EN | CZ 

Kázání 2022-08-28 - Pavel Kuchynka

28. Srpena 2022

Lk 14, 1.7-14

Pokora zná své místo i roli

(28.8. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Věřím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že člověku sluší pokora. Pokora však člověku nejen sluší; pokora člověku umožňuje žít život, který je lidstvím podle Ježíšova střihu. Tak rád bych řekl, že k tomu stačí jen to, abychom se drželi trochu víc zpátky; nebo prostě jen to, abychom si vždy sedali někam dozadu. Jenomže nic z toho nám úžasnou Boží ctnost pokory nezajistí. A přesto nalézání našeho místa a naší role v různých životních situacích neodmyslitelně souvisí právě s pokorou.

-----

Ježíšova slova o tom, kam je vhodné si sednout, když je člověk pozvaný na hostinu, nebyla promluvou na téma společenské chování – nebyla Ježíšovou lekcí z etikety. Ježíš tehdy mluvil o něčem mnohem důležitějším. Všichni jsme totiž pozvání na hostinu Božího království. A náš život – naše životní hodnoty, naše postoje a jednání – prozrazují, co pro nás tato hostina znamená. Náš život ukazuje jestli jsme z této hostiny už aspoň trochu ochutnali; a jestli na tuto hostinu vůbec míříme. Když se tedy na Ježíšova slova – která zazněla tehdy o šábesu v domě jakéhosi váženého farizeje – podíváme těmito brýlemi, najednou vnímáme Ježíšovy rady směrem ke stolovníkům úplně jinak. Závažněji.

Poslední místo nemáme nikdy hledat proto, abychom tím dali najevo, jak jsme pokorní. Skutečně pokorný je člověk, který přijímá místo a roli, které mu připravil Bůh. Je to místo a role, které člověk pozná tak, že v každé situaci bude jednat způsobem, kterým by na jeho místě jednal Ježíš. Ten nejpokornější ze všech. Ježíš tichý a pokorný srdcem nás zve, abychom se od něj znovu a znovu učili.

Ježíš se pokořil způsobem, který nikdy plně nepochopíme. Boží Syn se kvůli naší záchraně stal zranitelným člověkem a služebníkem všech. On sám přijal to poslední místo. Většinou to pro něj znamenalo jít s kůží na trh. A také nás zve, abychom byli tam, kde nás chce mít on, i kdyby to mělo znamenat obtíže a nepohodlí. Chce, abychom byli s ním, ať je s tím spojeno cokoli.

(?) Už začínáme tušit, co to znamená vybrat si vždy poslední místo? Je to vždy místo blízko Pánu, kdy se člověk nestará o svou vlastní důležitost; a o to, aby jí vnímali lidé kolem. Něco takového už ho vůbec natrápí. S Ježíšem člověk nemusí řešit, jak je nebo není důležitý ve srovnání s druhými. S Ježíšem jde o to, že jsme tam, kde nás chce mít on; a že jsme u toho, co nám chtěl svěřit. (Nabídka mé služby ve společenství, která byla odměněna povoláním k úplně jiné službě, ve které jsem mohl plněji využít svá obdarování ... S pokorou a chvěním jsem se tehdy modlil a hledal ujištění, jestli je to služba pro mě. A pak jsem začal získávat zkušenosti a učil se spoléhat na Boží milost.)

Ježíšova sobotní návštěva v domě onoho farizeje nám odhaluje, že pokorný člověk přijímá také roli hostitele, který chce prospět znevýhodněným. A dělá to bez jakékoli vypočítavosti. Právě taková byla role Ježíše. Vždy se ujímal lidí odstrkovaných a přehlížených. Snížil se i k nám – k nám ztraceným a nedokonalým. A ukazuje nám, že skutečná láska nikdy nepočítá s nějakou kompenzací/odplatou. Lásce vždy postačuje láska. Láska chce svým jednáním překonávat nebo aspoň zmírňovat znevýhodnění druhých. Přitom se nikdy neptá: „Co z toho budu mít?“. Takové myšlení totiž degraduje vztahy na pouhý obchod.

Ježíš tehdy vlastně řekl, že sobotní stůl každého věrného Izraelity zrcadlí lásku Boha, který objímá všechen lid a zve všechny k pravé radosti a odpočinku. Kdykoli tedy nabízíme spolu s Pánem totéž, ocitáme se s ním na hostině království. Odměnou, které se nic nevyrovná, je radost, kterou působí nezištně prokázaná láska.

Pokora nám dovoluje být všude tam, kde je Pán a být mu k dispozici. Pokora se neřídí tím, jestli je něco výhodné nebo nevýhodné; a už vůbec ne tím, jestli za to sklidíme uznání. Pokora vyrůstá z vědomí, že hodnota člověka nezávisí na jeho schopnostech a zásluhách, ale jen a jen na tom, že náš život je dar milujícího Boha.

(?) Kdo tenkrát o šábesovém obědě, na koho dával pozor – kdo hoho vlastně testoval? Farizeové chtěli testovat Ježíše, ale byli to nakonec oni, kdo se ocitli v úzkých se svými postoji a pravidly; se svou pochybnou a povýšenou sebejistotou nebo spíš se svou zoufalou nejistotou ohledně své vlastní důležitosti. A byli tehdy pokořeni. Velmi laskavě pokořeni. Ježíš je vyzval, aby hledali místo, které jim připravil Bůh. Byla to výzva k pokoře – tedy k tomu, aby sami sebe i druhé viděli pravdivě, s láskou a úctou; aby začali vidět, co od Pána dostali a proč.

(?) K čemu člověka dovede chorobně ctižádostivé soupeření s ostatními? Někdo by řekl, že nepochybně k rozvoji jeho schopností a dovedností – tedy, že ze sebe dostane to nejlepší. Jenže to se nestane. Chorobná ctižádostivost totiž člověka oslepuje, takže se stává neschopným vidět skutečné kvality a poslání druhých. Vidí v nich vždy jen soupeře a konkurenty. Často jimi dokonce pohrdá a musí je – stůj, co stůj – trumfnout.

Asi bychom rádi řekli, že něco takového se nás přece ale vůbec netýká. (!) Ó, kéž by! Ctižádostivé soupeření se však ozývá častěji, než bychom si přáli. Velmi často nám pohled na druhého – na někoho, kdo u nás má nějaký vroubek – zastře oslepující kritika; takže vidíme jen jeho chyby a jsme slepí k jeho kvalitám a darům. (?!) Jak často nám pak uniká, co nám skrze něj chtěl zprostředkovat Bůh?!

Ježíš nám však nabízí účinnou pomoc: „Uvolni mu své místo!“ říká také nám. Tak tedy dejme tomu druhému místo. Nebo lépe: Dejme v pohledu na druhého místo Pánu. Děkujme za něj. Přejme mu Boží milost. Přejme mu dobré. Už jen díky tomu uvidíme mnohé úplně jinak. Dejme místo modlitbě, naslouchání, děkování a ocitneme se tam, kde máme být: v blízkosti pokorného Ježíše. Ježíše služebníka. Ježíše nejlepšího hostitele, který nehledá odměnu, ale odměnou mu je, když vidí, že přehlížení lidé nachází přijetí a naději na nový život.

Ježíš nezakrývá, že náš postoj k druhým je důležitý, a že prozrazuje mnohé o našem životním směřování. Teď je ještě čas dát místo Pánu a najít své místo v životě pozemském a vlastně i v tom věčném. I když v něčem můžeme být a asi i budeme lepší než ti druzí, to ještě nemusí znamenat, že jsme Bohu blíž než oni, a že naše jednání je ušlechtilejší. Nechtějme se povyšovat. To, kde je naše místo, nechejme na Pánu.

To, co však nemůžu přeslechnout v Ježíšových slovech adresovaných onomu ctihodnému farizeovi, je také výzva, abychom nechtěli vytvářet uzavřenou společnost – být jen mezi svými. Sdílet se jen s těmi, ze kterých můžeme mít nějaký užitek. I nám dnes Pán říká: „Milá církvi, dělat si dobře mezi sebou, to není žádný kumšt, to umí kdekdo. Ty se ale odvaž něčeho víc. Vždyť znáš a máš moji lásku.“

-----

Dovolme Pánu, aby na našich hostinách byla vždy hlavním chodem nezištná láska. Pak se s Pánem ocitneme už nyní na hostině Božího království. Pokud nebudeme dávat prostor své pochybné důležitosti, tím víc ho vždy zůstane pro Ježíše. Tím víc také bude těch, kteří budou vědět, že je Bůh v Kristu přijímá. Dovolme pokornému Ježíši, aby nám vždy znovu ukázal, co to znamená být vzadu; a co to znamená být hostitelem na hostině Božího království. Amen

Slovo na cestu: Lk 14,11

Požehnání: 2K 13,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín