- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-11-10 - Vít Pavelek
13. Listopadu 2024
Jenom jednou provždy.
Žd 9,23-28
Před více než třiceti lety jsem jako zhruba roční křesťan dostal od jednoho čerstvě obráceného bratra otázku, která mě docela zaskočila. Nikdy jsem o tom do té doby nepřemýšlel. Říkal: „To křesťanství je zajímavé, jen mi v něm chybí takový ten strach z Boha. Jak je to se strachem z Boha?“ Nevěděl jsem v první vteřině, co mu odpovědět. Ale pak jsem ze sebe vysoukal chabou odpověď, možná to bylo z vnuknutí Ducha, kdo ví? Řekl jsem mu: „Já to chápu jako bych se bál táty, který mě má rád a já jeho.“ Překvapivě mu tahle odpověď stačila.
Strach. Strach je jednou z přirozených a nezbytných lidských emocí. Zdravý strach funguje jako varování před něčím, co může ohrožovat lidský život, zdraví atd. Má mnoho forem i projevů. Má velikou škálu intenzity od nedůvěry až po nezvladatelnou paniku. Setkáváme se s ním stále. Existuje ještě zvláštní kategorie strachu. Má tajemný mystický charakter; na jedné straně člověka děsí, na straně druhé jej přitahuje. Je tajemný, vyvolává nevšední úctu, třesení ba děs. Má kolem sebe oblak posvátna. Je nečekaný, překvapivý, nedá se nijak přivodit. Říká se mu odborně mysterium tremendum.
Zažili jste někdy něco podobného?
Tyto zážitky posvátného strachu jsou popsány ve všech kulturách, ve všech náboženstvích. Bible nám jich také několik uchovala. Například když praotec Jákob přespal na jednom místě a tam se mu zdál zvláštní sen. Když se probudil zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,16n) To místo dostalo jméno Bét-el, Dům boží. Na jiném místě, tentokrát pod horou Sinaj, se ukázaly hrůzubudící meteorologické úkazy spojené s Boží slávou. Všichni lidé kolem Mojžíše se třásli (Ex 19,16) a když Hospodin promluvil, slyšeli pouze hřmění a zvuk polnice. Stáli opodál a pak Mojžíšovi řekli: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,19) Setkání s posvátnem není žádná legrace. Proto také na mnoha místech boží poslové, andělé místo aby adresáta hezky pozdravili, říkají jako první „Neboj se.“
Vedle těchto zvláštních setkání si člověk uvědomuje svoji slabost, bezbrannost, nehodnost, neschopnost, nedostatečnost a zejména nesvatost (a to nemyslím v mravním významu). Člověk má oprávněný dojem, že stojí před soudem, před kterým nemá nic na svoji obhajobu, nedokáže se ospravedlnit. Přitom si však uvědomuje, že není hned odsouzen a není na něm vykonán rozsudek. Má ještě šanci.
Člověk má potřebu na to nějak odpovědět. Pokud se tedy něco posvátného člověka dotklo, je to svým způsobem komunikace. Ve všech kulturách i náboženstvích se prosadilo přinášení rozličných obětí jako způsob, jak posvátnému odpovídat.
V mojžíšovském náboženství se oběti uplatňují ve dvou směrech. Jednak jako oběti za hřích, které mají za účel očištění od hříchu, prostřednictvím prolití krve zástupné oběti. Jednak jsou oběti děkovné, vyjadřující vděk za cokoliv. Bůh byl rozpoznán sice jako svrchovaně mocný až budící hrůzu, ale zároveň jako ten, kdo člověka z lásky stvořil a miluje ho.
Není možné nyní na tomto místě se hlouběji zabývat teologií obětí. Je však nutné zmínit, že jejich smyslem bylo očišťování od hříchů, od různých druhů „nečistot“ fyziologických procesů – očišťování žen po menstruaci, porodu, očišťování mužů po poluci, toho, co se nějak dotýká života, jeho zplození, nebo zmaření, kontakt se zemřelým člověkem nebo zvířat, která byla na seznamu nečistých. Je zajímavé, že se tato znečištění a hříchy očišťovaly zmařením života obětního zvířete. Očišťovali se nejenom jednotlivci, ale celá izraelská komunita (Jom kipur – den smíření). Za některé hříchy se muselo obětovat zvlášť, za většinu pak periodicky, jako by obětníci měli zaplatit paušálně za všechno, co nebylo v souladu se Zákonem. Podobně jako byste každý rok zašli na úřad přiznat a zaplatit pokuty za všechna překročení rychlosti, jízdu na červenou, nedání přednosti v jízdě a špatná parkování a podobně.
Za hřích je třeba dát život. Mzdou hříchu je smrt. Smyslem obětí za hřích, je smíření s Bohem, důsledkem je zmenšení strachu z Božího hněvu, z odsouzení a ze smrti.
Z našeho dnešního textu se dozvídáme, že s Kristem se tato periodická praxe oběti změnila. On se … zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. (v.26) Adresátům listu tak autor říká, že není třeba žádných dalších obětí, nemá smysl je opakovat ani nedává smysl připojovat se k obětním hostinám židů. V tom je Kristovo obětování jedinečné. Nevím o žádném jiném náboženství, kde by něco takového bylo. Kristovou obětí je jednou provždy vyřešena otázka lidského hříchu, odloučení od Boha, pro všechny lidi.
Tady se pohybujeme na rozhraní věčnosti a časnosti. Vnímáte to napětí mezi jednou provždy vykonanou smírčí obětí a lidským časným „hřešením“ s nutnou potřebou smíření opakovat?
Pisatel píše, že se Kristus zjevil na konci věků. My vnímáme čas jinak. Konec věků očekáváme někdy v budoucnosti. To, co pisatel míní, je konec odloučenosti pro lidský hřích. Chrámová opona se roztrhla vpůli (Mt 27,51), Kristus nám svým obětováním otevřel cestu, abychom přistupovali k Bohu. (Žd 10,19n). My v časnosti ovšem stále prožíváme svou nejistotu. Je stále mnoho příležitostí, v nichž selháváme. Hřích se lepí na paty a na duši. Cítíme se od Boha odloučení a odlučováni.
Potřebujeme ujišťování, že jsou nám naše provinění odpuštěná a odpouštěná. Snad právě proto nám Ježíš uložil, abychom si připomínali, že se obětoval. Před týdnem jsme si ji připomínali. Nepřinášíme žádnou další oběť, ani Ježíš není znovu a znovu přibíjen na kříž. Ve Večeři Páně si tu oběť ve víře zpřítomňujeme, jako kdyby se právě ten okamžik ta obětní hostina děla, jako bychom s učedníky v Jeruzalémě byli přítomni. Ježíš nám tímto způsobem říká, že Bůh se na nás nehněvá, ale že nás miluje jako své děti.
Kristova oběť je jednou provždy. Znamená to, že platí pro všechny minulé, přítomné i budoucí provinění. To je velmi osvobozující. Snímá to strach, že něco pokazím, prohřeším se, ale již nebudu mít příležitost k odpuštění.
Vypráví se, že císař Konstantin, první, který konvertoval ke křesťanství, odkládal svůj křest až do posledního okamžiku před smrtí. To proto, že příležitostí zhřešit v myšlenkách slovech a skutcích je příliš mnoho., Jenže uplatnit voucher/poukaz na odpuštění hříchů, totiž křest lze jenom jednou. Konstantin nebyl v dějinách zdaleka jediný, kdo tomu tak rozuměl.
Ježíš se obětoval jednou provždy. To platí ve věčnosti. Platí to i v časnosti, kdy si to připomínáš. Platí v minulosti, přítomnosti a platí v budoucnosti. Dokud Ježíš nepřijde znovu, tentokrát ke spáse těch, kdo ho očekávají. Mysterium tremendum – tajemný strach se proměňuje na mysterium amorem – tajemnou lásku.
Otázka na závěr: Víš, že Ježíš přinesl oběť za nás i za tebe jednou provždy?
SNC: Žd 9,26 Kristus se zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.
Požehnání:
2Te 2,16n Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.
Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010