Kázání 2024-06-09 - Libuše Weinerová

EN | CZ

Zvuková stopa není dostupná
poslední kázání >>

Kázání 2024-06-09 - Libuše Weinerová

11. Června 2024

Mk 3, 20 - 35 Ne všechny lidské touhy jsou dobré

Jak se odlišuje život křesťana od těch druhých? Čím je výjimečný? Toužíme po jiných věcech než ostatní? A umíme dobře odhadnout to, co je dobré pro druhého člověka?

Všichni určitě máme touhy. A není to záležitost jen křesťanů. Buddhisté touží po tom, aby žili takový život, aby dosáhli nirvány, překonali strasti života, a tak došli „ke spáse“. Muslimové se chtějí líbit bohu, chtějí dosáhnout nebe, kde bude štěstí. Hinduisté se podobně jako buddhisté chtějí vymanit z kolotoče karmy. A ateisté? Ti asi chtějí prostě jen tak prožít život tady na zemi. Možná chtějí být úspěšní, mít rodinu, peníze, dům, velké a silné auto.

A co my křesťané? Po čem toužíme? Co je pro nás normální a o čem řekněme, že je to už za hranou, že je to bláznovství? Že se ten daný křesťan už chová bláznivě?

A nebylo by i chování Ježíše pro nás bláznovstvím? Příbuzní Ježíše se ho chtějí zmocnit, protože si mysleli, že se pomátl. A možná se jim ani nemůžeme divit. Možná širší příbuzní nevěděli o tom, že on je syn Boží. Možná si mysleli, že by měl přestat vykládat a začít pracovat, živit se rukama, najít si manželku, mít děti... A ne se potulovat po kraji, s bandou různých chlapíků, stýkat se s lidmi, s kterými by se on jako správný Žid, neměl stýkat, neměl by provokovat farizeje, Římany, neměl by uzdravovat... Neměl by dělat prostě x věcí, které Ježíš dělal. Když se opravdu zamyslíme nad tím, co Ježíš dělal, jak se choval, tak jeho chování v tehdejší době bylo opravdu bláznovstvím. Odporovalo všem zvyklostem, správnému židovskému vychování. Tak, jak se choval, by se chovat neměl. Pro lidi byla zmatečná i aktivita a horlivost s jakou všechno vykonával, často zapomínal na sebe a upřednostňoval druhé. To není pro člověka běžné v žádné době. Asi v sobě máme zakořeněn určitý egoismus.

Jsme my někdy takhle aktivní? Vytrvalí? Jsou chvíle, kdy opravdu děláme jen to co po nás chce Bůh? Kdy opravdu nasloucháme touhám, které má Bůh pro nás život a neposloucháme to, co by pro nás chtěli ostatní?

Jestliže je člověk v sobě rozpolcený, neuvažuje jasně, neví, co má dělat. Chová se zmatečně.

Ježíš si dovoloval opravdu hodně. Anebo ne? Jak moc byly jeho touhy odlišné od tužeb ostatních? Nechal se vůbec někdy ovlivnit tím, co si o něm mysleli druzí?

Možná si příbuzní mysleli, že se už sám o sebe nedokáže postarat, protože dává na první místo vždy druhého člověka. Chtěli se ho zmocnit. Tedy dostat jej pod kontrolu. Aby přestal blbnout lidi. Je to vlastně takový pokus Ježíše natlačit do nějaké škatulky toho, co je a není normální, vhodné, přípustné. Takové jako: Ježíši, tohle dál nejde, koukej se chovat, jak se sluší a patří.

Možná za tím byl strach, aby se ten dav neobrátil PROTI Ježíšovi. Strach o něj. Snaha o odstavení Ježíše stranou, aby nevyčníval a tím zamezit další hanbě a předejít konfliktu.

Je zvláštní, že pro ně je Ježíš vlastně cizinec, i když pro spoustu lidí okolo je bratrem, přítelem. To je trochu zvláštní. A ještě zvláštnější je Ježíšova odpověď: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Jako by na to kašlal, kdo je jeho rodina. Ale vždyť rodina je něco tak základního!

