EN | CZ 

Kázání 2023-10-01 - Pavel Kuchynka

01. Října 2023

Mt 21, 23-32

Lítost a zrod nového života

(1.10. 2023, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

(?) Řekli byste o sobě, že váš život je realizací Božích záměrů – že žijete způsobem, pro který jste stvořeni? Lidé, kteří žijí mimo církev, by nejspíš na takovou otázku řekli něco v tom smyslu: „Zbytečná otázka! Já s Bohem nepočítám. Žiju, jak umím.“ Někteří lidé, kteří se hlásí k církvi, by naopak sebejistě prohlásili, že ano – že jejich život je ztělesněním Boží vůle. A právě takový byl postoj velekněží a starších (předáků Izraele), kteří se tehdy v Jeruzalémě pokusili zpochybnit Ježíšovu věrohodnost a autoritu. Právě jim Ježíš adresoval své podobenství o dvou synech.

-----

Když ho viděli učit, ptali se ho: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Ježíš je svou protiotázkou vyzval, aby si odpověděli sami. Chtěl po nich, aby řekli, odkud měl Jan Křtitel pravomoc křtít. Vždyť moc dobře věděli, že Janova slova způsobila to, že celé zástupy litovaly všeho, co bylo v jejich životě zlé nebo prázdné. Lidé tehdy uvěřili, že Mesiáš a jeho království už přichází. A byl to tento Jan, který přicházejícího Mesiáše rozpoznal v Ježíšovi a před zraky mnohých ho pokřtil v Jordánu. Velekněží a starší si tedy mohli odpovědět: Tento Ježíš – který před našima očima právě učí v chrámě – jedná s autoritou Boží moci.

Žel i v církvi byli, jsou a budou lidé, kteří uplatňují svůj vliv jen proto, aby ochránili své pozice. Jak už jsme si řekli, jsou přesvědčení o tom, že svým životem naplňují Boží záměry. Mají velmi jasnou představu o tom, jak by měl vypadat zbožný život a neostýchají se to dát druhým jasně najevo. Podobně jsou na tom všichni, kdo si zakládají na své morálce a mluví o sobě jako o slušných lidech. Žel nevidí – a ani nechtějí vidět – že jejich jednání je často v přímém rozporu s tím, co žádá Pán. Tedy s tím, co svým životem a službou ztělesňoval Ježíš.

„Kéž by všichni žili tak, jako žiju já!“, říkají si. A tak fungují v režimu svých „dobrých skutků“, které se tu a tam dokonce pokusí znásobit. Obzvlášť v situacích, kdy přeci jen zjevně šlápnou vedle a ozve se v nich černé svědomí. Problém je však v tom, že jsou to oni, kdo rozhodují o tom, co je v jejich životě dobré a žádoucí. Jsou si jistí tím, že to ví. A tak konají mnoho „dobra“, které od nich Bůh nežádá.

Ale běda, když se někdo odváží nabourávat jejich představy o vlastní dobrotě, tak jak to udělal Ježíš podobenstvím o dvou synech. Ježíš jim v podobenství přenechává roli syna, který na otcovu pobídku k práci na vinici odpověděl, že půjde, ale nešel. A tak jim sděluje velmi šokující zprávu: že jsou s veškerou svou „slušňáckou dobrotou“ nebo dokonce s veškerou svou „moralizující zbožností“ vedle jak ta jedle. Tedy, že svým konáním míjejí Boží záměry.

A jejich omyl vynikne o to víc, když se pak dozví, kdo je v podobenství tím synem, který otcovu pobídku k práci na vinici nejprve odmítl, ale pak šel. Tedy když se dozví, že je strčí do kapsy lidé naprosto pochybné existence z úplného dna společnosti. Mám za to, že tímto synem z podobenství jsou také všichni, kdo si chtějí v životě užívat, ale ve skutečnosti jen přežívají. A možná dokonce vědí, nebo aspoň tuší, že někde v jejich nitru – pod nánosem falešných nabídek – se ozývá skrytá touha po smysluplném životě. Touha, kterou dokáže naplno probudit zvěst o daru nového života (nového lidství).

(?) Co je tou zvěstí? Je to lidství Ježíše z Nazaretu. Je to odzbrojující svoboda jeho lásky vůči nám – vůči každému člověku. Svoboda, která se nezalekne předsudků, kterou lidé vůči někomu cítí a někdy i dávají tvrdě najevo. Je to Ježíš, kterému na člověku záleží, i když ostatní nad ním už dávno zlomili hůl. Je to Ježíš, který nikdy nepřestane vidět hodnotu člověka a to, čím tento člověk může být.

Takže můžeme jedním dechem dodat, že tou nadějnou zvěstí – která probouzí v člověku touhu po novém životě – je také proměněný a proměňovaný život těch, kteří přijali Boží pozvání v Kristu a jsou na vinici s vědomím svého životního poslání. Lidé, kteří s vděčností mluví o daru nového života, jsou pro druhé znamením a výzvou. (Než jsem do svého života vědomě pozval vzkříšeného Krista, měl jsem tu výsadu poznat trochu víc z blízka několik jeho následovníků. To, že Ježíš změnil jejich život, pro mě byl nepopiratelný fakt, který jsem mohl mít znovu a znovu před očima. Stali se pro mě nadějí na nový život i výzvou k hledání pravdy o Ježíši. Byla to výzva, kterou jsem nemohl nevidět.)

Takže se obloukem dostáváme k otázce, kterou jsem položil v úvodu: (?) Řekli byste o sobě, že žijete způsobem, pro který jste stvořeni? Je tvůj život pro ostatní nepřehlédnutelným důkazem o možnosti proměny? Je tvůj život pro druhé výzvou, aby otevřeli svůj život Ježíšovi?

I my znovu a znovu stojíme před rozhodnutím: (?) Budu důvěřovat Ježíšovi, anebo jeho autoritu a pravdivost jeho slov budu zpochybňovat? I nás Ježíš vyzývá, abychom si na pochybovačné otázky o jeho autoritě odpověděli sami. Vyzývá nás, abychom se mu otevřeli jako pravdě a poznávali jeho moc. Tedy poznávali ji ve skutečném životě. Pouhé přitakávání pravdě o Ježíši nikdy nestačí. Jediný způsob, jak poznat osvobozující sílu pravdy Ježíšova života, je život v pravdě. Tím, že uvádíme do života to, co v nás působí on sám – tedy konkrétní činy lásky.

Evangelijní perikopa, kterou jsme dnes četli, je jasným zdůrazněním toho, co je to naplňující život s posláním. Je to život, ve kterém neustále odkládáme stranou své vlastní představy o tom, co je a není dobré. To se děje jen jediným způsobem: když své rozhodování a jednání poměřujeme Ježíšovým životem a jeho nesobeckou láskou. Nikoli pochybným moralizováním; nikoli strachem. Tedy, když Ježíše pozveme do svého života; a když nasloucháme chtění, které v nás probouzí on.

Je to jasná výzva, abychom si příliš nefandili, že sami ze sebe dokážeme konat dobro, které žádá Bůh. Je to výzva uznat, že sami ze sebe nikdy nebude lidmi, kteří Bohu říkají „ano“ a také to „ano“ skutečně dělají. Ježíš nás zve k důvěře v něj a k odkládání důvěry v sebe. Zve nás ke spoléhání na proměňující moc života, kterou je on sám; místo, abychom spoléhali na své vlastní omezené schopnosti. Zve nás, abychom k němu přicházeli s opravdovým zájmem.

Ježíš tehdy v chrámě skončil slovy o naději. Fakt, že i nás na cestě do Božího království mnozí předchází je jistě smutný. Ale zároveň je v tom i naděje. Pořád je tu totiž šance, že i my – byť opožděně – vejdeme na cestu Božího království – na cestu skutečné spravedlnosti.

-----

Stále je čas litovat a jít za Ježíšem na Boží vinici. (?) Probouzí v tobě Pán lítost? Pak neváhej a udělej potřebný krok. Udělej ho v modlitbě hned teď. Vykroč. Vykroč za Ježíšem s respektem a důvěrou, které od nás žádá Bůh. Amen

Slovo na cestu: Žd 12, 12-13

Požehnání: Žd 13, 20-21

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín