- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2022-10-02 - Pavel Kuchynka
02. Října 2022
Lk 17, 5-10
Víra, která dokáže mnoho
(2.10. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
(?) Kolikrát už jsem tváří v tvář bolesti, smutku a zklamání lidí pomyslel na to, že bych chtěl mít víc moci, abych mohl účinně vyřešit jejich problémy. Situace, kdy toužíme po nemožném, jsou výzvou pro naši víru. Učedníci, kteří žádali Ježíše o mimořádnou dávku víry, dostali šokující odpověď. Bylo to od něj jasné sdělení, že nepotřebují, více víry, ale že potřebují opravit své představy o víře. Ježíš říká, že víra, která dokáže mnoho, je nám dostupná.
-----
Učedníkům zřejmě připadaly Ježíšovy nároky na čistotu jejich života a na jejich připravenost odpouštět viníkům, jako nezvladatelné. „Pane, tak to nám tedy dej více víry, protože na tohle nemáme!“ Celé to vyznívá tak, že si víru představovali jako nějaký tajemný zdroj síly, se kterým můžou podle potřeby disponovat a dosahovat určitých cílů. Chtěli po Ježíši, aby jim natankoval plnou nádrž víry na dlouhou cestu. Mysleli si, že s větší dávkou všemocné víry by určitě všechno zvládli. Ježíš jim ale řekl, že všechno zvládnou úplně jinak – s vírou, která bude tak malá, jako je malé zrnko hořčice.
(?) O jaké víře to s nimi mluvil? Mluvil o víře, kterou měli už dlouho před očima. Mluvil o svém vztahu s Bohem, kterého důvěrně oslovoval: „Otče.“ Den ze dne na Ježíšovi viděli, co to znamená přicházet k Bohu a poznávat, že Bůh je to Otec nás všech. V Ježíšových slovech: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice …“, slyším na prvním místě jeho přání ohledně vztahu učedníků k Bohu. V těch slovech ale slyším promlouvat také Ježíšovu víru v učedníky. A rád si to vztahuji na sebe a na nás na všechny. Ježíš tu nepochybně mluví i o našem vztahu k Bohu. A říká, že věří i v nás.
Svým životem nám ukazuje cestu víry. A důvěrou, kterou do nás vkládá, probouzí naše chtění. Chtění toho, co pro nás připravil Bůh. Ukazuje nám, že víra v Boha smí být svobodným lidským „ano“ vůči Stvořiteli a jeho záměrům. Smí být výrazem partnerství a realizací lidské svobody a důstojnosti. Víra, smí být svobodnou – chce se mi říct dychtivou – odpovědí lidské důvěry v Boží dobrotu.
Svými slovy o víře velikosti hořčičného zrnka nás tedy chce k něčemu povzbudit a zároveň i od něčeho odradit. Povzbuzuje naši důvěru v Boží dobrotu. Odrazuje nás však od falešného pojímání víry jako samoúčelného nástroje, kterým by člověk mohl Boha k něčemu přinutit. Něco takového je jen velká iluze. Bůh, který chce být naším Otcem, ze sebe nenechá dělat modlu a bůžka štěstí. Chce být veliký v našich činech, které se rodí z důvěry v jeho dobrotu.
Ježíš svým učedníkům vlastně řekl, že naše víra nebude schopná velkých věcí, dokud nebude dostatečně malá. Víra, která dokáže mnoho, nikdy nebude nějakou samoúčelnou silou, díky které bychom dosáhli na cokoli si vzpomeneme. Spíše jde o to, abychom ve svém životě dali více prostoru Ježíšovi samotnému. O všechno, čím je třeba skutečně pohnout, se pak už postará on. A pokud to bude on, uvidíme my i lidé kolem nás, jak se nemožné stává možným.
Víra, o které Ježíš mluví je život žitý ve vztahu s Bohem, v poctivém hledání Boží vůle. Život nás často staví před velmi nesnadné otázky. Všichni občas čelíme pochybnostem, jestli v nějaké záležitosti žijeme v souladu s Boží vůlí, anebo jestli spíš upřednostňujeme sebe, své vlastní představy a svá přání. Ale o tom, co Ježíš vyučuje ohledně našeho vztahu k druhým, pochybovat nemusíme. A nemusíme v tom ani váhat. Jeho slova: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno …“ se nepochybně týkají všeho, co řekl o poctivém výkladu a zachovávání Božích ustanovení; všeho, co řekl o přemáhání vlastního sobectví i se všemi jeho zničujícími důsledky; ale také o naší ochotě odpouštět těm, kteří litují svých selhání.
Víra, která dokáže mnoho, je tedy víra, která se poctivě vyrovnává s mnohými pochybnostmi; ale tam, kde není důvod váhat a je třeba jednat, tam jedná. A tak se víra stává silou na cestě k usmíření. Stává se silou nových začátků. Stává se uzdravující silou a nadějí všude tam, kde jsou lidé zranění mnoha současnými konflikty; všude tam, kde lidé žijí v úzkostech a velké nejistotě, co všechno ty konflikty ještě způsobí. Všude, kde přetrvávají traumata neusmířené viny, narušených vztahů mezi lidmi a celými skupinami v naší společnosti, všude tam se smí projevit síla víry Ježíšových služebníků – těch, kteří vědí, co je to pokání, smíření a odpuštění. S hlubokými zraněními a nedůvěrou lidí nepohne velké vysvětlování; a už vůbec ne „zbožné“ moralizování. Pohnout s nimi může jen autentické svědectví života, který dává smysl a ukazuje cestu.
Kdykoli je v akci víra služebníka, děje se to, co mu pro druhé svěřil Pán. Děje se to, co se zdálo být nemožným. A nejen to. Služebník zjišťuje, že se podílí na něčem skvělém. Na něčem, co ho naplňuje. Čím je vrchovatě odměněn, protože zažívá, co to znamená být Božím partnerem a spolupracovníkem. (Mnozí z nás už také zažili, jaké to je, když člověku některé úkoly připadají nad jeho síly. Ale jen do chvíle, kdy jsme poznali, že se nás Pán ptá: „Uděláš to pro mě?“ V tu chvíli se nám to, co po nás nikdo nemohl chtít – stalo něčím, co bychom mohli dělat po zbytek života. A bez jakéhokoli nároku na uznání.)
(?) Co se to stalo? „Učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Nebyla to však jen povinnost. Byla to výsada. Zakusili jsme, co to znamená být víc sebou samým. Byli jsme odměněni zkušeností svého jedinečného lidství. (Umělecké dílo nikdy není pouze produktem svého tvůrce. Je vždy i událostí setkání s ostatními. Žije svým životem a dotváří se ve vnímání těch, kteří jsou jím zasaženi a osloveni.)
Ježíš nás volá k životu víry, který může druhým pomáhat, aby i oni přijali svoji jedinečnost, kterou do nich Bůh vložil. Víra služebníka – víra o velikosti hořčičného zrnka – probouzí v druhých to jedinečné a vzácné, co jim daroval Bůh a přispívá k tomu, aby to mohlo rozkvést a přinést nádherné ovoce lidství. Snad se mnou budete souhlasit, když řeknu, že probouzet v druhých to, čím jsou jedineční, je mnohem důležitější a krásnější, než přesazování moruše do moře. I když tuším, že takové přesazování moruše by pro leckoho z nás mohlo být v určitých chvílích mnohem přitažlivější, protože by to znamenalo jen poručit stromu. Poručit své pýše a sobectví je však úplně jiná káva.
Nikdo se nemusí bát požadavků učednictví – úkolů, které chce Pán svěřit svým služebníkům. Všechno, co k tomu potřebujeme, nám totiž bude dáno. Sám Pán bude jednat naším prostřednictvím. (Je to zkušenost podobná té, kterou zažil někdo, kdo nadšeně popisoval své pracovní nasazení slovy: „A pak už to mnou doslova protéká. Jsem toho součástí a žasnu.“) Víra, která dokáže mnoho, se vždy upíná k Bohu a jeho možnostem. Kdykoli se člověk rozhodne, že se bude učit víře služebníků od služebníka Ježíše, zakouší Boží přijetí a lásku. Zakouší přijetí a lásku Boha jako něco skutečného. A mnohem víc: Zakouší je jako přijetí a lásku svého nebeského Otce. Ano je to Bůh, který si tu každého z nás přál mít. Jsme jeho přáním. Ježíš nás povzbuzuje, abychom se na to spolehli.
I svým podobenstvím o postavení služebníka nás Ježíš povzbuzuje, abychom se přesvědčili, že Bůh je ve všem, co po nás – svých služebnících žádá. Že nám dá všechno, co pro svou službu potřebujeme. Jde jen o to poslechnout, co nám říká a zjistit, že je to možné. Pak už člověku nic nezabrání, aby přijímal a miloval druhé: aby odstraňoval z cesty své sobectví, svoji svévoli a odpouštěl svým viníkům. Pak je člověk připravený pohnout mnohým, co vypadá jako nepohnutelné a neřešitelné ať už se to týká životů jednotlivců nebo celé společnosti.
-----
Navzdory mnohým nejistotám, hrozbám a pochybnostem, hledejme to, co nám svěřuje Bůh a dělejme to. I zdánlivě nemožné se stane možným. „Pane, dej nám víru jako zrnko hořčice.“ Amen
Slovo na cestu: Ga 2,20
Požehnání: 2Te 2, 16-17
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010