V Bibli je na rodinu kladen nemalý důraz, bývá vnímána jako požehnání i jako nutnost pro život vůbec. Na druhou stranu značná část biblických postav jsou jakýmisi rodinnými anomáliemi – požehnaní druhorození, děti přestárlých nebo naopak příliš mladých rodičů atd. To důležité tedy není z člověka, ale z Boží vůle, děje se navzdory genetice. A tímto směrem snad uvažuje i Ježíš, když za své bratry a sestry označí ty, kdo jednají podle Boží vůle – není to výzva vydělovat se z rodinných vazeb, ale povzbuzení, že důvěra v Boha zakládá vztahy, které mohou být leckdy pevnější než pokrevní příbuzenství. Ostatně to, že se (v církvi) navzájem oslovujeme „sestro“ a „bratře“ není jen nějaký spolkový zvyk, ale vědomí, že díky Kristu k sobě patříme víc a jinak, než by to bylo možné přirozeně.

Ale to, že se někdo chtěl Ježíše zmocnit, není úplně novinka. Teď jsou to zrovna příbuzní, aby se přestal chovat jako blázen, ale zanedlouho to bude již celý zástup, aby ho provolal králem. Pak se ho zase zmocní, aby ho ukřižovali. Kristus však zůstává svobodný, nepolapitelný, neuchopitelný. I když ho zaženou do kouta. Vždy odhalí jejich touhy a přijde s nějakým řešením, kterým ostatním vyrazí dech.

Za Ježíšem vyrazili příbuzní z Nazaretu, aby ho chránili před sebou samým. Kromě nich ale dorazila i delegace teologů z hlavního města. Zákoníci z Jeruzaléma. Zákoníci vynášejí skandální obvinění: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Je spolčený s ďáblem. Ti muži se cítí oprávněni a kvalifikováni, aby tuhle diskvalifikující nálepku Ježíšovi přišili. Nemohou popřít uzdravení, ale mohou zpochybnit zdroj Ježíšových sil. Uzdravuje, to jo, ale v čí jménu to činí? A aby zaseli semínko pochybnosti i do druhých, vytáhli Belzebuba.

Ježíšova reakce na tohle drsné nařčení, na tohle nafoukané posuzování je velmi překvapivá, skoro by se dalo říci nelidská: nelituje se, nebrání se do krve, nekřičí, nekope kolem sebe. Odpovídá řečnickou otázkou, podobenstvími, obrazy.

První přirovnání je z politiky, které visela a houstla ve vzduchu; ale pak je doplní ještě další, analogické přirovnání z rodinného života. Království se za normálních okolností neobrací samo proti sobě. Nejedná samo proti sobě. Ale budiž: v politice je možné všechno. Řekněme, že nějaká vláda z nějakého iracionálního důvodu začne jednat sama proti sobě, jinými slovy: začne se chovat sebedestruktivně. Pak tuto destrukci zřejmě i dokoná a takové království padne. Je naivní si myslet, že vláda nebo království, které začne ničit samo sebe a začne bojovat samo se sebou, tímto způsobem ovládne svět. Takové království se prostě jen zhroutí. Pokud by se takto choval váš nepřítel nebo velmoc, která vás ohrožuje, je to dobrá zpráva: má problémy sama se sebou a brzy po ní nic nezbude. Totéž platí i v rodině a domácnosti: fungující rodina se přece neobrátí sama proti sobě; ale budiž: nejenom v politice, i v manželství nebo ve vztazích rodičů a dětí se lidé mohou chovat iracionálně. Řekněme tedy, že se nějaká rodina začne chovat sebedestruktivně. V tom případě se rozpadne. Domácnost zkrachuje. A pokud ta domácnost má i své hospodářství, pak hospodářství zbankrotuje a konkurence se ho nemusí bát. Rozhodně není taková sebedestrukce cestou k ovládnutí trhu.

Další přirovnání předpokládá, že Ježíš „rabuje v domě Satanově", když mu bere jeho posedlé a uzdravuje je. Proto mezi nimi nemůže být spolčení, ale naopak musí být Ježíš silnější než „ten silný". Líčí své exorcismy jako jakousi tichou válku.

Copak by Satan hatil své vlastní dílo a osvobozoval lidi z okovů? To by přece byl sám proti sobě... Boží dílo je poznatelné podle svého ovoce. Tam, kde padají okovy, kde jsou nesvoboda, nemoc a smrt překonávány, tam nemusíme a ani nemůžeme pochybovat: zdrojem tohoto díla je Hospodin. Boží moc, to je síla, která vede k plnosti života a k nápravě zlého. Někdy léčením, které potřebují nemocní, oporou a ochranou slabého a ohroženého, jindy zase naopak v tvrdém boji se zlem. V napomínání hříšníků a v boření falešných model. Pokaždé je ale cíl Boží moci stejný – udělat prostor, aby to dobré mohlo růst a aby nebylo dušeno vnějšími či vnitřními překážkami.

Ježíš není blázen, a už vůbec ne posedlý. Ano, znepokojuje překračováním hranic. Ale dovoluje si zajít tak daleko právě proto, že on je Boží Syn. Jeho touhy nejsou lidskými touhami. On vidí dál než kdejaké lidské oko.

Jako lidé bychom v sobě měli objevit opravdovou touhu, opravdovou touhu našeho srdce, toho, co pro ná život chce Bůh. Tuto touhu máme pak rozvíjet, nejenom ty povrchní. My jako lidé, kteří jsou sami hříšní a nemají správný nadhled, si sami myslíme, že by se lidé měli chovat podle našich měřítek. Často do nich projektujeme své touhy. Myslíme si, že by měli dělat to a to, že by něco neměli dělat, že by se neměli stýkat s těmi lidmi.

Jedině Bůh zná přesně naše touhy ví, co je pro náš život to nejlepší. On má právě ten nadhled, který nám často chybí. A řídí vše v celku.

Boží vůle je pro nás to nejlepší. Ale někdy to znamená mít ochotu vzdát se svých vlastních plánů, které jsou poznamenané naší lidskou omezeností. Mít odvahu v důvěře vůči Bohu překročit sebe sama, nechat ze sebe udělat někoho úplně nového, neopakovatelného v tomto světě.

Zkusme si dát odpověď na otázku "Proč žiji? Proč dělám to, co dělám? Co určuje mé jednání, proč se rozhoduji právě takto?" Koho více poslouchám v každodenním jednání?

Hledání Boha v každodenním životě je těžké. Ale můžeme si být jistí tím, že Bůh nikdy násilím neporuší naši svobodu, ani nás nebude nutit konat svou vůli. Je ochoten raději riskovat ztroskotání svých věčných plánů, než použít hrubou sílu na jejich uskutečnění.

Kdo chce jít Boží cestou, vždy najde odpověď, vždy najde tu pravou touhu.

Bůh k nám však mluví především uvnitř, v srdci. Spolehnout se na svou vnímavost a spoléhat na radost a důvěru. Boží zvěst je radostná, nikoli hrozící. Jestliže řekneme Bohu, aby s námi dělal, co chce, a přitom se bojíme, že nám vezme to, čeho si nejvíce ceníme, pak jsme nepochopili Boží vztah k lidem! "Ne úzkost a strach, ale pokoj, radost a spočinutí jsou rozlišovacími znaky Boží vůle."

Slovo na cestu:

„Hle, moje matka a moji bratři. Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Požehnání:

Hospodin ať je před tebou,

aby ti ukázal pravou cestu, a tys měl za kým jít.

Hospodin ať je vedle tebe, aby tě mohl vzít za ruku a ty jeho.

Hospodin ať je za tebou, aby tě ochránil před zlými lidmi

Hospodin ať je pod tebou, aby tě chytil, když bys snad padal.

Hospodin ať je u tebe, aby tě těšil, když budeš smutný

Hospodin ať je i tvým pastýřem

Zůstávejme s Hospodinem. On s námi zůstává.