EN | CZ 

Kázání 2022-05-15 - Pavel Kuchynka

15. Května 2022

J 13, 31-35

Vzájemná láska je důkaz

(15.5. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Fotbalový dres FC Viktoria Plzeň si na sebe může obléknout kdokoli z nás. Fotbalový dres však z nikoho hráče týmu FC Viktoria neudělá. Věrohodným znamením, že člověk patří Kristu, je to, že sdílí svůj život s ostatními křesťany ve vzájemné nesobecké lásce. O tom Ježíš mluvil se svými učedníky, když se s nimi loučil.

-----

Když s nimi mluvil o svém oslavení a o oslavení Boha, mluvil o své smrti a vzkříšení, které ukážou, jaký je Bůh – tedy, jak velmi Bůh miluje člověka a jak velmi chce člověku darovat odpuštění a úplně novým způsobem i sám sebe. Ježíš tehdy své učedníky oslovil: „Dítky, … budete mě hledat …“ Viděl v nich děti nebeského Otce. Děti, které byly zaskočené jeho slovy o odchodu. V tu chvíli to byly děti, které většině toho, co jim říkal o svém odchodu, nerozuměli. Nerozuměli, ale milovali ho. To, co je k Ježíšovi přitahovalo, nebylo jeho skvělé učení. Přitahoval je on sám, protože svým životem své učení ztělesňoval a zviditelňoval. V jeho jednání znovu a znovu viděli, co to znamená svobodně a nesobecky milovat – jak se projevuje Boží milosrdenství. Přitahovala je jeho láska.

V evangeliích často vidíme, jak ti, kdo sedí u Ježíšových nohou a hltají jeho slova, nechápou jejich význam. Většinou to prozradí otázky, které pak Ježíšovi kladou. Dnes u Ježíšových nohou sedíme my a slyšíme jeho přikázání nesobecky milovat. Je to příkaz, který nás vede k životu, pro který jsme byli stvořeni. Ale někdy to vypadá, že i nám z tohoto příkazu stále mnoho uniká. Vždyť ve svých projevech lásky tak často klopýtáme.

Je to veliká milost, když nás na klopýtnutí v lásce upozorní Duch svatý neklidem v našem srdci; když si smíme své klopýtnutí uvědomit a uděláme, co je třeba (omluva, prosba o odpuštění, napomenutí a povzbuzení, nabídka konkrétní pomoci). Mnohem větším klopýtnutím je však situace, kdy nás Duch svatý upozorní, ale my to své klopýtnutí obhajujeme bez potřebné nápravy. To pak vede k mnohým zraněním, chladnutí vztahů, vzájemnému vzdalování se a mnohým problémům. Ale i přes všechna naše klopýtnutí v lásce dostáváme novou příležitost být v přítomnosti vzkříšeného Ježíše. Dostáváme novou příležitost přiznat si důležité potřeby svého života: svoji zoufalou potřebu Božího odpuštění a potřebu Boží bezpodmínečné, proměňující lásky.

Nikdo z nás není dokonalý a imunní vůči lidským selháním. Jsme společenstvím omilostněných hříšníků. Tváří v tvář vzkříšenému Ježíši, vždy vnímáme svou chatrnost, ale také touhu být jako on. Touhu opustit všechnu prázdnotu svého života, své hříchy.

Každopádně Ježíšův příkaz, abychom se milovali, není příkaz určený dokonalým lidem. Je určený lidem vděčným, kteří žijí z Božího odpuštění. Je to trvalá výzva k pokoře. Výzva Pána, který byl tím nejpokornějším ze všech. Nikoho neodmítl. Sloužil. Odpouštěl a pozvedal. Skutečná láska vždy miluje druhého takového, jaký je. Ježíš chce, abychom milovali lidi skutečné, ne lidi, kteří jsou ideální. Je přirozené, že s některými hříšníky si rozumíme lépe než s jinými. Všichni máme své oblíbence. Ale jsme vyzýváni, abychom milovali všechny. Rozhlédněme se kolem.

Jak často se nám však uprostřed společenství církve stane, že podlehneme tlaku očekávání ohledně projevů lásky a začneme lásku předstírat. Člověk pak předstírá, že cítí něco, co ve skutečnosti necítí; protože ví, že by to cítit měl. Říká něco, co si ve skutečnosti nemyslí; a dokonce urputně prosazuje názory, jejichž pravdivost sám – na vlastní kůži – nikdy nepocítil. Takové předstírání je pro mnohé příčinou odcizení vůči církvi. Žel láska se někdy zaměňuje také za sentiment, který nedokáže ani říct, ani udělat to, co je třeba.

Ježíš svým učedníkům řekl: „Dítky, … budete mě hledat …“ Ale je to on, kdo vždycky hledá nás a dává se nám poznat. Kdo se setká se vzkříšeným Pánem a následuje ho, najde brzy i vztah s ostatními, kteří ho také poznávají a hledají. Pán chce, abychom ho dál hledali spolu s ostatními – uprostřed církve, která je a bude plná neduhů.

Pán evidentně předvídal zmatek a konflikty v církvi. A proto svým učedníkům řekl, že kdekoli se před ním skloní, tam bude on sám uprostřed nich. A nad to jim dal i příkaz vzájemné nesobecké lásky. Můžeme tedy říct, že být křesťanem znamená milovat a modlit se v Ježíšově jménu. Ano, vždy mezi námi budou názorové rozdíly k tomu, či onomu. Ale tam, kde je odvaha ke společné modlitbě a dialogu, tam lidé zjišťují, že žít s rozdíly je snazší, než si mysleli. Tam se rozdíly nestávají příčinou k rozdělení, ale k doplnění a zbohacení. Jisté je, že naše skutky vždy promluví pravdivěji než naše slova.

Jednejme jako Ježíš evangelií. Jednejme s duchovní inteligencí jeho nesobecké lásky. Kdo přijal Krista jako Pána, dostal jeho Ducha a s ním i jeho lásku. Díky ní máme schopnost nesobecky milovat. Poslechněme jí, kdykoli nám napovídá. Buďme soucitní a připraveni odpouštět. Buďme však také odvážní v případě potřeby napomenout a povzbudit. Jen díky Ježíšově lásce se stáváme svobodnými a schopnými žít život, pro který jsme stvořeni. Je to život, o kterém platí, že v něm člověk dokáže přistupovat k druhým jako k sobě samému. Je to život, ve kterém Ježíš přemáhá sobectví, soutěživou pýchu a všechny další příčiny rozkolů a nejednoty.

Pán chce, aby náš život byl životem, pro který jsme stvořeni. Chce, abychom ho žádali o vše, pro co nám otevírá oči jeho nesobecká láska. Chce, abychom druhým dávali z toho, co nám dává on – slovem i skutkem.

Pán říká i nám: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Společnost má právo očekávat od církve takové svědectví. Svědectví, které bude plné soucitu, pokory a statečnosti. Vyznávejme Pánu svá selhání. Prosme ho o změnu. Pečujeme o své vztahy. Protože tam, kde se z našich vztahů vytrácí láska, stává se naše společenství pro okolní svět neviditelným – přestává být pro ztracený svět nadějí.

(?) Kdy lidé uvidí, že se nesobecky milujeme? Až přijdou mezi nás? Občas se to stává. Ale na prvním místě je to výzva být mezi nimi (být s nimi). Proto se ptejme, k čemu nás Pán volá mezi lidmi – jak můžeme kristovsky dávat sami sebe za druhé?

-----

Patřit Ježíši znamená patřit ke skupině outsiderů, které si povolal, aby skrze ně měnil svět. Jejich prostřednictvím se chce dotýkat lidské nouze a utrpení. Nejde při tom o nic jiného než o lásku. Nejde o nic jiného než o to, že otevřeme svůj život Ježíšovi evangelií, necháme se vést a necháme ho vládnout všem našim vztahům. Amen

Slovo na cestu: J 13,34b

Požehnání: 2K 13,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín