EN | CZ 

Kázání 2022-07-17 - Pavel Kuchynka

24. Července 2022

Lk 10, 38-42

Poučný konflikt volající po smíření

(16.7. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Lukáš nám v evangeliu vylíčil tuto konfliktní situaci, ve které se ukrývá důležité poučení. A nejen to. Jsme zde svědky konfliktu, který se často odehrává v nás samých a volá po smíření.

-----

Vůbec nepochybuji o tom, že obě sestry – Marta i Marie – Ježíše milovaly. Obě jistě věděly, co je to modlitba a co je to práce rukou. Obě byly pro Ježíše velmi cenné. Činorodost (kterou v příběhu zobrazuje Marta), ale i vnitřní naslouchání (zde zobrazené Marií), jsou dvě složky každého z nás. Problém je, že se v nás občas Marta s Marií vzájemně dohadují o své důležitosti.

Všichni víme, co je to tlak vyvolaný množstvím neodkladných úkolů, kdy nemáme stání a nemůžeme si dovolit jen tak promarnit drahocenný čas. Někdy nám ale v záplavě různých úkolů uniká, že se pro nás práce stala vším; a že odvedenou prací dokonce poměřujeme svoji lidskou hodnotu. A nepochybně chce většina z nás svou práci dělat pro Boha. Jenomže i práce pro Boha je někdy konána úplně bez Boha.

V evangelijním příběhu vidíme, že pokud se v nás stane hlasitější a dominantnější Marta, musí před ní být obhájena Marie. (?) Jaké si můžeme z tohoto konfliktu vzít poučení? Nepochybně mnohé. Lukáš však chtěl šokujícím chováním Marie podtrhnout důležitost naslouchání Pánu. Pánu, který přichází a chce k nám mluvit. Jen dodávám, že ženy v Izraeli si tehdy k nohám učitelů nesedaly. Bylo to od ní tedy velmi odvážné. Vůbec jí nevadilo, kdo si o ní, co pomyslí. Marie chtěla naslouchat milovanému Ježíši. Zřejmě víc – než všichni kolem – vnímala, že v tomto Ježíši k nim přichází a mluví sám Pán.

Marta v tu chvíli sloužila všemi svými silami (kmitala po domě). Jako „paní domu“ dělala čest svému jménu a plnila svou svatou povinnost hostitelky. Zaskočena nečekanou návštěvou se vrhla do akce a nechala se pohltit hostitelskými úkoly. Ani na chvíli nezaváhala. Měla naprosto jasno v tom, co musí – co se od ní očekává. Neměla o čem přemýšlet, co rozvažovat. A vidíme, že Martě nikdo nic nevyčítal. S výčitkami však po chvíli přišla ona. Nehněvala se přímo na Marii, že ji v tom nechala. Hněvala se na Ježíše, že její sestře schvaluje její nepatřičné jednání. Úplně vidím, jak tam stála nad Ježíšem i nad svou sestrou; a jak z ní sršelo zklamání a hněv.

Marta nebyla v tu chvíli úplně duchem přítomná. (Možná se vám vybaví situace, kdy jste byli u někoho na návštěvě, ale on pořád jen kmital mezi obývákem a kuchyní. Neměl ani chvilku, aby si s vámi soustředěně popovídal. Možná proto, že chtěl prostě obstát v roli dobrého hostitele ... Možná něco podobného občas zažíváme také v modlitbách. Snažíme se na Boha vychrlit všechno, co nás tíží; někdy i nějakou svoji radu, jak by to pro nás měl zařídit. Ale protože úkolů je mnoho, nemáme čas čekat na Boží odpověď – nemáme čas v tichu naslouchat.) Vyježděné koleje našich představ a jednání způsobují, že se už nepotřebuje Pána ptát. No, a to nás nakonec úplně vykolejí.

