Mk 16, 1-8
Vzkříšený jde před námi
(31.3. 2024, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Existují vzkazy, které člověku přináší zklamání, bolest, probouzí strach, obavy, dokáží zdrtit a rozladit. Existují však i vzkazy, které člověka potěší, posílí, pozvednou a naplní očekáváním, těšením. Nemusíte mi říkat jaké máte radši. Na Jeruzalémském hřbitově onoho nedělního rána – tři dny po Ježíšově smrti – také zazněl vzkaz. Je to vzkaz, který je od té doby stále aktuální výzvou pro všechny Ježíšovi následovníky. Umím si představit, že pro někoho je to vzkaz z kategorie probouzející obavy, zatímco někdo jiný ho jednoznačně vnímá jako vzkaz probouzející velká očekávání. Čím je a čím může být tento vzkaz pro nás osobně?
-----
Osobně vnímám, že evangelista Marek nám předkládá velmi autentické líčení událostí onoho nedělního rána – nic z toho, co se tehdy odehrálo nijak nevylepšuje/nepřikrášluje. Máme před sebou ony události, jak se skutečně staly – tedy i se všemi lidskými chybami. A máme před sebou i autentický vzkaz.
Vidíme, že ani zdrcující konec Ježíšova života nemohl zabránit ženám, které patřily do kruhu jeho učedníků, aby mu prokázaly poslední službu – poslední krásný skutek. Pomazání těla mrtvého nebylo balzamováním, ale prostě vyjádřením pocty vůči tomu, kdo pro ně byl vzácný a důležitý. Proto v neděli za rozednění spěchaly s vonnými mastmi k hrobce, do které bylo v pátek narychlo uloženo Ježíšovo tělo.
Starost s odvalením kamene, který uzavíral vchod do hrobky jim přišla na mysl až na cestě. Evidentně byly pohlcené zármutkem a některé věci prostě nedomyslely. Starost s odvalením kamene se ale záhy ukázala jako zbytečná. Každopádně zjištění, že kámen je odvalen, pro ně bylo prvním překvapením onoho rána. Evangelista nám prozrazuje, že kámen byl velmi veliký. Proto ty jejich starosti. Ony by s tím kamenem určitě nepohnuly. Pohnout s ním musela velká síla. Můžeme se jen domýšlet, co jim při pohledu na ten velký odvalený kámen běželo hlavou.
Pak ale následovalo to největší překvapení: v hrobce na ně někdo čekal. Někdo, kdo vypadal jako mladík v bílém rouchu. Někdo, kdo s úplnou samozřejmostí seděl v hrobce přesně na tom místě, kam bylo v pátek uloženo Ježíšovo tělo zavinuté do pohřebních pláten. Ten mladík se ani nepředstavil a rovnou k vyděšeným ženám promluvil. Uklidňoval je. Všichni tušíme, že tenhle mladík byl ve skutečnosti posel nadpozemského původu. Andělé – když jsou k vidění tímto způsobem – většinou vzbuzují strach.
Potvrdil jim, že tělo Ježíše Nazaretského – toho ukřižovaného – skutečně leželo v této hrobce. A dodal, proč už tam není. Ježíš Nazaretský – ten ukřižovaný – byl vzkříšen. Tahle šokující dobrá zpráva o tom, co se stalo s ukřižovaným Ježíšem, ale měla dovětek o tom, co to znamená pro Ježíšovi učedníky. Z jeho úst zazněl vzkaz, který měly vyřídit všem učedníkům i tomu, který Ježíše před několika dny opakovaně zapřel: „Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Pán stále počítá se všemi. Se všemi, kteří od něj ve chvíli jeho zatčení v Getsemane, utekli. Pán stále počítá i s Petrem, který si o sobě donedávna myslel, jak je pevný a věrný. Pán stále počítá i se mnou.
(?) V čem s námi počítá? Že se s ním zas pozdravíme a budeme žít s blaženým vědomím, že Ježíš – Spasitel světa a také náš Spasitel – je živý a je to skutečný Pán? (?!) Kvůli tomu jde před námi do Galileje – na místo, kde žijí naši přátelé, sousedé a vůbec lidé, kteří o Božím království ještě neslyšeli anebo jen velmi málo?!
Ano, osobní zkušenost člověka v setkání se vzkříšeným Ježíšem je nenahraditelná. Bez osobního prožitku této zkušenosti je všechno, co člověk o Ježíšovi ví, jen pouhou informací. Člověk se může od evangelisty Marka dozvědět o Ježíšovi opravdu hodně. Mnohé z toho, co Marek napsal, se může naučit citovat zpaměti. Může sypat z rukávu různé teologické poučky a postřehy. Ale bez osobní zkušenosti se vzkříšeným Ježíšem to bude jen počátek evangelia – i když počátek důležitý a směrodatný. Marek to neskrývá. Vždyť celý svůj spis opatřil nadpisem „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“
Život Ježíšova následovníka není život člověka, který o Ježíšovi ví. Je to život člověka, který Ježíše opravdu poznává. Skutečná víra se může narodit opravdu jen ze setkání se vzkříšeným. (Všichni se občas setkáme s nějakou populární osobností/celebritou. Ale kdo z nás může říct, že tuto populární osobnost opravdu zná. Nikdy o těch tzv. slavných nebudeme vědět tolik, kolik o nich vědí ti, kteří s nimi žijí ve skutečných vztazích.)
