- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2023-09-10 - Zdeněk Eberle
10. Září 2023
Kázání na Lochotíně, neděle 10. září 2023
Ž 149; Ex 12,1-14; 1K 5,1-5; Mt 18,15-20 O statečné lásce vers. inkvizici
Milí přátelé, bratři a sestry, jsou texty, na které se mi nekáže úplně snadno. A když, tak je to dlouhé…
Měl jsem dva bráchy, kteří chodili do školy ještě za německé okupace a viděl jsem později i jejich učebnice. Řada odstavců tam byla začerněna tuší. Někdy si tajně přeji, aby v mých biblích Duch svatý začernil celé pasáže a řekl mi: „Toho se nevšímej, to už je passé. To už dnes neplatí.“ Jenže já vím, že platí z Písma všechno… A nepřináší to klídek a pohodlí. I když: nakonec ano.
Dnešní řeč Pána Ježíše je o hygieně společenství, ale i osobní hygieně, co se hříchu týká. Ale tím to nekončí; uvědomuji si, že je to o Boží péči o naše vztahy, které se mohou v nepříjemných a krizových situacích posílit, ozdravit, vyčistit a přinést po zármutku a bolesti novou radost a pokoj.
Na druhé straně – bez velké fantazie – nám šest veršů z 18. kapitoly Mt může připomenout inkvizici; touha po krásné a svaté církvi bez lásky vede ke strašným koncům.
Co jiného, než ideál církve svaté vedl papeže k exkomunikacím, vylučováním hříšníků; - vedl horlivé biskupy k upalování bludařů; - vedl zbožné věřící k zakládání církví zbožnějších, pravověrnějších, lepších - k zakládání sekt.
Že tohle vylučování špatných a oddělování dobrých nebyla dobrá cesta, to už všichni dnes víme. Nebyla to cesta Ježíšova.
Víme, že církev Kristova je - a vždy i bude - církví hříšníků. Že v ní budou vždy konflikty a různost názorů. Že kdybychom my dnes zde sebehlouběji pochopili a domysleli dnešní kázání, přece se mezi námi zase stane, že ublížíme svým bližním a oni ublíží nám - někdy vědomě, jindy nevědomky. www.homily-service.sk
Nemůžeme si ale z evangelia vybírat jen to, co je snadné a co děláme rádi.
Tento text je především pro ty, kteří vědí, co je to pokořit se. To není „inkviziční“ text!!! To je pro církev, kde jsou ochotní vzít na sebe oběť lásky a nenechat bratra nebo sestru „sníst si to, co si navařili“.
Tomuto textu předchází podobenství o ztracené ovci. Když to budu parafrázovat, toto podobenství je o tom nenechat si „své jisté“ (těch 99 hodných ovcí) a jít za ztracenou. Riskovat nějaký úraz. Nikoliv proto, abych dokázal, že mám pravdu, ale abych zachránil, i když si něco roztrhnu nebo si udělám výron. (V Božím království také platí zákon o tom, že co si chci podržet – rozuměj: pro sebe – ztratím to.) Boží království není individualistická uzavřenost. Ploty, ostnatý drát a vysoká vrata….
Mimochodem: když jsme u té záchrany, spásy (jak říkáme v církvi), církev ji po tisíciletí chápala jako skutečnost pro kolektiv, pro rodinu, pro sbor, pro církev; v dnešní době individualismu je pro nás obtížné tak důležitou skutečnost, jako je spása, chápat kolektivně. A tak si vážně klademe otázku: „To si mám pro toho … pálit prsty? Vždyť se to může otočit proti mně!!“ Ano, dodávám, dočasně ano. Může. Bývá to spojeno s těžkostmi. Je to riskantní, dnes se to „nenosí“, ale Ježíšovy principy jsou platné stále.
To první Ježíšovu větu můžeme říct i takto: "Jestli proti tobě kdokoli zhřeší, nelituj žádné námahy, abys způsobil, že by ten člověk připustil svou chybu a abyste mohli věci mezi sebou dát opět do pořádku." V podstatě to znamená, že nikdy nesmíme tolerovat žádnou situaci, která narušuje osobní vztahy mezi námi, a některým členem křesťanského společenství. Tedy: vyhledej ho!! Promluv si s ním!! Také to znáte, jak se vám nechce? Je to věc poslušnosti. Rozhodnutí. Chce to zavolat, napsat po jedné z mnoha sociálních sítí třeba toto: „Ahoj! Prosím tě, mohl bych s tebou někdy mluvit? Ne, po mobilu ne. Spíš osobně.“ A pak se sejdete, ty s trémou, on nebo ona s napětím, o co jde, a začnete si – s Boží pomocí – povídat. A ve většině případů – alespoň podle mé zkušenosti – zjistíš, že jde o nedorozumění, rozdílné pohledy na věc s ohledem na to, v jakém jste vyrůstali prostředí, co vás ovlivňovalo, atd. Ale stává se také, že ten druhý řekne: „Máš pravdu, neuvědomoval jsem si to, že je to špatně, omlouvám se, odpusť mi to.“ A možná, že to řekneš i ty. A to je ten okamžik, kdy sis znovu získal bratra nebo sestru. Ale i možné, že si vůbec neporozumíte, že budete muset rozhovor ukončit, abyste se nepohádali do krve.
Ale ani to není konec. Následuje jakási „druhá míle“… Bude-li neústupný, přiber si jednoho nebo dva z věřících. (Zároveň si musíš být jistý, jestli nejsi neústupný právě a jenom ty!!!)
Je to dobré houževnaté Boží opatření, které bere vítr z plachet řadě výmluv!! Instituce nejintimnějšího společenství, kde by mohlo dojít ke zranění, je vystřídána větším společenstvím. „Přizvi!“ „Přiber!“ Požádej o tuto službu někoho, v koho důvěřuješ a kdo (hlavně) je k tomu kompetentní. To je výklad! Opírá se o 5M 19,15 Nepovstane jen jediný svědek proti někomu v jakémkoli zločinu, v jakémkoli prohřešku a při jakémkoli hříchu, jehož se někdo dopustil. Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků. Na tomto místě Písmo mluví o svědkovi, který opravdu něco viděl nebo slyšel. Nejde tu o nějaké nepřímé důkazy. To na jedné straně, ale na straně druhé – je to tvoje rozhodnutí. Nikdo ti toho věřícího“nepřidělí“. Nejedná se v tomto případě o osobu, která má nějakou službu nebo úřad. Přiber si věřícího.
A co dál? Opět i v této fázi to může ještě dopadnout dobře: vysvětlením nebo omluvou a pokáním a … odpuštěním. Ale nemusí. A nikde není psáno, že to má nějaké termíny. Chce to čas „tak akorát“, aby to nezahnilo a aby se to neuspěchalo. Ale zbytečně to neodkládej!! A ten bratr nebo sestra je tam i od toho, aby posloužil i tobě. Pomůže ti rozšířit obzor tvého chápání, pomůže ti třeba prošlapat cestičku v terénu, kam ses ještě neodvážil kvůli pohodlnosti nebo úzkému chápání významu Božího slova…
A když to neskončí „získáním bratra“, Ježíš doporučuje přibrat „víc křesťanských hlav“. Třeba někdo z celého sboru má toho dotyčného tak rád, že bude riskovat vstoupit s ním do užšího kontaktu a věnovat se mu, aby celé společenství „získalo bratra“. Je téměř jisté, že si od tohoto kroku slibuješ, že tak prosadíš svůj názor. Neříkej mi, že ne!! Ale ono to tak vůbec nemusí dopadnout!! Jak chceš, aby to dopadlo? Jistě dobře, že? A co je „dobře“? To ví Pán Bůh. Dovedeš to přijmout?
Vsadím se, že jste udělali při těchto krocích řadu negativních zkušeností, které vám podvědomě radí: Nic takového už nedělej. Může to dopadnout úplně katastroficky. Mně to budete povídat!!! L Ale, přátelé, co je víc? Naše zkušenosti nebo Boží slovo? Musíme se v úctě k Božímu slovu, v úctě k Ježíši rozhodnout, co má přednost.
K tomu všemu mám jedno veledůležité sdělení. Těžkosti se nikdy nedají urovnat zákonnou cestou nebo nekristovskými argumenty. Úřední postup těžkosti jenom rozmnoží. Kárný a vyšetřovací výbor je řádu už jako poslední instance, když vše vyšlo vniveč. A je to jen atmosféra křesťanské modlitby, křesťanské lásky, křesťanského společenství, která může napravit osobní vztahy. Jasným předpokladem je, aby církevní společenství bylo kristovské a nesnažilo se soudit všechno ve světle knihy zákonů a nařízení, ale ve světle lásky. Zákony, řády a obecné principy nemohou nikdy postihnout všechny eventuality; to dokáže jen láska a milosrdenství.
Pán Ježíš nás vybízí k činu lásky, který je činem odvahy. Co není činem odvahy? No, třeba… Jít za někým jiným a postěžovat si, jak mi ten či onen ublížil. Nebo se rozhodnout, že tomu dotyčnému hříšníkovi nastavím zrcadlo tím, že mu provedu to samé nebo ještě něco horšího, aby se chytl za nos. No, tomu se někdy říká pomsta. Vendeta…
Další souvislost tohoto textu souvisí s tajemným tělem Krista, církví. Kdybychom principy církve v dějinách „nevylepšovali“, ale dodržovali, jsem přesvědčen, že v církvi by bylo víc Boží moci, úcty a svaté bázně. Na svěřenou moc církve Pán Ježíš přímo v tomto textu upozorňuje. Pán Ježíš delegoval na církev, která obstojí i před satanskou mocí, velké skutečnosti: co s pomocí Ducha a modlitby církev rozhodne na zemi, to platí i v nebi (a to i v otázce hříchu!!!). Je to možné? Což nás nejímá úcta k takovému Bohu, který si člověka svobodně zvolil za spolupracovníka?
Ježíš zde nemluví o tom, že „lepší pomáhá horšímu.“ Ježíš dobře ví, že si nemáme co vyčítat. Proto následuje slovo o nekonečném odpouštění.
Poslyšte, přátelé, máte lepší nápad, jak vzít hříchu moc, než jeho poznáním, vyznáním a opuštěním, přičemž to nelze bez odpuštění ze strany Boží a často i ze strany bližního? Máte lepší nápad, jak to dělat?
Dostávám se k poslední souvislosti tohoto oddílku, a tou je milost poznání hříchu. To je zvláštní milost, kdy se odehrávají protichůdné emoce. Jsem-li usvědčen z hříchu, rychle se dostavuje stud, ponížení, vědomí ohrožení mé osobní důležitosti a uznání. Ano, myslím, že skutečné prohlédnutí k mému hříchu tudy vede. A nedovedu si představit, že by to bylo jinak, pokud bych nehřešil zcela vědomě a s vypočítavostí. Ale čeho je to začátek? Je to obrovská šance, jak se časem nedostat mimo tělo Kristovo – církev!!! „Získat bratra“ – to je o uzdravení jedné buňky církve.
A teď následuje, v případě, že předešlé kroky nedopadly dobře, to, na čem se budeme pravděpodobně v jednotlivých případech rozcházet. Když neuposlechne ani je, ať je vyloučen.
Text tu má doslova „ať je ti jako pohan nebo celník“. Ovšem Ježíšova hledající láska vůči celníkům a hříšníkům a Pavlova slova v 1K 5,5 (vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně) ukazují, že toto vyloučení neobsahuje rozsudek ohledně věčnosti. (Fritz Rienecker, Mt, str.283).
Kdyby to nebylo tak vážné, tak bych s nadsázkou řekl: „Ještě, že to tak děláme.“ Neděláme to. A když ano, tak to rovnou bereme po „dvou či třech schodech“. Přeskakujeme jednotlivé kroky a snažíme se vtáhnout do toho co nejvíc lidí.
Jde o vážné věci, protože se dotýkají nebe. (Co svážete na zemi, bude svázáno v nebi,…)
„To, co dělá církev, sahá až do nebe. Rozvazuje kajícníka, kterému odpouští; svazuje vzpurného, který se pro ni stává takovým, jaký je celník a pohan. V obou případech má na své straně Boha. V tom je totiž radost z odpuštění, totiž ve vědomí, že teď odpouštějí nejen lidé, ale že mu odpustil i Bůh; a vážnost v soudu církve je ve vědomí, že soudil Bůh. Toto je a zůstává zpovědní pravidlo, ať už se od apoštolské doby zaváděli jakékoliv jiné způsoby. Je laskavé a zároveň vážné. Je ohleduplné k tomu, kdo se provinil, neponižuje ho, nepodrobuje ho žádné lidské trestní moci, nabízí mu odpuštění a zároveň bere všechen prostor zlu. Ježíš svým učedníkům řekl, že je zavazuje k tomu, aby společně odstranili hřích ze svého života. Pouze do té doby, dokud to děláme, je Ježíšova církev mezi námi.“ (Rienecker, Schlatter)
A tak se ptám: jsme ještě církví? Jsme si bratry a sestrami?
Je tu však ještě jeden fakt: Vystrčení na zimu může vzpamatovat. Vystrčení z tepla sboru může vzpamatovat nebo i zatvrdit. Celý oddíl můžeme nazvat „církevní kázeň“. Správná kázeň – to je „vyšší křesťanská škola“ a málokomu se do toho chce, protože pro sbor, faráře a staršovstvo je to obtížné (nemít máslo na vlastní hlavě, mít lásku i důslednost – podobně jako při výchově dětí). Avšak ani naše lidská nedokonalost nás z toho nevyvazuje, je tam ovšem obrovské nebezpečí kroku do zákonictví. Jenže kde nejsou pravidla a sankce za jejich přestupování, tam se vkrádá hořkost – on může a já ne, a nákaza hříchu je tak demotivující a destrukční, že Tělo Kristovo umírá.
Ale to vše se špatně dělá, když se moc neznáme, nejenom jménem, ale když se neznáme, kdo je co zač. Když se nezajímáme jeden o druhého. Nejsme tak veliké společenství, aby to nešlo.
Dovolte mi ještě jednu praktickou poznámku. Například v Americe je to ve městech tak, že je – s jistou nadsázkou – na každém rohu kostel. Tady mám problémy, tak půjdu jinam. A oni budou rádi, že? Budou mít moje peníze, jeden nebo dva kousky do statistiky, … Proč bych se měnil? Není to pohodlné. A tak kvete církevní turistika. Cesta a život menšího odporu. Ani u nás, v Česku, kde není na každém rohu kostel, ba ani v každé čtvrti, není jednoduché poznat, jestli lidé odchází jinam s nevyřešenými vztahy a věcmi, nebo jen proto, že třeba (!!!) touží po jiném způsobu zbožnosti. Co s tím? Velice často postrádám nadhled odpovědných duchovních v tom smyslu, že by se třeba poptali v minulém působišti křesťana, který k nim přišel. To se málo nosí. A pak se stává, že onen křesťan zatím uniká z tlaku na něco, co by měl změnit a vnese do dalšího společenství svůj nevyřešený problém.
Odpusťte tedy, že nemluvím o roli svědků, o způsobu, jak to praktikovat celý ten pokyn Pána Ježíše v jednotlivých bodech, že nemluvím o základech církve, …. Mou touhou je, abychom se třeba dnes rozhodli víc se vzepřít „zametání hříchu pod koberec“. Zdá se nám to sice pohodlnější, ale perspektivně je to duchovní sebevražda společenství.
Pán Bůh i Ježíš už vše udělali. Bůh na sobě v těle svého Syna za hřích zaplatil. Vždy musel za hřích někdo zemřít: buď viník, nebo obětní zvíře. Dnes je to skoro stejné: zemře buď viník, nebo viník pozná v pokání, že jeho hřích nesl umírající Kristus, protože Kristus za ten hřích (už) zemřel. Vše je připraveno k odpuštění. Je potřeba hřích poznat, přiznat, vyznat, opustit, zříci se ho, vzepřít se mu a odolat zlému. Dnes jsem mluvil jen o částečce toho řetězce: o poznání, vyznání a opuštění hříchu. To je to, co nás někdy děsí, že bychom to museli udělat. Ale je to příležitost k odložení břemene, které nás dusí, a my dokonce ani o tom nemusíme vědět.
Nestálo by to za nějaký čin křesťanské lásky někomu s tím pomoci? V živém organizmu to není nikdy tak, že nějaký orgán jen stále dává a ten druhý jen přijímá.
„Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi! Když zhřešíš proti bratru, tvůj bratr přijde za tebou.“ Možná, že přijde s trémou, dokonce s velkými obavami, možná, že se mu nebude chtít, protože se tolikrát „spálil“, možná, že bude Pána Boha v modlitbách dokonce přemlouvat, aby jít nemusel, ale nakonec půjde. Když to tak není, když to tak nebude, je vůbec otázkou, jedná-li se o bratra.
Amen.
Slovo na cestu: Proviní-li se proti tobě někdo z věřících, vyhledej ho a promluv s ním mezi čtyřma očima. Mt 18,15a SNC …přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Ř 15,7
Požehnání: Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Ř 15,5+6
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010