- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2022-07-24 Vít Pavelek
02. Srpena 2022
Nauč nás modlit se. Opravdu jenom modlit se? (Lk 11, 1-13)
(24.7. 2022, ECM Plzeň 1- Lochotín)
Vyhráli jste někdy v loterii? V pátek jsem v rozhlase slyšel reklamu na loterii, v níž se hraje skoro o tři miliardy korun. Tak se mi vybavil vtip, jak se jeden člověk modlí, aby vyhrál v loterii. Modlí se tak už několik měsíců a pořád žádná výhra. „Bože, to se pořád modlím o výhru, a pořád jsem nic nevyhrál.“ V tu chvíli se otřese země a ozve se hlas: „Tak už si konečně vsaď!“ Jasně, je to starý otřepaný vtip, ale něco důležitého říká o důvěře při modlitbě.
„Pane, nauč nás modlit se.“ To je prosba jednoho z učedníků. Určitě jste se setkali s tím, když některý z vašich přátel přijal pozvánku do kostela na bohoslužbu, ale přitom vyjádřil svou velikou a naléhavou obavu: „A tam se budeme modlit? Ale já se modlit neumím!“ Modlitba přece patří k výbavě návštěvníka kostela. Forma modlitby je to první, co člověka napadá při zmínce o modlitbě. I modlitba „Otče náš“ má svou liturgickou podobu. Ten, kdo použije jiné slovíčko v zaběhnutém pořádku, tomu to pak pozorný „inventarizovaný štamgast“ bohoslužeb náležitě vysvětlí.
Liturgická forma modliteb je určitým jazykem, jemuž účastníci bohoslužby rozumí a překvapivě se to týká i tzv. volných modliteb.
Ježíš podle očekávání učedníky naučil jistou formu modlitby. Dodnes ji všichni používáme. Pozorný čtenář NZ ví, že oba výskyty Otčenáše, tj. u Matouše a u Lukáše jsou rozdílné. Vysvětlení není složité. Ježíš ji učedníky naučil patrně jednou. Ta pak mezi lidmi žila svým vlastním životem. Tu a tam dostala trochu jiné slovo, něco se přidalo, a postupně vykrystalizovaly různé verze. Známe to i dnes. Když někdo napíše novou píseň nebo chválu a pustí ji do světa, ta zažije ve sborech a církvích vlastní vývoj. A pak se divíme, že píseň, kterou léta známe „takto“, zpívá někdo jiný jinak, a ještě jinak nám ji tady pomocníci promítají na zeď.
Ježíš však učedníky neučil pouze formální stránce modlitby. Těžiště celého vyučování o modlitbě je úplně jinde.
Už ten začátek: „Otče“! Díky Ježíšovu příkladu si troufáme Boha nazývat Otcem. Nebylo tomu tak vždy. Prohledal jsem SZ, abych našel slovo Otec v souvislosti s Hospodinem ve vokativu, tj. v 5. pádu; oslovujeme - voláme, tedy „otče“. Našel jsem jen jediný výskyt, který se týkal přímo Boha a ten je součástí prorockého slova, v němž je mluvčím právě Bůh (Jr 3,4)[1]. Hospodin jako otec je zmíněn v Ž 89,27 a 103,13 nikoliv však ve vokativu. Takové oslovení přivádí modlitebníka do důvěrnějšího vztahu, bližší intimity. Zmenšuje jeho duševní osobní prostor. Častěji používané oslovení Bože, nebo Pane není tak (osobně) blízké a důvěrné. Když tedy Ježíš začíná učedníky učit modlitbě, otevírá jim svůj niterný prostor a odhaluje svůj postoj k Bohu plný důvěry.
Pak následuje pět proseb. Buď posvěceno to jméno tvé. Hned mne napadla otázka, kdo to jméno má posvětit? Jméno, které je pro židy samo o sobě tak svaté, že je raději ani nevyslovují a místo něj říkají Adónaj (pane náš) nebo ha šém (to jméno), jak má být ještě více posvěceno? Má to udělat člověk nesvatý? Co když je to výzva pro samotného modlitebníka, aby To jméno bylo v jeho myšlení, v celém jeho nitru svaté, a zároveň blízké? Člověku se obyčejně to, co je svaté, jeví jako vzdálené tabu, oddělené od běžného života. Ježíš ovšem učedníkům i nám říká, že to svaté, se při modlitbě přibližuje, až se nás to dotýká.
Kdysi mi jedna sestra v Tachově říkala, že když se modlí, tehdy poznává Boží svatost vedle své nesvatosti, ale zároveň milost, že Boží svatost se nenechá tou lidskou nesvatostí odradit a přemáhá ji. Boží svatost člověka již neděsí, ale odhaluje Boží milování. Koneckonců, boží svatost přišla mezi lidi v podobě Ježíše.
Přijď tvé království. Lidská království přicházejí obvykle s invazní armádou. Nadělají spoustu škody, mnoho lidí připraví o život. Pak nastolují svoje zákony. Obyvatelé okupované země se stávají lidmi druhé kategorie žijící v nedostatku a ve strachu. Slyšíme zprávy o tom, co dělají okupanti na východě Ukrajiny. Ježíšovo království však je zcela jiného druhu. Nešíří strach, nepřipravuje o životy ani neuvádí lidi do bídy. Tam kam boží království přijde, tam snímá tíhu vin, dává odpuštění, učí milovat druhé lidi i kdyby to měli být nepřátelé. Vláda Božího království se projevuje pokojem, tedy mírem s Bohem a lidmi navzájem. V tom já osobně spatřuji Bohem darovanou lidskou svobodu. Příchod Božího království, ať se stane tou nejdůležitější prosbou. Denně totiž zažíváme různé nejistoty, nepokoje, rozmíšky mezi lidmi, v rodinách i církvi. Jen ať víc a víc Boží království vládne mezi námi.
Chléb náš nezbytný (každodenní) dávej nám každý den. Když jsem si to překládal, náhle jsem si vzpomněl na to, jak poutníci na poušti cestou z Egypta dostávali každý den manu. Když si ji nasbírali do foroty, tak jim shnila. Tam na poušti se poutníci učili spoléhat na Hospodina, a ne na svoje zásoby a poklady. Učili se spoléhat na dárce, a nikoliv na dary. To bývá často náš problém, že se nám do zorného pole dostanou jistoty plných spíží, lednic, skříni s oblečením a výše zůstatků bankovních účtů. Pak si ani nejsme jisti, zda máme dost, zda nepotřebujeme ještě větší lednici, skříň, nebo vyšší zůstatek na kontě. Dokážu ještě dnes důvěřovat Bohu, že zítra budu mít co jíst, když nebudu mít finanční rezervu? V době, kdy jsme zakládali rodinu, první dítě bylo doma v postýlce, musel jsem změnit zaměstnání. Z toho předchozího jsem nedostal poslední výplatu. Přitom jsem onemocněl nějakou chřipkou. V novém zaměstnání jsem dostal jenom nemocenskou a z té částky jsme museli žít téměř dva měsíce. Nevím, jak se to stalo, ale nikdy jsme na tom nebyli tak, že bychom hladově koukali do výloh obchodů. Občas nám někdo něco dal, zásoby krupice se nevyprázdnily.
A odpusť nám naše hříchy, neboť i my sami odpouštíme proviňujícím se proti nám. Je zajímavé, že tato prosba následuje až za prosbou o živobytí. Evangelík a evangelikál by řekli, že mít odpuštěné hříchy je nejdůležitější. A to i tehdy, kdyby člověk téměř umíral hlady. Prosba o odpuštění hříchů tak, jak ji čteme, vypadá jako bychom Boha zavazovali, aby odpustil nám, protože my už odpustili jiným. Ono to však je asi trochu jinak. Od začátečníků ve víře slýchávám otázku: „Kde mám vzít jistotu, že mi Bůh odpustil moje hříchy?“ Nevím, kde má vzít jistotu. To není jako vzít si deštník do deště. Ovšem vím, že jsme-li ochotni druhým odpouštět jejich provinění, když se stáváme velkorysejšími a shovívavějšími, pak Bůh již odpustil nám. On je v tom vždycky o krok dřív. Schválně, zkuste týden hrát hru: Odpouštím rychleji než Bůh. Za týden mi řekněte, jak jste obstáli. Prosba o odpuštění nás vede k důvěře, že Bůh odpouští a nezlobí se. Po letech mé osobní krize víry byla první slova, která jsem od Boha zaslechl: „Já se na tebe nezlobím.“ Pro ty, kteří mají těžkosti odpustit někomu, kdo je zranil, mám dobrou zprávu. V původním jazyku je nedokonavý tvar slovesa odpouštět. Je to taková dlouhodobá opakovaná činnost, která nemusí být ukončená. Rozhodně to nemá vést k výčitkám nebo dokonce strachu, že když neodpustím úplně a dokonale, pak ani Bůh neodpustí mně. On už to totiž udělal.
A nevydej nás do pokušení. Před nějakou dobou proběhla zprávami informace, že papež schválil jiný překlad tohoto verše, protože to vypadalo, jako by Bůh vedl člověka volky nevolky do pokušení. Pokušení a zkoušky přicházejí (Mt 18,7). My prosíme o to, abychom v nich nebyli sami opuštění a vzdálení od Boha. Bůh je v nich s námi. Vyznáváme Bohu, že nemáme sílu obstát ve zkoušce a zůstat mu věrni a zároveň vyjadřujeme touhu zůstat s ním spojeni. Důvěra, touha být Bohu na blízku je modlitba, kterou nás Ježíš učí. Taková modlitba nemusí mít žádná slova.
Modlitba je projevem člověčí důvěry Bohu. Nebo bych mohl říci, že kdo důvěřuje Bohu, ten se modlí. Když učedník Pána Ježíše žádá o přednášku o modlitbě, pak dostane lekci důvěřování Bohu a to je teprve správný základ modlitby.
Teď byste mi mohli položit otázku, jestli jsem se modlil za tu výhru v loterii, co jsem zmínil na začátku. Nemodlil, ani jsem si nevsadil. Bůh totiž dává dobré dary. Ta výhra by pro mne byla něco mezi jedovatým hadem, štírem a kamenem. Co bych s tím dělal?
SNC: L 11.9-10 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 10Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Požehnání:
Ať ti Hospodin žehná.
Hospodin, z jehož ruky jsi vyšel, a který je tvůj Otec, ať ti žehná, a dá ti prospívat na těle i na duchu. Hospodin ať tě chrání před strachem a nebezpečím a vším zlem.
Hospodin ať nad tebou rozjasní svou tvář, jako svítí slunce na zem, a ať je ti milostivý, odpustí ti tvé viny a osvobodí tě. Hospodin ať k tobě obrátí svou tvář a shlédne na tebe v lásce a potěší tě.
Hospodin ať ti daruje pokoj, blaho pro tělo a spásu pro duši. Tak to chce náš Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Tak to platí nyní i navěky. Tak to platí i pro tebe.
Amen.
[1] Dále pak se toto oslovení objevuje až v deuterokanonických knihách (Moud 14,3; Sir 23,1 a 4). Není vlastní sz textům a patří do pozdějších dob.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010