nevím, zda by něco takového prošlo na našem staršovstvu.
Při tom vyšetřování můžeme vnímat ten společný, kolektivní konflikt s tím, co bylo doposud společně uznávané jako platné a neměnné s tím, co jim Petr říkal. Narušovalo to a posléze rozbořilo jejich přesvědčení a židovskou identitu.
Celé to vyprávění pak dochází k idylickému konci, že se bratři pro tu novotu nadchli a dělali tak spolu až navěky. Ono to však tak jednoduché nebylo. Konflikt pokračoval dál. Lukáš o něco později (Lk15) uvádí, že kolem obřízky pohanů to bylo stále výbušné téma. Lukáš z toho apoštola Petra diskrétně vynechává. Ap. Pavel však v Ga 2,11-14 Petra nijak nešetří. Vytýká mu, že to, co on sám ve vidění v Joppe přijal, od toho později v Antiochii zbaběle pokrytecky couval (Ga 2,12n).
Téma obřízky a dietních předpisů dnes už v křesťanských církvích tolik nerezonuje, ačkoliv ve starobylých církvích se obřízka mužů praktikuje a v některých církvích na západě je dodnes vepřová šunka nebo řízek zapovězeným jídlem.
My dnes máme jiná témata. O nich však dnes hovořit nechci. Jde mi o to, že přicházejí momenty, kdy musíme změnit své soubory pravidel a praktik, které sdílíme. Obrazně řečeno musíme vyměnit brýle, kterými se koukáme na svět i na sebe.
Mladá církev stála na předělu. Musela změnit svůj náhled na to všechno, co zdědila, doposud považovala za správné, přirozené, a především dané Bohem prostřednictvím Mojžíšova zákona. Takovým změnám se říká změna paradigmatu.
Lukáš tu událost vypráví dvakrát (Sk 10 a 11,1-18), aby bylo jasné, že je to nadmíru důležité. Kdyby Petr nezměnil svoje smýšlení, evangelium by se k pohanům nikdy nedostalo, alespoň ne oficiálně. V Petrově případě nešlo o žádnou svévoli. Jednal na Boží pokyn.
Takto závažná změna vnímání různých náboženských předpisů i sebepochopení církve byla sice první, nikoliv však jediná. Na další narazíme při četbě Skutků v 17. kapitole. To se apoštol Pavel dostal na území filozofů v Athénách. Tam už se apoštolovi nedostalo žádné nové zjevení.
Kdykoliv se změní kontext, kultura a myšlení, ve kterém církev žije, nebo když misijně vstupuje na nové území, kdykoliv se setkává s jinou kulturou, ocitá se v jiném kontextu, musí se adaptovat tak, aby potenciální příjemci evangelia mohli porozumět a případně se obrátili ke Kristu.
Významnou změnu kontextu způsobilo osvícenství, kdy se náboženství přesunulo od státu a státní církve, tj. kolektivu k individuu, k jednotlivému člověku a jeho vnitřnímu prožívání boží přízně. Metodismus je vlastně dítětem toho přesunu náboženské víry od státní (Anglikánské) církve k nitru jednotlivce. Naše spiritualita z toho stále čerpá.
Mám za to, a nejsem v tom sám, že se významně změnil i náš kontext tady v Evropě. Projevem je zmenšující se počet věřících. Žehrají na to církve ve všech státech Evropy. Neumíme na tento trend reagovat. Evangelizace, jak jsme je znali v devadesátých letech, nemá smysl organizovat. Menší, komorní akce jako jsou Alfy, se také vyčerpaly. Čím to je?
Zdá se, že si lidé ve velkém přestávají pokládat existenciální otázky. Zdá se, že si stále méně kladou otázky týkající se lidského bytí: Kdo jsem? Proč existuji? Jaký je smysl života a jaký je smysl mého života? Otázky svobody a rozhodování jednotlivce, ani otázky týkající se vědomí vlastní smrtelnosti k jeho duchu nedoléhají. Zdá se, že lidé jsou k těmto otázkám lhostejní.
Sociologové i teologové začínají hovořit o člověku, který je nábožensky indiferentní, netečný, lhostejný.
Při přijímacím pohovoru na teologickou fakultu jsme se dostali k tématu ateismu. Hned jsem dostal otázku, zda jsem někdy v posledních letech potkal skutečného ateistu. To je člověk, který je racionálně i filozoficky přesvědčený, že není nic, k čemu by se měl člověk nábožensky vztahovat. S takovým člověkem se dá krásně diskutovat, přít se a dohadovat; je zaujatý. Odpověděl jsem, že vlastně nikoho takového neznám. V mém okolí jsou spíše agnostici, lidé, kteří nedokážou říci, že Bůh je ani že není. Jsou v něm také lidé, kteří tvrdí, že něco nad námi je, ietisti, tzv, „něcisti“ - Jeden můj kolega v práci říká, že si myslí, že jsme součástí počítačové simulace. S těmi všemi se dá hovořit, je na co navázat. Jaké to však je s lidmi, kteří si nekladou žádné otázky, na které lze odpovědět vírou? Nemají vůbec žádnou náboženskou potřebu.
Setkali jste se již se slovem apateismus?[1] Je to poměrně nové slovo (2001[2]). Jeho charakteristikou je naprostá a bezvýhradná lhostejnost k víře. Mnoho lidí, a jejich počet se rychle zvětšuje, postrádá jakoukoliv náboženskou potřebu. Vše, co k životu potřebují v existenčním smyslu, se jim dostává v dostatečné míře. V geografickém smyslu hovořím o lidech severozápadu. Lhostejnost k víře a cokoliv, co člověka převyšuje, tato náboženská apatie je naším kontextem.
Jak takové spirituálně lhostejné lidi oslovit? Přece nemůžeme rezignovat.
Jako církev už nevzbudíme zájem silným sociálním programem tak jako před sto a více lety. Žijeme ve státě, který má silné sociální zabezpečení. Nezaujmeme ani pastýřskou pomocí, když tuto důležitou stránku ve velkém suplují různí psychoterapeuti a koučové osobního rozvoje. Modlitbu mohou lidé stojící mimo křesťanství nahradit různými typy meditací, jógou nebo aplikací mindfulness. Mimochodem, společná modlitba zajímá stále méně křesťanů. O soukromé modlitbě nemám statistiky.
Stojíme na linii, na níž je nezbytné změnit náš pohled na sebe sama i na lidi kolem nás. Kontext, ve kterém žijeme, se mění. A neobejde se to bez konfliktů uvnitř nás samotných ani bez konfliktů mezi námi – ostatně jsme toho svědky v rozpadající se metodistické církvi. Možná budeme muset odložit rozpaky nad lidmi, kteří žijí v nesezdaných párech, ve stejnopohlavních registrovaných párech, nad transgender osobami a kdo ví, kdo další vzbuzuje naše rozpaky. Představte si, že by uvěřili, přišli k nám do sboru a chtěli s námi sdílet svoji víru? Vyženeme je, nebo je donutíme k nějaké změně, aby nenarušovali naše (sobecké) přesvědčení o tom, jak mají věci být? Toto uvádím jenom jako příklad.
Jakou strategii zvolíme, abychom byli stále schopni oslovovat i lidi, kteří jsou ve vztahu k transcendentnímu lhostejní? Domnívám se, že klíčovým východiskem je láska, nesentimentální láska konající (Ga 5,6). To podstatné, co do nás Bůh vložil, je touha po lásce – milovat a být milován. Ježíš nám dal jediné přikázání: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako jsem miloval já vás, i vy se navzájem milujte.“ (J 13,34) To je netoliko přikázání, je to rámcový program, ve kterém a na kterém máme stavět všechny strategie. Vstřícnost a otevřenost lásky přijímané od Krista, je zdrojem vynalézavosti upřímné lásky nabízené nejen apateistickým lidem.
A ještě zmíním jednu změnu paradigmatu. Když jsme jako druh označováni homo sapiens, člověk rozumný, přidejme k tomu ještě homo amāns, člověk milující.
SNC: J 13,34n „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako jsem miloval já vás, i vy se navzájem milujte. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
Františkánské požehnání:
Bůh vás požehnej nepohodlím ve snadných odpovědích, polopravdách a povrchních vztazích, abyste mohli žít na hlubině svého srdce.
Bůh vás požehnej hněvem nad nespravedlností, útlakem a vykořisťováním lidí, abyste mohli pracovat pro spravedlnost, svobodu a pokoj.
Bůh vás požehnej slzami prolitými pro ty, kdo trpí bolestí, odmítáním, hladověním a válkou, abyste mohli natáhnout ruce k jejich útěše a jejich bolest změnili v radost.
Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou.
A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší lásce a modlitbách pro tento den i navěky.
Amen.
[1] LOFFELD, Jan. Když Bůh nikomu nechybí: úvahy o náboženské lhostejnosti. Přeložil Zdeněk JANČAŘÍK. Praha: Portál, 2025. ISBN 978-80-262-2264-4.
[2] Robert J. Nash, Religious Pluralism in the Academy: Opening the Dialogue (2001)
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010