EN | CZ 

Kázání 2024-06-30 - Pavel Kuchynka

30. Června 2024

Mk 5, 21-43

Bůh pro nás má vždycky víc

(30.6. 2024 ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Když člověk něco moc a moc potřebuje a ono to nepřichází; když nás něco dlouhodobě trápí nebo ohrožuje – ocitáme se pod tlakem. Snadno se v nás ozve netrpělivost a zklamání. Někoho může úplně pohltit zoufalství. I křesťan v podobných chvílích zjišťuje, že Bůh málokdy pracuje podle našich představ a podle našich časových plánů. Příběh o uzdravení chronicky nemocné ženy a vzkříšení dcery představeného synagogy v Kafarnaum nás však ujišťuje také o tom, že Bůh je tím, kdo pro nás má vždycky víc. Víc, než bychom čekali.

-----

Ježíš je znovu v Kafarnaum. Pro Jaira je to ta nejvytouženější zpráva. Jeho dvanáctiletá dcerka umírá. Podle měřítek tehdejší židovské společnosti to už byla dívka na prahu dospělosti, na prahu samostatnosti a zásnubního věku. Nyní se však ocitla na prahu smrti. Ježíš je pro Jaira jedinou nadějí. Podle všeho ví, že tento Ježíš už mnoho nemocných uzdravil. A tak před Ježíšem padá k nohám a vyslovuje svoji naléhavou prosbu: „Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“. Tenhle zoufalý otec má úplně jasnou představu o tom, co by měl Ježíš pro jeho dítě udělat. A hlavně ví, že se to musí stát neodkladně. Jestli Ježíš nezasáhne rychle, bude pozdě.

Ježíš Jairovu prosbu vyslyšel a zamířil k jeho domu. Přidal se k nim však zástup lidí, dychtivých vidět další Ježíšův zázrak. V zástupu byla i chronicky nemocná žena, která měla s Ježíšem spojenou svoji naději. Byla rozhodnutá, že si pouhým dotykem – takříkajíc kradmo – přivlastní Ježíšovu uzdravující moc. Už dvanáct let byla kvůli své nemoci kulticky nečistá – tedy vyřazená ze společenského života. Žila v naprosté izolaci. Její trápení bylo vlastně stejně staré jako Jairova dcera.

Opravdu se nabízí povědět, že ať mladí, či staří, dokud se nad námi Pán nesmiluje, všichni vlastně jen umíráme. Všechno, co tato žena stižená krvotokem měla, vydala za lékaře, ale bez jakéhokoli zlepšení. Naopak bylo to stále horší a horší. Takže když se teď dozvěděla o Ježíši, nedbala na riziko, které ji v tu chvíli kvůli porušení příkazu Mojžíšova zákona o kultické nečistotě hrozilo. Prodrala se davem zezadu k Ježíši a dotkla se jeho roucha. Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A jakmile se dotkla, rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.

Tím to ale neskončilo. Ježíš poznal, že z něho vyšla síla. Otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Navzdory ironické poznámce svých učedníků o okolní tlačenici, byl rozhodnutý zjistit, kdo to právě přijal požehnání z jeho síly. Proto se zastavil a začal kolem sebe pátrat pohledem. Jako by úplně zapomněl, že spěchá k naléhavému případu. Ta žena naplněna vděčností a posvátnou úctou, padla Ježíši k nohám a řekla mu celou pravdu. Co při tom však musel prožívat Jairos si dokážeme představit jen stěží. Po celou tu dobu mu však nezbývalo nic jiného než respektovat Ježíšovo jednání. Jeho nervy však musely být napnuté k prasknutí.

Celé to je do očí bijící skutečností, že Boží načasování probíhá jinak, než jak to žádá naše nedočkavost. Ježíšovi učedníci to také zřejmě vůbec nechápali. Místo, aby se Ježíš soustředil na případ dívenky v akutním stavu, zabývá se ženou s vleklou chronickou nemocí. Rozhodne se zastavit a popovídat si se ženou, která byla právě uzdravena. V očích všech zúčastněných to muselo být naprosto iracionální. Úplně slyším křik v jejich hlavách: „Co to děláš? Copak nechápeš situaci? Pospěš si, než bude pozdě! Ta dívka potřebuje, abys jí pomohl teď, Ježíši!“

A pak se stalo to, čeho se Jairos obával. Když Ježíš ještě mluvil s tou uzdravenou ženou, přinesl posel hroznou zprávu: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ani nechci domýšlet, co si Jairos o Ježíši musel v tu chvíli myslet.

Když Ježíš zaslechl ta slova, vůbec nic si z toho nedělal a Jairovi řekl: „Neboj se, jen věř!“ A znovu zamířil k jeho domu. Nedovolil však nikomu jinému, aby šel s ním, kromě svých nejbližších učedníků Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Vstoupil do Jairova domu s jasným posláním. Aniž by to děvče viděl, prostě prohlásil, že jí přišel probudit ze spánku. Rázně ukončil kvílení, pláč a pak i posměch lidí v Jairově domě. Když pak Ježíš chytil tu mrtvou dívku za ruku, řekl jí dvě nádherná aramejská slova: „Talitha kum.“, což doslova znamená: „Holčičko, už je čas vstávat!“ Mluvil k ní opravdu stejnými slovy, jako by ji budil ze spánku. A ona opravdu vyskočila z postele, jako kdyby zaspala. Ježíš ji chytil za ruku a převedl ze smrtelného spánku k plné bdělosti. A navíc ji převedl přes práh dospělosti do úplně nového života důvěry. I nám tím říká: „Když někoho držím za ruku, není smrt ničím jiným než pouhým spánkem.“ I nás znovu a znovu probouzí do nového dne. S ním může být každý náš obyčejný den naprosto neobyčejný.

Oba evangelijní příběhy nám ukazují, že Boží milost málokdy pracuje podle našeho časového plánu. Kolikrát už jsem lidem v rozhovoru řekl, že vůbec nerozumím tomu, proč Bůh v jejich případě nezasáhne; že nechápu, jaký tím Bůh sleduje záměr. Každopádně tento příběh nám odkrývá skutečnost, že Ježíš nespěchá proto, že by nás nemiloval; ale že nespěchá proto, že nás miluje! Ví, co dělá. A i když se ho někdy snažíme popohánět, on se nedá.

Stejně jako Jairos jsme někdy i my velice netrpěliví, protože Ježíš naprosto nepochopitelně s pomocí otálí. Jenže právě díky zpoždění, dostali Jairos i ta žena s krvotokem nakonec mnohem víc, než žádali. Jairos šel k Ježíši pro uzdravení dcery. Přišel za Ježíšem s představou, že mu bude muset důvěřovat, tak akorát. Nakonec byl vyzván k úplně nové důvěře, aby poznal v Ježíši mocného Zachránce, vítěze nad smrtí a dárce nového života.

Podobně ta žena s krvotokem. Chtěla se Ježíše jen nepozorovaně dotknout a pak zmizet. Nakonec se ale ocitla tváří v tvář Spasiteli a musela ven s celou pravdou. Bylo to nutné. Ta žena měla o svém uzdravení a o Ježíšově moci zřejmě docela dost pověrčivé představy. Měla za to, že Ježíšovu moc je možné ovládat – využívat ji jako magickou sílu podle svých potřeb. Stačí se jen dotknout. Ježíš jí ale chtěl dát mnohem víc. Nechtěl, aby si jen kradmo, zezadu, vzala svoje uzdravení. Chtěl s ní mluvit tváří v tvář, v prostoru osobního oslovení. Dal jí možnost, aby s ním navázala osobní vztah. Dal jí tím možnost k proměně celého způsobu života. Tento rozhovor ukončil její pověry a stal se začátkem nového života víry.

Pokud přicházíme k Ježíši s nějakou potřebou, bude od nás možná chtít mnohem víc, než jsme mu chtěli ve své důvěře původně dát. Smíme si ale být jistí, že to tak bude proto, že nám chce dát mnohem víc, než po čem jsme toužili nebo o co jsme ho žádali. (?) Pozdržuje Bůh něco v tvém životě? Pak je to výzva tvé důvěře, že k tomu má dobrý důvod. I když Boží jednání vypadá jinak, než jsme si to představovali, potřebujeme být trpěliví.

I v tuto chvíli Pán ví, kdo a proč se ho dotýká. Chce říct každému z nás osobně: „Dcero, … Synu, … jdi v pokoji!“ Chce se nám dát poznat víc, než ho doposud známe. Zve nás do blízkosti skutečného vztahu. Pokaždé nás zve ke skutečné důvěře. Bůh, který vládne uzdravující mocí, nám chce být milujícím otcem.

Tváří v tvář svému trápení; tváří v tvář svým strachům potřebujeme přijít k Ježíšovi a uslyšet, jak říká právě nám: „Neboj se, jen věř!“ Žádejme ho tedy o záchranu a nechejme ho jednat. Dovolme mu, aby vše přemohl svým ujištěním. Přivlastňujme si vírou to, co nám dává. Tedy to, co nám – tváří v tvář všem hrozbám i samotné smrti – nikdo jiný dát nemůže. Když nás Ježíš drží za ruku jsme spojeni se životem. Jsme spojeni s Pánem, pro kterého je i smrt pouhým spánkem. Učedníci o tom tehdy měli mlčet. My už o tom mlčet nemusíme.

-----

Popohánět mocného a milujícího Pána je zbytečné. Bezpodmínečně nás miluje; a ví, co dělá. Stejně jako té nemocné ženě a zoufalému Jairovi ani nám Ježíš nic nevyčítá. I nám chce však povědět něco osobního; něco nám chce dát. Poslouchejme, co nám říká. Nechme se uprostřed svých potřeb a strachů probudit k novému životu víry. Nechme si od něj darovat mnohem víc. Na golgotském kříži nepředstavitelně zchudl, abychom my jeho chudobou zbohatli. Nebojme se mu věřit. Amen

Slovo na cestu: Ef 3, 20-21

Požehnání: Nu 6, 24-26

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín