EN | CZ

Kázání 2022-11-20 Vít Pavelek

25. Listopadu 2022

Král židovský (Lk 23, 33-43)

V první polovině března bychom měli být svědky inaugurace nového prezidenta nebo prezidentky do úřadu. Ve Spojeném království se chystají na jaro příštího roku, kdy bude korunován nový král. Jsou to obojí obřady, které mají velikou vážnost, státnickou důstojnost. Neobejdou se bez do detailu zpracovaného ceremoniálního pořádku.

Na dnešek spadá podle liturgického roku Neděle Krista krále. Je to oslava Vládce Božího království. Liturgici nám vybrali text, který se obvykle čte o Velikonocích. Není to omyl. Oni v tom textu rozpoznali slavnost korunovace. Už jenom slova, která se týkají krále a kralování – Mesiáš, židovský král – král židů, království – se v našem textu vyskytují pětkrát. (Slovo mesiáš původně znamenalo „pomazaný“ za krále – slavnostní ceremoniální akt spojený s korunovací. Teprve později se přesunul význam ke spasiteli.)

O králích a královnách máme mnohé představy. Ať ty představy mají základ v reálných postavách nebo jsou to figury z pohádek, vždy se jedná o vážené vůdce lidu bez ohledu na to, zda jsou moudří nebo nemoudří, stateční či zbabělí.

V našem textu jsou celkem čtyři představy krále. První tři se staly důvodem k posměchu, protože Ježíš vůbec nepasoval do role krále.

Vůdcové lidu měli zřejmě jako vzor pro osobu krále nějakého Davida a Šalomouna dohromady. Když uviděli Ježíše, vesničana z periferie, z Galileje, měli hned jasno: „Co nám takový vidlák bude vykládat? Sláma mu kouká z bot. Na nikoho z nás neudělal dojem a nemá žádnou důstojnost.“ Vysmívali se mu a ohrnovali nad ním nos.

Římští vojáci podléhali svým velitelům a jejich nejvyšším velitelem byl sám císař. Ten měl autoritu a moc. Vládl nad skoro celým tehdejším známým světem. I v Jeruzalémě vládl. Jeho vládu reprezentovali a jeho autoritu hierarchicky uplatňovali právě ti vojáci. „Kdo to je? Vždyť je tak legračně bezvýznamný. Pohrajeme si s ním, jako si hraje kočka s myší, aby všichni tihle židovští burani věděli, kdo je skutečný vládce. Tak co, napiješ se s námi? Tak na zdraví, židovský králi!“

Zločinec na kříži, evangelista Marek o něm říká, že je to povstalec, má Ježíše za slabocha, který se odmítl postavit římské okupaci. Vysmívá se mu, uráží ho a opovrhuje jím: „To jsi Mesiáš?“ Jako by chtěl říci, že nic nedokázal, nenaplnil žádné očekávání, nenaplnil úkol osvoboditele, nezbavil Judsko ani jednoho okupanta a vlastně se o to ani nesnažil. Možná ho právě proto, že s Římany nebojoval, považoval za kolaboranta. „Ty že jsi Mesiáš? To ani náhodou.“

Všichni tito tři zástupci „posměvačů“ mají společné jedno. Potřebují mít moc a udržet si jí. Vůdcové lidu si udržují autoritu a možné narušitele svých pořádků vydávají římské správě. Žijí v symbióze s Římany, kteří jsou zosobněním moci a udělají vše, aby udrželi pořádek po dobrém nebo po zlém. Zločinci na křížích, ať už to byli pouzí zloději nebo povstalci, usilovali o to, aby je jiní poslouchali. Svou autoritu prosazovali násilím i na vlastních lidech pod záminkou boje s římským nepřítelem a kolaboranty.

Všichni ho vyzývají: „Zachraň sám sebe!“ Ne, to není dobrá rada, nebo výzva k záchraně vlastního života. Zde křičí ironie. Je to stále ten samý ponižující výsměch. Všichni vědí, že tahle strašná poprava spěje nezvratně k smrti v šílených bolestech. Nikdo nepochybuje o tom, že během pár hodin bude „tento král Židů“ mrtvý. Možná by snad někdo rád viděl oheň sestupující z nebe, který by pohltil všechny trýznitele a Boží ruku, která Ježíše sundává z kříže. Nic takového se nestalo.

Ježíš všechny posměšné výzvy ponechává bez odpovědi. Nechce zachránit sám sebe. Věřím, že by mohl zavolat armádu nebeských andělů, kteří by jej zachránili. On to neudělal. Nehodlal se stát dalším z řady mocnářů tohoto světa. Koneckonců, nehodil by se mezi ně; jeho království není z tohoto světa.

Pro mnohé z těch, kteří stáli pod křížem, byl jenom tragickou směšnou postavou.

Pak je tam jediný, který Ježíše vidí úplně jinak. Proč ho viděl jinak? Měl to, co ostatní neměli. Měl bázeň Boží a ta mu měnila úhel pohledu a způsob myšlení o Bohu i o sobě. Když vedle sebe vidí Ježíše, vzpomněl si, že mnohé uzdravil, zachránil. Žádnému neublížil, neokradl, nežil na cizí účet, chudáky neopovrhoval. „On nic zlého neudělal.“ Vidí zásadní rozdíl v tom, co dělal on, jako lotr a tím, co dělal Ježíš. Svou vlastní popravu uznává jako spravedlivou odplatu. „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Slova „pamatuj na mne“ odkazují k židovskému způsobu modlitby: „Bože, rozpomeň se,“ „Bože, vzpomeň si,“ „Pamatuj“. Všechno to jsou odkazy na Boží zaslíbení a dovolávání se Boží věrnosti. Náhle Ježíš odpovídá. Nikomu z těch, kteří se mu cynicky posmívali, neodpověděl ani koutkem úst, ale tento druhý zločinec slyší slova zaslíbení záchrany. Dostává vstupní vízum do ráje, tj. do blízkého společenství s Ježíšem. Není to náhodou Boží království? Tohle poněkud bourá naši teologii spasení. On nevyznal Ježíše jako svého Pána, své hříchy mu nevyznal, nepřijal křest ani se nepřipojil k církvi. Dobře, ten poslední bod ještě nemohl naplnit.

Ježíš vlastně vyslechl i druhou část žádosti prvního lotra: „Zachraň … i nás!“ Odmítl zachránit sebe, aby zachránil i ty lumpy. Nejenom toho druhého. Ježíš přece volal za všechny lidi, kteří se shromáždili na místě zvaném Lebka. Řekl přece: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk23,34) Lukáš v tomto pašijním oddíle udělal z místa poprav, místo oběti a odpuštění všem lidem.

Kde jsme v tom příběhu my? Nespěchejte se ztotožněním se s tím druhým ukřižovaným zločincem. Nebylo by to poctivé. V blízkosti křížů stojí ještě nezmíněná anonymní skupina lidí, kteří se dívají. Nic neříkají a jenom se dívají. Právě přemýšlejí o tom, co vidí. To, jak o tom přemýšlejí, jaký si udělají názor, rozhodne o jejich dalších krocích. Přidají se na stranu svých povýšeneckých konzervativních vůdců? Takové hlasy slyšíme i dnes. Nebo se rozhodnou podrobit Římanům pro klid na práci a pořádek? I dnes mnozí touží a křičí po návratu k jistotě totality. Či snad se z nich stanou další rebelové? Jsou v naší zemi vůdcové, kteří své exekuce splácejí dary od lidí, které vedou k rebelii. A co když uvidí sami sebe v pozici druhého zločince? To ovšem znamená nechat se přibít na kříž.

Býváme v pokušení vidět Ježíše jako spousta těch posměvačů. Je přeci osobou Boží trojice, Stvořitele a vládce všeho stvoření. Rádi v něm vidíme Vítěze nad svými nepřáteli a nad vším zlem. Jenže při vší naší představivosti je to jenom karikatura, hrdina románů a bájí. Leckdy ho zaměňujeme za jakéhosi superhrdinu z komiksů. Skutečný Ježíš nechal průchod zlu, které se proti němu obrátilo. Odmítl zachránit sám sebe. Nechal se zmařit, aby se stal záchranou pro všechny lidi, zejména pro ty, kteří jím pohrdali, uráželi ho a vysmívali se mu. Takový je to Král a Spasitel.

Co si máme vzít my dnes? Právě probíhá kampaň na našeho vlastního „krále“, tedy prezidenta. Je mezi nimi takový, který chce zachránit sám sebe. Jsou mezi nimi takoví, kteří by rádi vystoupali na vrchol kariéry, do čela společnosti, pro pocit vlastní důležitosti. Občané – voliči jsou pro ně pouze prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů. A doufám, snad jsou mezi nimi i ti, kteří chtějí opravdu sloužit této společnosti, všem lidem této republiky. Ne, Ježíše mezi nimi nenajdete, ale snad něco málo z Jeho charakteru, nějaký střípek Krista na některém kandidátovi naleznete. Přihlášení kandidáta ke křesťanství v tom hraje pramalou roli.

Tak vám fandím v dobrém rozhodnutí a výběru.

SNC: L 23,42: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

Požehnání:

Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.

Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.

Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na Kristových cestách.

Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.

Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.

Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.

Amen.