Žalm 50; Lv 19, 16-18; 1K 12, 31b-13,13; Lk 10, 25-37
Šťastní nesobecky milují
(3.4. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Bible jasně ukazuje, že člověk je stvořený z lásky a pro lásku. Proto opravdu šťastní lidé jsou ti, kdo ve svých vztazích projevují nesobeckou lásku. Kdo nemiluje, míjí život, pro který byl stvořený. Naplněný život je život, ve kterém láska není omezována.
-----
Naplněným životem v souladu s Boží vůlí chtěl žít i jeden bezejmenný zákoník, který přišel za Ježíšem s otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu podle svého dobrého zvyku opáčil protiotázkou. Ptal se ho, co o tom čte v Zákoně. Ale hlavně s jakým porozuměním to čte. Zákoník nezaváhal a vysypal z rukávu správnou odpověď. Ocitoval dvojpřikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Na to mu Ježíš řekl, že odpověď tedy zná. Teď už jen stačí, aby podle toho také žil. V tu chvíli zákoník položil na stůl další upřesňující otázku: „A kdo je můj bližní?“ Touto otázkou chtěl zjistit, kam až má sahat jeho láska směrem k lidem. Ježíš mu nabídl šokující příběh o naplnění příkazu lásky k bližním.
Z oněch tří poutníků na cestě mezi Jerichem a Jeruzalémem naplnil příkaz lásky ten, od koho bychom to čekali nejméně. Nějaký Samařan – tedy muž, na kterého židé hleděli s podezřením a opovržením. Samařané byli totiž v očích židů kulticky nečistí heretici. Ale právě on – Samařan – jediný poskytl tomu polomrtvému přepadenému potřebnou pomoc. A z příběhu je jasné, že ve svém pomáhání šel daleko nad rámec první pomoci.
Ježíš pak zákoníkovi ukázal, že otázku: „A kdo je můj bližní?“ je třeba přeformulovat. Správná otázka zní jinak: „Jak můžu být bližním pro druhé?“ Skutečně lidské jednání je vždy projevem milosrdenství vůči těm, kdo potřebují pomoc. Ať je to, kdo je to. Vždy to bude nabídka pomoci, která je v našich silách (v našich možnostech).
Ježíš tímto příběhem ukazuje, že člověk se bližním pro druhého vždy znovu stává. Není to nic samozřejmého, nic automatického. Všichni občas dostáváme své příležitosti k prokázání nesobecké lásky. V těchto situacích však nikdy nejde o to, co bychom měli dělat. Jde o to, co chceme dělat. Jde o to, co v nás probouzí Pán – nejmilosrdnější Samaritán všech dob, který chce i naším prostřednictvím obvazovat rány a zachraňovat. S ním smíme žít životem, pro který jsme stvořeni. S ním smíme překračovat sami sebe se všemi svými předsudky, strachem a nepřátelstvím.
Pokud při setkání s potřebnými dáme ve svém srdci místo Kristu, bude tam dostatek místa pro veškerou potřebnou pomoc. Kdykoli v nás Samaritán Kristus probudí soucit, poslechněme. (!) Nechtějme si hrát na milosrdné Samařany! Prostě jen poslouchejme milosrdného Samařana Ježíše. On dokáže překonat každou sobeckou sebestřednost. On nám ukáže, kdo jsme, a kým smíme být.
Nesobecká láska je víc než krásný pocit. Je to občas i jisté riziko, dobrodružství a námaha. Nic jiného nám však nepřinese takové naplnění, jako činy vypůsobené nesobeckou láskou. (Kdybychom před lety spolu se Štěpánkou poslechli lékaře, kteří nám doporučovali potrat, ušetřili bychom si mnoho úsilí a bolesti, ale nikdy bychom nepoznali bohatství života s naší prvorozenou dcerou. V naší rodičovské lásce a rozhodování se tehdy stala obrovskou posilou Ježíšova láska.) Ano, skutečná naplňující láska v sobě obsahuje i bolest z možných ztrát – když se musíme se svými milovanými rozloučit. Je to veliká bolest. Ale to, co získáváme v lásce je vždy mnohem větší.
Láska nepotřebuje žádné velké činy ani výjimečné situace. Stačí, když je tu člověk pro Boha. Pak tu smí být jedinečným způsobem i pro druhé a může začít naplňovat to, co dělá lásku láskou. (Věřím, že mnoho skutků kristovské lásky se odehrává na místech, kde by je sami aktéři takovým způsobem neoznačili. Třeba při zásahu dobrovolných hasičů u požáru. Po skončení výjezdu si pak takoví chlapi posedí spolu u piva. Radost, kterou mezi nimi člověk přímo cítí, je tu proto, že každý v tu chvíli udělal víc, než co je obvyklé a trochu nesobecky zariskoval.) Jejich společné poslání jim umožňuje překračovat sama sebe a dává jejich lidství krásný rozměr obětující se lásky.
Nesobecká láska, která se vždy zajímá o potřeby druhého, je také proměňující mocí. (Muž, který miluje svou ženu, a otec, který miluje své dítě, dokáže vnímat relativní důležitost věcí tohoto světa mnohem rychleji než ten, kdo žije jen pro sebe.) Skutečná láska vždy znamená schopnost darovat sám sebe. Skutečná láska dokáže překročit i národní sobectví, kdy jsme zvyklí dělat všechno jen pro vlastní lidi. Ano, pro naše znevýhodněné můžeme vždy udělat mnohem víc. Právě tato potřeba se teď s novou silou ozvala tváří v tvář skutečnosti, kdy do naší zemi proudí statisíce běženců (žen a dětí, kteří utíkají před válkou na Ukrajině). Nacionalistická uskupení ve společnosti začínají mluvit o tom, že nás tito cizinci připraví o pracovní místa, že projedí peníze z našeho sociálního systému. Vědomě i nevědomě tím vůči běžencům, kteří se ocitli v hrozné situaci, probouzejí neobhajitelnou závist a nenávist.
Skutečným opakem lásky však není nenávist. I v Ježíšově příběhu o milosrdném Samařanovi jsme viděli, že opakem lásky je něco jiného. Opakem lásky je lhostejnost. Postoj, který pohrdá druhým člověkem, přezírá ho a dává mu na srozuměnou: Je mi jedno, jestli existuješ nebo ne. Lhostejnost – kdy člověk dělá, že druhého nevidí – je v podstatě tou nejbrutálnější agresí, protože naprosto popírá důstojnost druhého člověka. Je totálním znevážením toho druhého. „Nic, ale naprosto nic, pro mě neznamenáš!“
Apoštol Pavel ve své písni o lásce ukazuje, že i sebevětší poznání a porozumění Božím záměrům, sebevětší víra a projevy zbožnosti, jsou bez lásky ničím – nemají žádný užitek. Láska je nenahraditelná. Láska, o které píše Pavel v listu Korintským je ale evidentně láskou, které není člověk sám o sobě schopen. Tuto skutečnost zjistíte rychle, když si za slovo láska v této písni dosadíte své jméno. A přesto je to láska, která smí být naší láskou. Chce z nás mít svůj nástroj pro realizaci činů kristovského lidství. Je to cesta, po které smíme v životě jít s Ježíšem. S ním přichází touha i síla žít životem, ve kterém dokážeme odvážně a nesobecky milovat. S ním poznáváme Boží lásku a získáváme milující srdce.
Apoštol Pavel nás ujišťuje, že láska Boží je vylita v srdcích všech, kdo otevřeli svá srdce vzkříšenému Kristu. Je vylita a chce být vylévána k druhým v podobě našich konkrétních skutků. (V něčem se to podobá fungování nádržky na vodu. Kdykoli odčerpáme nějaké množství vody, hladinový plovák okamžitě uvolní napouštěcí ventil a do nádrže začne okamžitě přitékat nová voda. S jistotou smíme vědět, že zdroj nesobecké lásky je nevyčerpatelný.) Nebojme se projevit tolik lásky, kolik můžeme. Dávejme vždy tolik, kolik nám láska dovolí.
-----
Bůh bdí nad cestou z Jeruzaléma do Jericha. A bdí i nad naší cestou, kdykoli vykročíme z kostela. Ano, vždycky se najdou důvody, proč dělat, že nevidíme své příležitosti – proč odmítnout výzvu Boží lásky. Můžeme si však být jistí, že to jsou špatné důvody. Cesta z kostela zůstává stále nebezpečná. Není to však jen kvůli řádění lupičů. Je to proto, že na ní občas chybí láska a vládne jí lhostejnost. My však smíme dávat prostor milosrdnému Samařanovi Kristu. Využívejme své příležitosti, jak být opravdu šťastní – jednejme v síle jeho lásky. Amen
Slovo na cestu: Ř 13,8
Požehnání: 2K 13,13