Příběh, který se odehrál v neděli ráno na jeruzalémském hřbitově, ukončuje spis evangelisty Marka. Je to jednoznačně spis s otevřeným koncem, který přímo volá po pokračování. Znovu připomínám, že sám Marek svůj spis považoval za pouhý počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. A na konci tohoto krátkého spisu čeká na všechny andělský vzkaz: „Vzkříšený Ježíš jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte…“ Je to vzkaz stále platný. Vzkaz, o jehož platnosti a významu se však člověk něco dozví teprve ve chvíli, kdy jej s důvěrou poslechne. Když se s Ježíšem setká tak, jak si to Ježíš přeje.
(?) Co nám všem vzkříšený Ježíš vzkazuje? Že skutečně ho můžeme poznávat při sdílení životadárné zvěsti o naději na nový život a na nový svět s lidmi, kteří žijí kolem nás – v našem galilejském zapadákově, který je někdy až bolestně šedý a obyčejný. Vzkazuje nám, že chce v našem zapadákově žít mezi našimi přáteli, sousedy a kolegy spolu s námi. A že mezi nimi chce žít také naším prostřednictvím. Prostřednictvím života, který v nás dokáže stvořit jen on sám – když nám pro druhé dává slova i činy.
Vzkříšený Ježíš se vrátil do Galileje. Čekal a stále čeká až tam jeho učedníci přijdou za ním. Jeho vzkaz je jasným zaslíbením, že Ježíšův příběh bude mít své pokračování. Otázkou je, nakolik to bude i náš příběh; nakolik budeme v té naší Galileji přítomní spolu s ním. Otevřený konec Markova evangelia vyznívá ve smyslu doufání. Doufejme, že Ježíšovi učedníci do Galileje za vzkříšeným Ježíšem dorazí. Tedy jakmile se je podaří někde najít a předat jim andělský vzkaz. Ono to v církvi občas všelijak vázne. Ona totiž i církev – jsou lidé. Nejsme dokonalí. Někdy nám to nějaký čas trvá, než jsme připraveni slyšet a rozpoznat Boží volání. Někdy příliš dlouho počítáme jen se svými omezenými schopnostmi; a tak se bojíme a nikomu nic neřekneme.
Ale je tu dnes další nedělní ráno a s ním i stále aktuální vzkaz: „Vzkříšený Ježíš se s námi chce setkat v naší Galileji!“ Tedy všude tam, kde žijí lidé bez naděje, kterou jim nemůže dát nikdo jiný než vzkříšený Ježíš. A co vede k setkání se vzkříšeným Ježíšem tam, kde žijeme, to přece víme. Víme přece, že naše modlitby za druhé lidi, za jejich životní situace způsobují zázraky. Ten první zázrak se většinou odehraje v našem srdci hned při modlitbě. Když nově zakusíme, jak blízko je Pán a jak velmi miluje lidi kolem nás. Bezprostředně nebo v nějakém časovém odstupu začneme v modlitbách vnímat/rozpoznávat dobré příležitosti k prokázání lásky a ke svědectví o své naději. A když to pak zrealizujeme, poznáme Pána jako toho, kdo jedná – někdy velmi nenápadně/skrytě, ale přesto jako Pán a dárce života.
Vnímám, že dnes dostáváme novou příležitost odpovědět především sami sobě, co pro nás osobně znamená vzkaz, že Ježíš na nás čeká tam, kde žijí naši přátelé, sousedé a vůbec lidé, kteří o Božím království ještě neslyšeli, anebo jen velmi, velmi málo. Vnímám, že dostáváme příležitost zjistit, co všechno tento vzkaz vzkříšeného Ježíše může znamenat. Co všechno může být v našem životě jinak.
-----
Ježíš miluje lidi. Chce jít za nimi a žít mezi nimi tak jako kdysi, když jim svými slovy i činy dosvědčoval, jaké je Boží království. Zve nás, abychom skutky Božího království konali spolu s ním – abychom milovali, odpouštěli, žehnali a byli požehnáním. Stejně jako svým prvním učedníkům a zvláště Petrovi, který ho zapřel, dnes vzkazuje: „Čekám na tebe. Počítám s tebou. A chci, abys ty znovu počítal se mnou.
(?) Co nám zabrání v tom, abychom ho v modlitbách žádali o nová setkání? Kéž na nás vzkříšený Pán nemusí čekat příliš dlouho. Amen
Slovo na cestu: Mk 16, 6-7
Požehnání: Žd 13, 20-21