Kdyby se Marta před Ježíšem zastavila, zřejmě by poznala, co bylo v té chvíli skutečně důležité. Marta však naopak začala o Ježíšovi pochybovat. O sobě nepochybovala ani chvilinku. Bez naslouchání Pánu člověk úspěšně míjí Boží vůli. A je také naprosto zřejmé, že lidský hněv vůči Bohu bývá často přirozeným důsledkem lidské svévole a pyšné soběstačnosti. Marta Ježíši nenaslouchala a hrdě se hrnula dělat to, co Pán nežádal. A je toho opravdu hodně, co můžeme pro Boha dělat podle svých vlastních představ. (!) Opravdu hodně!

Z příběhu o Marii a Martě je evidentní, že pro Marii byla Ježíšova přítomnost obohacující radostí. Pro Martu to však znamenalo námahu – splnění mnoha stresujících povinností. Ježíš ale Martinu výčitku využil, aby ji vlídně oslovil a ukázal na její velký problém. (?) Jaký? To, že se nechala pohltit starostmi, které vyvstaly z jejích vlastních představ a nároků na sebe sama. To všechno jí vzdalovalo od sebe sama a od života v Boží přítomnosti.

Tím, co jí Ježíš řekl, jasně zdůraznil, že pro něj je důležitá ona, nikoliv to, co se pro něj snaží dělat. V žádném případě to ale nebylo pohrdnutí její prací. Byla to jasná výzva, aby svou hodnotu přestala ztotožňovat s tím, co pro něj dělá. Ježíš jí tím vyzval, aby hledala sebe v jeho přítomnosti. Řekl, že je pro něj cenná bez ohledu na to, co pro něj dělá. Vyzval jí, aby mu dovolila mluvit jí do života – aby mu dala místo jako svému Pánu. Je to výzva učit se rozlišovat práci pro Boha od práce Boží. Od práce, ke které nás zve Pán v té, které životní situaci. Boží práce nás s Pánem spojuje – poznáváme v ní jeho i své lepší já. Celý život Ježíšova učedníka se Ježíšovým slovem živí. Není možné Ježíšovi sloužit a neposlouchat ho jako Pána. Pozor na chvíle, kdy se v nás ozvou slova: „Měl bych …“

Obojí – naslouchání i čin – jsou v životě Ježíšova učedníka jako nádech a výdech. Proto každý náš vnitřní konflikt – jestli je důležitější naléhavé činění nebo dostatečné naslouchání – volá po smíření. Obě tyto složky našeho života musí být smířeny. A smíření mezi nimi může nastat jen v lásce a z lásky k milovanému Pánu.

Někdy nás k tomu však přivede až duchovní hlad – tedy podobná situace, která kdysi nastala v Izraeli v době proroka Ámose. Tehdy mnozí jednali svévolně, ale také bez jakéhokoli naplnění. Čím více toho vykonali, tím více bylo prázdnoty a únavy v jejich životech. Hlad po slyšení Boha je však v našich dnech zbytečný. Stačí jen chtít naslouchat. Pán je tady a chce mluvit. Bez toho je marné chtít sloužit Bohu. Je to stejné, jako očekávat dobré ovoce ze stromu, který je vyvrácený. Přicházejme k Ježíšovi – tomu vzkříšenému – kdykoli a kdekoli. Naslouchejme a přijímejme. Nikdy to nebude ztracený čas. Naopak! Je to ta nejlepší investice.

Všichni v sobě máme Marii i Martu. Je potřeba je usmířit. Nabírejme u Pána, ať můžeme dávat lidem kolem. I když to tak zní, není to ani trochu v rozporu s tím, co říká Pán – tedy, že potřeba je jen jedno. Vždy jde o to naslouchat a poznat, které činy nám Pán v konkrétní situaci svěřuje. Je to jediný způsob, jak investovat čas do toho, co nepomíjí. Je to způsob, jak druhým ukázat k tomu jedinému – k Pánu, od kterého máme všechno ostatní.

-----

Volme si tedy to, o co nepřijdeme. Věnujme nerušenou pozornost hostu, který klepe na dveře našich životů a chce s námi být a večeřet. Dovolme mu, aby to byl on, kdo bude naším hostitelem. Dovolme mu, aby byl naším milovaným Pánem. S ním budeme vědět, co je v dané chvíli to nejdůležitější. Amen

Slovo na cestu: Jk 1, 21-22

Požehnání: 2Te 2, 16-17

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín