EN | CZ 

Kázání 2022-02-06 - Pavel Kuchynka

06. Února 2022

Žalm 49; Kaz 5, 9-19; 1Tm 6, 6-10; Lk 12, 22-34

Šťastní jsou lidé střídmí

(6.2. 2022, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Když si v životě nezachovám uprostřed množství různých nabídek zdravou míru, zničí mě to. Jsme obklopeni velmi bohatou nabídkou chutí, věcí, zážitků, informací, jsme obklopeni nabídkami na zbohatnutí, na získání větší moci a vlivu. Uprostřed toho všeho zoufale potřebujeme okusit, jak osvobozující je v životě střídmost. Písmo nás učí, že opravdu šťastní lidé jsou ti střídmí. Ctnost střídmosti – nalézání zdravé míry ve všem, co se nám nabízí – je nezbytnou součástí dobrého a smysluplného života.

-----

Říká se, že sytá kočka myši nechytá. Zvíře ví, kdy má dost. Člověk zjevně ne. U člověka se velmi často projevuje podivná touha mít všeho stále víc, aniž by to skutečně potřeboval. Mít víc všeho, co se nabízí. (Při sezónních slevách mnozí prožívají stavy podobné opojení, kdy se prudce snižuje schopnost zdravého úsudku. A tak si koupí mnoho nepotřebného kvůli prchavému pocitu štěstí.) Slyšeli jsme dnes z Písma, že láska k majetku, k luxusu a k moci je velmi nebezpečná, protože kazí charakter.

Nestřídmě žádostivý člověk si přeje bezbřehé opojení, nekončící zábavu a rozkoš. A tak se pro něj i dobré dary stávají zničující hrozbou. V honbě za uspokojením, ztrácí sám sebe. Zapomíná, že si za peníze může koupit zábavu, ale ne skutečné štěstí; kosmetické prostředky, ale ne skutečnou krásu; jídlo a pití, ale ne skutečnou chuť života; vilu, ale ne skutečný domov; léky, ale ne zdraví; knihy, ale ne životní moudrost; náklonost, ale ne lásku.

Někteří lidé zkrátka stále více chudnou, přestože jsou zváni, aby v životě objevovali skutečné bohatství. Ty nejdůležitější věci jsou zadarmo. Víme to. Přesto se v každém z nás občas ozvou touhy mít víc, mít lepší. A vlastně není čemu se divit. Vždyť je to volání po životě, pro který jsme stvořeni. Volání po životě, který tady nikdy v plnosti nepoznáme. Jeho zdrojem nemůžou být pomíjivé věci, ale jedině náš vztah k Bohu. Každopádně láska – milování – má své místo ve vztahu k Bohu nebo k člověku, nikoli k penězům a majetku. Jinak člověk kráčí vstříc děsivé absurditě, kterou bych přirovnal k pití slané vody: Čím více ji piješ, tím větší je tvá žízeň. Je to smrtící.

Kniha Kazatel mluví o tom, že lidský život může být uprostřed vší pestré nabídky dobrých darů doslova pohlcen tmou. Mluví o tmě, ve které se člověk může doslova utopit. Stejně jako v hořkosti a zlosti. Takže přesto, že má kolem sebe na dosah ruky pravé bohatství života (Boha, rodinu, přátele), zůstává vůči tomuto bohatství často úplně slepý. Místo, aby se radoval z těchto nádherných darů, užírá se tím, co druzí mají a on ne. Proto tolik potřebujeme přijímat osvobozující pravdu o tom, že před Bohem jsme ve své podstatě všichni nazí. Že se jen halíme do iluzorního hávu různých pozemských pseudojistot a symbolů úspěchu. Skutečnou pravdou o naší pozemské existenci je ale skutečnost naší nahoty.

Jeden jezuitský misionář v Indii, osvětloval důležité pravdy na základě příběhů, které čerpal z hinduismu a Indické kultury. Příběhem o žebravém mnichovy odkrývá tajemství skutečné svobody a štěstí ve vztahu k majetku. (Žebravý mnich došel na okraj vesnice a usadil se pod stromem, že tam přenocuje, když tu najednou přiběhl vesničan a volal: „Kámen! Ten kámen! Dej mi ten drahý kámen!“ „Jaký kámen?“ zeptal se mnich. „Včera v noci se mi ve snu zjevil bůh Šiva,“ vysvětloval vesničan, „a řekl mi, že když půjdu za soumraku na kraj vesnice, najdu tam mnicha a ten mi dá drahý kámen, který ze mne udělá nadosmrti boháče.“ Mnich se chvíli hrabal ve vaku a pak jeden kámen vytáhl: „Patrně měl na mysli tento,“ pravil a podal jej vesničanovi. „Našel jsem ho před pár dny na lesní stezce. Je tvůj.“ Muž na kámen užasle hleděl. Byl to diamant, a pravděpodobně ten největší na světě. Vždyť byl velký jako lidská hlava. Popadl diamant a odešel. Celou noc se však v posteli převaloval a nemohl spát. Za úsvitu šel probudit mnicha a řekl: „Chtěl bych, abys mi dal jiné bohatství. To, které ti umožňuje dát někomu takový diamant s tak lehkým srdcem.“)

Byli jsme stvořeni pro život ve vztahu s Bohem a v závislosti na jeho péči. Skutečné bohatství člověka se rodí ve vztahu s Bohem. K tomuto bohatství se pak přičítá vše, co z tohoto vztahu s Bohem povstane – bohatství dobrých skutků. To je trvalá výzva bohatým v 1Tm, aby dovolili Bohu být Bohem a stali se dobrými správci a šiřiteli skutečného dobra.

Zdravá míra v životě má za následek naplňující spokojenost. Kdykoli je však řeč o střídmosti a prostějším způsobu života, někteří lidé reagují dvěma extrémními výroky: (1) „Nemůžu se vzdát všeho, co mám – to by bylo šílené!“ (To je nejčastější odpověď.) (2) „Cítím se provinile, když si uvědomím, kolik mám věcí, které nepotřebuji; a když přitom pomyslím na chudé. Ale nedokážu žít jednodušeji.“ Písmo ukazuje, že vzdát se všeho majetku je cesta jen pro velmi málo lidí – především pro ty, kteří jsou povoláni žít v klášterních komunitách. Ale cítíme-li občas vinu kvůli spoustě věcí, které vlastníme, může to být i pro nás Boží výzva: abychom se něčeho z toho vzdali a žili jednodušeji. Každopádně takové Boží volání je vždy voláním ke svobodě, nikdy ne k pocitu viny.

(?) Jak je možné zjednodušit svůj život a odpovědět na toto Boží volání žít s méně věcmi? (1) Zbavme se všeho, co nepotřebujeme. (Kabát navíc, který nepoužíváme, nepatří nám, ale chudým. Ale děravý kabát nenabízejme chudým, ten rovnou vyhoďme. Chudý si zaslouží stejně slušné oblečení jako každý z nás.) (2) Rozlišujme mezi tím, co chceme, a tím, co potřebujeme. (Bylo by pěkné to mít, anebo je to zapotřebí mít? Je těžké vzdorovat touze mít. Ale není to nemožné. Nákupní dieta nám udělá dobře.) (3) Zbavme se věcí, o kterých si myslíme, že je potřebujeme, ale ve skutečnosti se bez nich obejdeme. (K takovému dávání musíme dospět, ale přináší obrovské naplnění.) (4) A nebojme se osobně poznávat chudé lidi. Po nějakém čase o nich přestaneme mluvit jako o bezdomovcích, protože to budou lidé se jménem a životním příběhem. A pravděpodobně se od některých i něco naučíme o vděčnosti. Ale asi ne ode všech.

Skutečná zbožnost znamená skutečnou svobodu – nalézání zdravé míry při užívání dobrých darů. Svobodný člověk ví, kam až smí zajít; že mu všechno neprospívá, natož aby se něčím nechal zotročit. Kniha Kazatel k tomu dopoví: To, že se člověk uprostřed mnohé tíhy života může dobře najíst, napít a ochutnat i jiná dobra pramenící z dostatku, je přece samo o sobě dobré. Je to prostě podíl na tom, co je dobré. (?!) Kolikrát mě už přišlo na mysl, jak dobré muselo být ono víno, které daroval Ježíš svatebčanům v Káně Galilejské?! Troufnu si tvrdit, že to nebylo druhořadé stolní víno, ale víno jakostní a přívlastkové (s přívlastkem: nebeské). Jednou ho snad ochutnáme i my.

Člověk závislý na požitcích jen hltá. Opakem je člověk, který si dokáže vychutnat každé sousto a každý doušek. Umění žít spočívá v tom, že si člověk dokáže vychutnat dobré věci, ale že si také v pravý čas dokáže říci: „To stačí!“ Taková svoboda má daleko k tvrdému asketismu. Tvrdá askeze je vždy určitým projevem nesvobody. Askeze se totiž zdravou mírou vůbec nezabývá. Askeze se prostě zříká mnohých dobrých darů, aniž by člověku nabídla skutečnou svobodu. Zdravá míra je však zdrojem pravého životního štěstí. Je to svoboda, která člověku umožňuje sdílet přijaté dobro s ostatními. A sdílení přijatého dobra s ostatními znamená, že štěstí se tím ještě znásobí.

Kniha Kazatel mluví o lidech, kteří mají mnoho dobrého a užívají to dobře. Ví totiž, že je to dar od Boha. (?) Zažili jste někdy u dobrého jídla, nebo při nákupu nějakého nového vybavení domácnosti, výčitky, že vy máte a jiní ne? Poděkování Bohu za nezasloužený dar je osvobozující. Mám, protože mi Bůh dává. Kdyby mi nedával, neměl bych. Mám a modlím se, abych věděl, o co se podělit také s ostatními. Když člověk vnímá dobro svého života jako dobro, které mu daroval Bůh, může vidět, jak veliké je to dobro. A zároveň může vidět, k jak velkému dobru lze toto darované dobro použít. S Božím dobrem se zkrátka dá vykonat mnoho dobra; a je to velmi naplňující.

-----

Učme se děkovat za Boží nezasloužené dary a prosme za rozpoznání toho, jak se můžeme rozdělit s druhými. Jsou to důležité kroky ke střídmosti, která nám dovoluje podílet se na Božím dobru a do života přináší nevýslovné štěstí. Amen

Slovo na cestu: Fp 4, 12-13

Požehnání: Fp 4, 19-20

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín