Dva ztracení (Lk 15, 1-3 a 11-32)

Ztratit se někde na cestě, to se stalo každému a kdo říká, že ne, ten je ztracený dodnes – parafráze citátu z jednoho českého filmu.

S jistými rozpaky jsem se odhodlal použít z dnešních liturgických textů asi nejznámější Ježíšovo podobenství. Kdo ještě nečetl jeho výklad, komentář k němu nebo neslyšel žádné kázání založené na tomto známém textu? Tradičně je nazýván Podobenství o marnotratném synu, což mu, dle mého názoru, škodí, protože mu udává ne zcela správný směr výkladu. Timothy Keller navrhuje název O dvou ztracených synech.

Ježíš toto podobenství říkal náboženským autoritám, aby se v něm poznali a třeba něco změnili. Lukáš podobenství převyprávěl církvi, tedy nám, abychom se v něm poznali a třeba něco změnili. Říká se tomu reflexe.

Při čtení evangelijních podobenství obecně, si čtenář klade otázky: 1) Který charakter představuje Boha nebo Krista? 2) Který charakter představuje člověka? 3) Ve kterém charakteru se zrcadlím já? Čtenář nesmí s odpověďmi spěchat, ale musí si je promyslet, protože může snadno charaktery poplést.

Obvyklé odpovědi na zmíněné otázky k tomuto podobenství. Obvykle se postava otce ztotožňuje s nebeským Otcem. Mladší syn je ztotožňován s hříšníky, o kterých se mluví v Lk 15,1 – samí celníci a hříšníci. Starší syn je ztotožňován s farizeji a zákoníky (Lk 15,2). Sami sebe pak rádi vidíme v charakteru marnotratného syna, protože jsme si vědomi vlastních hříchů, vnímáme, že jsme v životě bloudili a také to, že jsme byli Bohem přijati. A co si budeme povídat? V podobenství to s ním nakonec dopadlo docela dobře, že? Což by se mohlo týkat i nás. Myslím si ovšem, že to nesedí vždy, že se to časem mění. Nejprve jsme asi byli oněmi zbloudilými mladšími syny a dcerami, kterým se přihodilo, že se obrátili k Ježíši, byli přijati Bohem a nějakou formou z toho měli radost. Časem jsme se proměnili v zasloužilé farníky, co toho pro Boha už hodně udělali a máme si na čem zakládat, v tajném koutku duše si myslíme, že naše pověst je po všech stranách dobrá, podobně jako ji měl starší syn. Podléháme krátkozrakosti k sobě samým, když na mladší, ještě ne tak zasloužilé farníky a čerstvé konvertity, nepřiznaně a skrytě hledíme jako na ty, kdo by vlastně ani neměli moc mluvit. Měli by poslouchat a přijímat naše nevyžádané rady v rámci zvláštní kuloárové „katecheze“. Můžeme být podobni otci? Může se také stát, že tě soucit a láska přemůžou natolik, že budeš v roli milujícího rodiče, který nejprve prožívá trápení ze ztráty vřelého vztahu se synem nebo dcerou a pak s radostí, při obnovení toho vztahu, zapomene na všechny křivdy. Co myslíš, který z těch charakterů se ti momentálně nejvíc podobá? Možná ten čtvrtý, ten služebník, který v podobenství vypadá jako rekvizita, která staršího bratra informuje o návratu mladšího bratra.

Na podobenství nemůžeme koukat jako na událost, která se skutečně stala, ale jako na vzorový příklad vztahů postav, jejich postojů a reakcí, která se stává skutečností až teprve v uších a srdcích posluchačů, podobně jako se vtip stane dobrým a zábavným až ve smíchu posluchače.

Mladší z bratrů představuje vzor, archetyp člověka na cestě sebeobjevování. Takový člověk chce žít svobodně, nezávisle, chce dokázat sobě i rodině, kterou opouští, že něco dokáže, že není „ten malej a ještě nezodpovědnej mladší brácha“. Nám nepřísluší hledat, kde přesně v podobenství se ten hřích stal. Timothy Keller říká, že v momentě, kdy si řekl o dědictví a tím jako by otce rovnou pohřbil¹. Jiří Mrázek oponuje, že předčasně vyplacené dědictví formou peněz a movitých věcí nebylo až tak naprosto neobvyklé, zejména když měl být zachován onen statek pro staršího syna². Naznačují to i řecká slova použitá při dělení majetku. Tím vás ovšem nechci nyní zatěžovat³. Problém mladšího syna nastává, když opustil svého otce mentálně a vůbec si neuvědomuje, co tak marnotratně odložil a vlastně ztratil. Touha po vlastním sebeuplatnění, jistý druh sebelásky, se ukazuje jako slepá ulička, která ke štěstí nevede.

Starší bratr je pracovitý, spolehlivý a důvěryhodný. Je to archetyp člověka, který má jasná pravidla a v jejich dodržování vidí smysl, je na cestě mravního konformismu – přizpůsobivosti. Podřizuje své jednání zájmům společnosti na úkor svých vlastních. V náboženském kontextu klade důraz na dodržování liturgických pravidel a náboženských zákonů a tradic. Každý v okolí se musí těmto pravidlům podřídit a přizpůsobit, protože nekonformnost narušuje harmonii společenství. Omezuje se svoboda jednotlivce. Starší bratr je oblíbený v diktátorských a totalitních režimech, protože je svým myšlením a jednáním spoluvytváří. Problém staršího bratra v podobenství spočívá v tom, že mentálně opustil svého otce a vztah s ním nahradil dodržováním jeho příkazů. I toto se ukazuje jako slepá ulička, která ke štěstí nevede. Oba bratři jsou na svých cestách ztraceni.

Mladší bratr však uprostřed bláta a prasečího hnoje nalezne cestu sám k sobě. Jeho bída křičí k jeho srdci. On si uvědomuje, že se na své cestě ztratil. Uvědomuje si, že se musí vrátit. Je to důležitá metafora, která se u každého člověka může naplnit různými způsoby. Uprostřed ztracenosti je nečekaná naděje na znovu nalezení.

Starší bratr je zaskočen tím, že otec „tohoto svého syna“ přijal s takovou radostí. V hněvu staršího se odkrývá, že si vůbec neuvědomuje svou ztracenost. Povšimněte si, že syn svého otce neoslovuje⁴. V důsledku je na tom hůř než mladší bratr. Rozpoznává pouze frustraci, že jeho snaha o dobro celku jemu samotnému nepřinesla žádné potěšení.

Nyní udělám v podobenství krok navíc. Říkám si, že je dobře, že se onen mladší syn setkal nejprve se svým otcem, který jej bezvýhradně miloval, a nikoliv se svým starším bratrem, který by jej pravděpodobně obvinil, zasypal výčitkami a nejspíš vyhnal.

Archetyp staršího bratra nehodlá akceptovat nalezenou svobodu mladšího bratra. Mladší bratr se nechce vzdát svobody a lásky, kterou nachází v náručí milujícího otce. Pokud od staršího bratra neuteče, bude mezi nimi stálé napětí. Toto napětí nyní trhá na kusy naši dříve sjednocenou, žel nyní roztrhanou metodistickou církev.

Archetyp, pravzor staršího bratra je v církvi (a nejen v ní) přítomen stále. I v našem sboru. Starší bratři svými projevy, verbalizováním svých názorů, domnělou pastorační péčí, údajnou obranou biblických pravd a někdy i otevřeným nepřátelstvím stavějí hráze mladším bratrům, připomínají jim jejich nedostatky, jejich nekonformnost a nezávislost. Starší bratr je skoro vždy pohotový v tom, aby vytáhl třísku z oka svého bratra (Mt 7,4). Snaží se mladší bratry přizpůsobit, přetvořit ke svému obrazu a je otázkou, zda se kdy spokojí s výsledky své snahy o přetváření mladšího bratra nebo mladší sestry. Když se náš syn před lety opravdově obrátil k Ježíši, když prožil milost přijetí Bohem a zakusil Jeho náruč, ozvali se oni starší bratři v církvi, kterou v té době navštěvoval. Ti mu říkali, co má dělat, co dělat nesmí a hlavně že se musí nechat pokřtít, protože jeho křest nehodlali uznat - asi bylo málo vody. Odešel od nich. Řekl mi tehdy, že si uvědomil, že mu berou svobodu, kterou v Ježíši nalezl.

Kudy dál? Ani nezávislost, ani morální konformita nejsou cestami ke štěstí a naplněnosti. S Apoštolem říkám, že „rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.“ (Ga 5,6b) Pokud tvoje zbožnost nutí druhé ke stejnému způsobu zbožnosti, tedy k náboženské konformitě, pak je tvoje zbožnost pouhým svatouškováním, nikoliv svatostí. Pokud tvoje nezávislost a svoboda kašle na druhé a má za to, že všechna pravidla, zvyky a tradice by se měly odstranit, pak se jedná o svévoli, nikoliv o svobodu.

Pravá svatost se projevuje milováním, uznáním jinakosti jiných, a především uznání toho, že Bůh miluje každého člověka a touží po vztahu s každým, tedy i s tím, který ti nevoní: muž a žena, kteří žijí v nesezdaném páru, muž a muž nebo žena a žena, které spolu žijí například v registrovaném partnerství a jsou si po léta věrní. Co s nimi uděláš?

Je to překvapivé, v Kristu se můžeme všichni setkat na jedné veliké hostině. Budeš čekat před domem jako starší bratr a trucovat? Ta otázka zůstává otevřená. Odpověď máš ve své hlavě, v srdci a na svém jazyku.

Poznámky:

• KELLER, Timothy. Marnotratný Bůh: jak uzdravit srdce křesťanské víry. str. 35n, V Praze: Triton, 2011. ISBN 978-80-7387-418-6. Dostupné také z: http://toc.nkp.cz/NKC/201106/contents/nkc20112193420_1.pdf.
• MRÁZEK, Jiří. Lukášovská podobenství. str. 82n, Jihlava: Mlýn, 2007. ISBN 978-80-86498-22-5.
• Pro zájemce. Ve verši 12 žádá mladší syn o „ἐπιβάλλον μέρος τῆς οὐσίας“ (epibalon meros tés úsias) což doslova přeloženo znamená náležející podíl toho co existuje.Úsias nebo též ousias je označení podstaty, často též užívané ve filozofii. Když pak otec rozděluje majetek, je to „τὸν βίον“ (ton bion) což přeloženo je život, způsob života; živobytí; majetek.
• Místo oslovení je v textu ve v.29 pouze ἰδοὺ – rozkazovací způsob slovesa vidět, tedy podívej, koukej. V biblických překladech hle jako narativní signál dějové změny. Zde však tuto funkci neplní, je zástupným tvarem oslovení na způsob hele, podívej.

SNC: Lk 15,28 (vlastní překlad) Starší syn se rozhněval a nechtěl vejít domů. Ale jeho otec vyšel ven a zval jej domů.

Požehnání:

Bůh vás požehnej nepohodlím ve snadných odpovědích, polopravdách a povrchních vztazích, abyste mohli žít na hlubině svého srdce.

Bůh vás požehnej hněvem nad nespravedlností, útlakem a vykořisťováním lidí, abyste mohli pracovat pro spravedlnost, svobodu a pokoj.

Bůh vás požehnej slzami prolitými pro ty, kdo trpí bolestí, odmítáním, hladověním a válkou, abyste mohli natáhnout ruce k jejich útěše a jejich bolest změnili v radost.

Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou.

A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší lásce a modlitbách pro tento den i navěky.

Amen.

ECM ČR | ECM Plzeň 3 | ECM Horšovský Týn