Lk 1, 26-38
Když víra umožňuje nemožné
(24.12. 2023, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
V životě je toho mnoho, co je mimo naše lidské možnosti – co nedokážeme. Bezmoc nás někdy drtí. Jindy ale uznáváme, že je to tak vlastně lepší, že člověk nemůže všechno, co si zamane. Na příběhu Nazaretské dívky Marie ale vidíme, jak se i nemožné může stát možným a velmi žádoucím. Je to příběh o zrodu víry, která umožňuje nemožné.
-----
Slyšeli jsme, jak prostá židovská dívka Maria přijala výsadu a úkol být matkou Božího Syna a Spasitele. Je to příběh, který nám zároveň ukazuje, jak se může v každém z nás zrodit víra, která umožňuje, aby svatý Boží Syn byl skutečný pro nás i pro mnohé další.
Boží posel přišel za Marií, jako když přijde na návštěvu přítel. Znal její jméno, protože Bůh znal její jméno: Maria (milovaná). Když k člověku promluví Bůh, člověk to ví. Ví, že je osloven – že se to týká právě jeho. Ví, že ho oslovil někdo, kdo ho opravdu zná a miluje. Člověku se přitom chvěje jeho nejhlubší nitro – jeho skutečné „já“. Nechvěje se strachem, ale vědomím, že na něj hledí láska sama. Hledí na něj se zalíbením a s milostí. Je to pohled zbavený všeho soudu. Člověk při tom víc, než kdy jindy pocítí, kým vlastně je v hloubi svého srdce.
Boží posel Gabriel sdělil dívce Marii, že sám Bůh se rozhodl vstoupit do našeho světa. Chce do něj vstoupit jako Spasitel ve svém Synu. V Synu, kterého ona počne, porodí a bude mu matkou. S ním – s Ježíšem – přichází do našeho světa ta nejčistší nabídka Božího království. Přichází vláda skutečné spravedlnosti a nesobecké lásky. Vláda, která se projeví v životě konkrétních lidí změnou jejich vnímání a myšlení. Je to změna, která se vždy rodí v srdci člověka.
Maria na Gabrielovo Boží poselství reagovala udivenou otázkou: „Jak se to může stát …?“ Vlastně tím nahlas vyslovila svou oprávněnou pochybnost. Evangelista Lukáš nám tímto příběhem zprostředkovává důležitou skutečnost: Paradoxně víra, která ve finále umožňuje nemožné, se rodí tak, že si připouští pochybnosti. Skoro se mi chce říct, že poctivé pochybování ke zralé víře nerozlučně patří – vlastně jí stále provází. (?) Jak jsme na tom s poctivými pochybnostmi my?
(Nikdy nezapomenu na večer, kdy se v podobných otázkách rodila moje vědomá víra. Byl to večer s křesťany, kteří se mnou sdíleli svoji naději, když se krátce před tím před mýma očima s nadšením vzájemně sdíleli o tom, jak k nim osobně promlouvá biblický text, nad kterým spolu rozjímali. Tehdy jsem poprvé viděl lidi, pro které je čtení bible nasycujícím zážitkem a zdrojem světla pro život. Povzbudili mě a umožnili mi, abych se jich ptal. Dali mi svůj čas a zájem. Umožnili mi, abych na své otázky spolu s nimi hledal hodnověrné odpovědi. Vím, že jsem tehdy dostal šanci a nečekaně neodbytnou výzvu k přehodnocování svých dosavadních postojů a názorů.)
Některé pochybnosti jsou projevem uzavřenosti, kdy se člověk brání jakémukoli přehodnocování a změně postojů a názorů. Evidentně ale existují i pochybnosti, které jsou ve skutečnosti voláním po hodnověrných odpovědích. Taková byla i pochybnost Marie tváří v tvář andělskému poselství.
Víra, která ve finále umožňuje nemožné, není vírou slepou. Tváří v tvář neuvěřitelným prohlášením tato víra klade otázky. Připouští, že všechno neví; že ne všemu rozumí. Ale, když zachytí vnitřní hodnověrný signál souhlasu – když v konkrétním poselství vnímá poctivou nabídku nové kvality života – nevzpírá se a přijímá.
Maria tento signál zachytila ve slovech o sestoupení Ducha svatého, který svou mocí zastíní její lidskou křehkost se všemi jejími omezeními. Duch svatý dokázal způsobit nemožné – početí v lůně panny. Stejný Duch svatý dokáže způsobit, že naše slova i činy budou pro lidi kolem nás autentickým svědectvím o skutečném Ježíšovi – o jeho svatosti; o jeho Božím synovství. Duch svatý totiž dokáže ozdobit život člověka ovocem, které má chuť lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, tichosti a sebeovládání. A dokáže tímto ovocem ozdobit i život člověka, který celý život žil bez Boha. Dokáže planý strom naroubovat ušlechtilým roubem života, aby plodil/nesl ovoce Božího království.
(?) Věříš v takovou proměnu svého života a života druhých? Mnozí věří, že něco takového možné je. Mnozí ale také správně tuší, že taková proměna bezpodmínečně souvisí s tím, jestli řeknou své „ano“ k Božímu promluvení. V příběhu jsme slyšeli Gabrielovo ujištění k Marii: „U Boha není nic nemožného.“ V původním textu je napsáno: „U Boha není žádná réma nemožná.“ Boží réma je živým promluvením, které je už samo o sobě tvůrčí událostí. Boží réma člověku přináší potřebné poznání a je impulsem, který vytváří novou Bohem chtěnou skutečnost.
Gabriel Marii řekl, že žádná Boží réma, není neuskutečnitelná. Tedy ani ta, kterou Bůh posílá právě nám. Boží réma je událostí tvůrčího slova, které působí změnu. (!) Tady ale musíme zpozornět. Gabriel neřekl, že Marie může díky Boží přízni zrealizovat cokoli, co si bude přát. Řekl, že možné je cokoli, co chce Bůh. V příběhu však vidíme, že jde vždycky i o náš souhlas. Maria ve finále odpověděla: „Staň se mi podle tvého slova.“ V původním řeckém znění ve své odpovědi říká: „Staň se mi podle tvé rémy.“ Slyšíme Mariinu víru, kterou probudila Boží réma. Boží rému si sami nedarujeme. Je do nás vložena a volá v nás po uskutečnění.
Boží réma je výzvou, abychom se jí otevřeli a dali se k dispozici jejímu uskutečnění – tedy tomu, co se má doslova narodit z Boha. A to vše v důvěře v Boží velikost a dobrotu. Boží réma v člověku probouzí potřebnou odvahu k realizaci i za cenu toho, že to způsobí bolest a potíže. Boží réma zkrátka dává odvahu dělat i velmi nepopulární rozhodnutí. V případě dívky Marie to byla odvaha unést i ztrátu dobré pověsti (těhotenství před svatbou). Gabriel jí povzbuzoval, že s ní je a bude Bůh, a proto se nemusí bát ani ztráty dobré pověsti.
Vidíme, že víra, která umožňuje nemožné, vždy začíná Božím promluvením – rozpoznáním a přijetím Božího chtění/Božího záměru. Mariina finální odpověď však ukazuje ještě jednu důležitou skutečnost ohledně toho, co je nutnou součástí skutečného přijetí Boží rémy. Maria neřekla: „Přijímám.“ Řekla: „Jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova (réma).“ Tento její postoj byl klíčový. Služebnice nebo služebník Páně je člověk, který ví, že ho povolal sám Pán. Pán, kterému není co vytýkat. Pán je ten, kdo ví, co dělá, kdy, jak a proč. Pán nepotřebuje ničí rady. Pán je ten, komu služebník důvěřuje a poslouchá ho. A to i v situacích, kdy to není dvakrát příjemné. Ve skutečnosti Pán nikomu z nás neslíbil, že život jeho služebníků bude životem zbaveným nesnází a těžkostí. Spíš naopak. Dívka Marie si jich užila do sytosti, ale neměnila by. Oddaný Ježíšův služebník Pavel z Tarsu v jednom ze svých listů napsal o službě své a svých spolupracovníků : „A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“. Věděl, jak chutná život, který mu dává Pán.
Příběh o Gabrielově návštěvě v Nazaretu nám ukazuje zrod víry služebnice Marie – zrod víry, která umožňuje nemožné. Navzdory mnoha pochybnostem, přijala Boží promluvení jako hodnověrné promluvení. Duch svatý pak mohl udělat vše, co bylo mimo její lidské možnosti. Její srdce si v důvěře v Boží velikost a dobrotu zvolilo život, který jí mohl dát jedině Pán. Vidíme, že Bůh k nám nikdy nepřichází bez našeho vědomého pozvání. Vidíme, jak to, co se má stát skutečností našeho života, máme přijímat a předávat dál. Mariino „ano“ je pro nás trvalou výzvou být otevření a přijímající k Božímu promlouvání a sdílení daru života, který nám dává Pán. Je to život pramenící z niterného vztahu a opírající se o hodnověrné odpovědi, kterým však nemusíme bezezbytku rozumět.
-----
Právě takhle se vždy rodí víra, která umožňuje, aby do našeho světa – do života lidí – přišel a přicházel Ježíš jako Spasitel. Jako ten, ve kterém lidé poznávají Božího Syna. Staň se nám podle Boží rémy. Umožněme svým „ano“ věci nemožné a velmi žádoucí. Amen
Slovo na cestu: Fp 2, 13-16a
Požehnání: 2Te 2, 16-17