EN | CZ 

Kázání 2022-08-07 - Pavel Kuchynka

14. Srpena 2022

Lk 12, 32-40

Přivlastňujme si pravý poklad

(7.8. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves, upravená verze kázání)

Existují situace, které spolehlivě odhalí, jaké jsou naše skutečné životní hodnoty. Tlak starostí někdy způsobí, že člověk nevidí, nebo není schopen vidět, kolik dobra ho každý den obklopuje. Jsou dny, kdy toho zlého jako by bylo víc než toho dobrého. V takových chvílích se i v životě Ježíšových následovníků můžou ozvat pochyby o Boží dobrotě a ke slovu se může dostat vzdor vůči Bohu. Proto nás Ježíš zve, abychom si znovu a znovu přivlastňovali pravý poklad.

-----

Ježíš, tváří v tvář starostem svých učedníků, přináší ujištění o Boží starostlivosti. Bůh je Otec, který jim dává vše potřebné k životu. Nejde přitom o pouhé přežívání. Jde o život v souladu s Božími záměry. Mnozí si ale tváří v tvář těžkostem řeknou: „Jestli je to na světě takové, pak jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ Mnozí si budují svá vlastní království, ve kterých si zajišťují štěstí po svém. Vůbec se tomu nedivím. Peníze a majetek mají podmanivou moc. Vytváří iluzi zajištěnosti, nezávislosti a tím i menší zranitelnosti. Člověk v nich tak snadno nalézá svého náhradního „spasitele“. Pomíjivé nahrazuje to, co je věčné.

„Neboj se malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“, říká svým učedníkům Pán. Zve k důvěře lásky vůči Bohu, který je naším Otcem. Říká to on Syn Otce – Ježíš, který měl nejdůvěrnější vztah s Bohem a každý den si bral z jeho rukou vše, co potřeboval. On a jenom on má právo vyzvat nás, abychom se odvážili věřit v Boží dobrotu a žili jako lidé Božího království.

„Prodejte, co máte a rozdejte to. Opatřte si … nevyčerpatelný poklad v nebi …“ Zní to jako výzva k asketickému životu, který nás má přivést k poznání skutečných duchovních hloubek. Jenomže o to Ježíšovi nejde. Chce nás tváří v tvář těžkostem povzbudit a pozvat ke smysluplnému životu, který jediný nás může udělat skutečně šťastnými. Něco takového nezávisí na množství peněz, na množství majetku, ani na množství zážitků. A nezávisí to ani na našem vlivu a moci. Platí to o každém člověku, ale nejvíce se to ukáže u lůžka vážně nemocných lidí. Tam je to najednou jasné jako facka. Málo kdo tam mluví o penězích, majetku, o svém postavení. Mluví se tam většinou o strachu z bolesti, ze ztráty své důstojnosti, ale především o ztrátě možnosti být se svými blízkými. A také se tam mluví o naději – o tom, co je za hranicí pozemského života.

Ježíš nás všechny vyzývá, abychom se ve snaze získat si své vlastní štěstí, nenechali vzít pravé životní štěstí – život, který nám dává Bůh. Zve nás k životu, ve kterém smíme znát pravou hodnotu, místo a účel věcí, které nám jsou dány/svěřeny. Jeho výzva k prodávání a rozdávání míří tímto směrem. Chce, abychom skutečně poznávali, co máme a nemáme; a hlavně k čemu to máme a nemáme. Mrháme-li svěřenými dary, vede nás to k prázdnotě a otravuje to náš život jedem sobectví. Pomíjivé věci zůstávají pomíjivými, i když mohli přispět k něčemu nepomíjivému.

Věčné hodnoty vždy vyrůstají z činů nesobecké lásky. Přitom v prvé řadě nejde o množství toho, co prodáme a rozdáme. Na prvním místě jde o to, proč to děláme. Kde je v tom naše srdce. Bez lásky k Pánu je to jen vnější poslušnost. Dělám to jen pro to, že se to má. Když ale někoho opravdu milujete, všechno začínáte s myšlenkou na něj. Všechno děláte pro něj. V srdci jste s ním spojení, i když je třeba fyzicky hodně daleko. Tohle je předpoklad toho, aby člověk byl srdcem u toho, u čeho má srdce Pán.

Bůh vždy hledá naše srdce. Ústy svého Syna nás ujišťuje o tom, že nám dává život, který má smysl. Probouzí v nás důvěru lásky. Ale něco nechává také na nás. Chce, abychom k růstu své důvěry přispívali tím, že budeme navzdory těžkostem děkovat za všechno dobré, co každý den naprosto nezaslouženě dostáváme. Bez děkování Bohu v nás totiž velmi rychle převládne mentalita nárokování si, která dokáže zamořit duši. Boží dary se tak pro nás stávají jakousi samozřejmostí; a nakonec úplně nepozorovaně začnou zaujímat místo samotného Boha. Vděčnost naše srdce připoutává k Pánu.

To ale neznamená, že bychom měli ignorovat své nenaplněné potřeby. Přiznejme si je. A pak je podrobme lásce. Předložme je Pánu. Kéž o jejich naplnění rozhodne láska a ne sobectví.

V těžkých chvílích může člověk Bohu vyčítat: „Proč mi bereš to či ono …?!“ anebo může říct: „Díky, že jsi mi daroval a dopřál těšit se tak dlouho v blízkosti …“ Všechno, co máme je dar – i ten vzduch, který právě teď dýcháme. Jen nám někdy uniká, co všechno nám svými dary Bůh daroval. Každopádně je velmi osvobozující, když člověk uzná, že Bůh mu nic nedluží; vždyť celý náš život je dar. Dar, který je marné chtít křečovitě svírat ve svých rukou.

Hledat a přivlastňovat si Boží vůli ve svém rozhodování je to, co Bůh nechává na nás. Je to výzva položit se navzdory těžkostem do milujících Božích rukou s důvěrou lásky. Je to stejné, jako když se člověk učí plavat. Když se poprvé položí na hladinu s důvěrou, že ho voda ponese. Máchat křečovitě rukama ve snaze udržet se na hladině je jistou cestou ke dnu. Boží láska je všude kolem nás a chce nás nést stejně jako voda při plavání. Důvěřujme a nechtějme se sami zachraňovat. Poznávejme a přijímejme to, co nám pro život dává Pán.

Pán chce, abychom pro něj byli připraveni. „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.“ Právě čas, který věnujeme pravidelným rozhovorům s Pánem jsou jakýmsi doplňováním oleje našich lamp. Je to čas prohlubování vztahu a důvěry, kdy Bůh získává místo v centru našeho života a s ním i jeho záměry. Naše srdce hoří pro Boží věci. Hoří nesobeckou láskou, která dokáže prosvítit každou tmu. Je to plamen, který z nás dělá lidi, kteří sedí u dveří a nepřeslechnou Pánovo zaklepání. Je to plamen, který z nás už dnes dělá lidi Božího království. Lidi, kteří do tohoto světa přináší něco z úplně jiného světa. Svědectví o naději.

Nesobecká láska se nezalekne žádné výzvy. Rozpoznává příležitosti k činům, které připravil Pán. Pokud však někoho víra vzdaluje lidem, kteří hledají naději a Boží pomoc, je něco špatně. Špatně na tom byli mnozí představitelé starověkého Izraele, když k nim na Boží pokyn promlouval Izajáš. Ukazovali svou zbožnost při bohoslužbách, ale když pak měli projevit nesobeckou lásku v pomoci potřebným, jako by najednou neviděli. Rychle vyšlo najevo, v čem mají svůj skutečný poklad. Měli starost jen o jediné, aby se dobře měli oni sami.

Dá se říct, že svým způsobem života se buď víc podobáme turistům anebo se víc podobáme poutníkům. Turisté chtějí, aby se všechno odehrávalo tak, jak si to naplánovali. Jdou si za svým. Když jim ale něco neklapne, zuří. Vyžadují přesné služby. Neustále počítají náklady. Poutníci naopak hledají znamení. Když se něco zpozdí, ptají se: „Co se mi tím Bůh snaží říct?“ Chtějí vědět a udělat jen to, k čemu se cítí být voláni. Hledají smysl. Vnímají přijatá a sdílená požehnání. To je dělá šťastnými.

Ježíš nás zve, abychom si přivlastňovali to, co nám svěřuje nebeský Otec. Ví, jak potřebujeme posilovat svou důvěru lásky, když procházíme situacemi, kdy nám Boží království připadá jako iluze bez významu; a kdy jsme v pokušení sáhnout po falešných jistotách a světských nabídkách prchavého štěstí.

-----

Malé stádce, nebojme se a nenechme se oklamat. Nebojme se ztrácet to pomíjivé a objevujme to věčné. Přivlastňujme si pravý poklad. Mluvme s Pánem, ať víme, co jsou to touhy Božího srdce. Nesobecká láska nám posvítí v každé temnotě. A pokud posvítí nám, bude světlem naděje i pro všechny kolem nás. A nenechme se odradit tím, že to, co budeme pro druhé dělat, bude občas obtížné nebo to bude vypadat jako bezvýznamné. To, co nám pro druhé svěřuje Pán nemůže být bez významu. Je to cesta objevování a přivlastňování si pravého pokladu. Je to život, který je navzdory těžkostem, naplněný radostí a skutečným uspokojením. Amen

Slovo na cestu: Fp 2, 14-15

Požehnání: 2Te 2, 16-17

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín