- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2021-12-05 - Pavel Kuchynka
05. Prosince 2021
Lk 3, 1-6
Životní pouště a cesta změny
(5.12. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Statistiky ukazují, že advent a Vánoce jsou pro některé lidi hodně těžkým obdobím. Zejména osamělí lidé se cítí být v tomto čase ještě osamělejší, propadají depresím a někteří zajdou ve svém zoufalství ještě dál. Advent v mnohých doslova obnažuje poušť smutku a beznaděje, poušť vyprahlosti a prázdnoty, která se skrývá v jejich srdci. Impuls, který prožil Jan Křtitel – když v samotě a tichu pouště hledal Boha – je však svědectvím o tom, že i z té největší životní pouště vede cesta. Cesta změny.
-----
Advent je každoroční pozvánkou, aby se jakákoli poušť našich životů proměnila v něco úplně nového. Jan odešel se svou žízní po Bohu – se svými otázkami – do samoty a ticha skutečné pouště. Možná vnímal, že právě tam si svou duchovní žízeň uvědomí mnohem víc; a s ní i potřebu Božího promluvení. Chtěl být Bohu plně k dispozici ve službě svému národu. Velmi silně totiž vnímal, v jak neutěšené situaci se Izrael nacházel – pod vládou Říma, s loutkovými králi a veleknězi. A tak se to stalo. Zatímco tehdejší vládcové seděli na svých trůnech, kdesi v poušti se začalo rodit království úplně nové kvality. Přesněji řečeno, začalo se rodit v srdci muže, který žíznil po Bohu. Bůh v poušti svěřil Janovi výzvu, která skrze něj zasáhla mnohá srdce a zažehla v nich plamen naděje, že jejich životy se můžou proměnit.
Na Janovi vidíme, že poušť je místem, kde se člověk nemilosrdně střetává sám se sebou a je schopen mnohem lépe vnímat tvrdou realitu života. Všechny naše životní pouště vlastně nejsou ničím jiným, než voláním našeho srdce po Bohu a po životě, který nám může darovat jen on. Ve chvílích vyprahlosti a prázdnoty, kdy se naše já stává doslova obnaženým, vychází najevo, co všechno jsme v sobě potlačovali, co všechno jsme se snažili skrývat před sebou i před druhými. Tváří v tvář své ztracenosti, vyprahlosti a osamělosti si uvědomujeme své skutečné potřeby, včetně potřeby Boží blízkosti a záchrany.
Jan se z pouště vrátil s výzvou, která se týkala a týká úplně všech: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Je to výzva, které ale mnozí nerozumí správně. Na první poslech zní tato výzva ke změně života jako výzva začít makat na svém novém životě. A ten dojem se o to víc posilní, když si přečteme slova z knihy Izajáš, která tu Lukáš cituje. Chtěl tím ukázat, že vystoupení Jana Křtitele bylo naplněním právě tohoto proroctví. Kniha Izajáš přirovnává pokání k přípravě cesty pro Boha s veškerým zasypáváním propastí, odstraňováním hor a pahorků a s konečným uhlazováním a narovnáváním budované cesty. A mnozí se snaží a podávají úctyhodné výkony.
Ale skutečné pokání – které se rodí uprostřed životní vyprahlosti a je cestou proměny života – není nějakým pochybným výkonem člověka; není to snaha o vlastní polepšení. Skutečné pokání je jednání v síle, kterou člověk dostává od Boha. Je to život, který se rodí, když se člověk osobně setká s Bohem – s jeho živým promluvením. Kdy díky tomu člověk najednou pozná, že nežije život, pro který je stvořený. Už ale ví, že je Bohem milovaný. Milovaný Bohem, který pro něj chce být Bohem blízkým. A tak odchází z pouště své ztracenosti s touhou po novém životě a s obrovskou vnitřní radostí.
(Přirovnal bych ho k zamilovanému člověku. Zamilovaný člověk je člověk, který se obrovsky překonává. Má oči jen pro toho druhého. Myšlenkami je stále s ním. Téměř vůbec nevnímá čas ani tíhu úkolů. Silou všeho, co dělá, je láska. Vybavuje se mi biblický příběh Jákoba: Jákob pracoval mnoho let navíc u svého vypočítavého strýce Lábana. A to vše proto, aby získal milovanou Ráchel. Nepochybně to bylo těžké. Ale zároveň to byly roky života v blízkosti milované Ráchel. Jákob vše snášel s vidinou, že Ráchel jednou bude jeho ženou.)
Skutečné pokání je projevem touhy po Bohu, který mnohem víc hledá nás a jde nám naproti tam, kde právě jsme. Je připravený dát nám vše, abychom mohli jít v životě s ním. Bohu nejde o naše výkony. Bohu jde o nás. Hledá naše srdce. V životě, který patří Bohu, jde jen málo o to, abychom všechno zvládli dokonale. Ze všeho nejvíc jde o to, jestli milujeme Milovníka. Milovníka, který v nás probouzí chtění toho, co je třeba – co je dobré. Ano, skutečné pokání se projeví překvapujícími činy. Ty činy však člověk vnímá jako svou výsadu. Nikdy je nevnímá jako svoji zásluhu – jako něco, čím by se mohl a chtěl chlubit.
Život, který je svobodnější a mnohem celistvější, povstává z pouště vyprahlosti a ztracenosti jako dar. Člověk při tom poznává, kým je před Bohem. To je podstata spásy. K tomu zval hlas volající na poušti tehdy a k tomu zve hlas volající na poušti i dnes. Dnes na poušti naší vyprahlosti a ztracenosti. Tehdy i dnes zve k důvěře v Boží lásku a Boží zájem. Zve nás k tomu, abychom odkládali veškeré náhražky skutečného vztahu s Bohem: formální zbožnost, předstíranou podřízenost, pochybné smlouvání, strojenou vděčnost atd. V důvěrném vztahu není místo pro žádný klam ani předstírání.
Jan se vrátil z pouště s poselstvím o Bohu, který nám chce být blízký – o Bohu, který nám přináší spásu. Naléhavě dosvědčil, že žít s Bohem je možné. Je možné mu připravovat cestu – odstraňovat všechny pochybné překážky, které brání důvěrnému vztahu. Byla to slova muže, který nepřišel z pouště jako dokonalý. Přišel jako muž odevzdaný. Odevzdaný Bohu a jeho království. Kdo chtěl, mohl vidět muže jehož slova a život byly v souladu.
Hlas, který stále volá i do našich pouští, říká: „Připravte cestu Pánu, protože můžete. Pán přichází, aby dnes nově svým slovem probouzel vaši důvěru a chtění. Nechte se jím zachránit.“ Z našeho života sice nezmizí těžkosti, zmizí z něj však spoustu zbytečností a prázdnoty. Budou zasypávány propasti malověrnosti a méněcennosti; odstraňovány budou také hory a pahorky falešné sebejistoty a povýšenosti; ze života se bude vytrácet polovičatost a kličkování před Bohem.
Pán je zde – každému nadosah. Nemusíme jeho příchod vyvolat změnou svého života. Stačí se mu jen otevřít. Tam, kde právě jsme. Pán rád vstoupí i když jsme vyprahlí a prázdní. Jan nám tlumočí Boží nabídku: „Chci se s tebou setkat, pokud ty se chceš setkat se mnou.“ K Janovi se stalo toto slovo o přicházejícím Pánu. Dnes se smí stát zkušeností našeho života. Zastavme se a děkujme Bohu za jeho dobré dary. Zpětně si je ve svém děkování vychutnávejme. Prosme také za rozpoznání situací, kdy jsme se k Bohu a hlasu volajícího otočili zády. To v nás probouzí větší vnímavost pro Boží jednání. Prosme Boha za odpuštění svých provinění. To nás vrací do jeho náruče. A prosme ho o milost a pomoc ve všem, co nás čeká a v čem stále ještě zápasíme.
Člověk Bohem oslovený se rád nechává zachránit. Už si nepotřebuje nic nalhávat. A jeho život je pro druhé – navzdory mnohé nedokonalosti – Božím pozváním k záchraně. Hlasem ukazujícím cestu změny. Je hlasem mnohem důležitějším, než hlasy mnohých mocipánů minulosti i současnosti, kteří klamou sebe i druhé.
-----
Přijměme výzvu adventu: v tichu svých životních pouští naslouchejme. Naslouchejme, protože Pán přichází. Zasypejme, odstraňme a narovnejme vše, co je třeba – vše, co nám překáží v důvěrném vztahu s Bohem. Zbavujme se všech pochybných náhražek. Udělejme to, protože to udělat můžeme. Udělejme to v síle, kterou nám dává milující Pán. Nechejme se jím zachránit. Vykročme z pouště cestou skutečné změny. Amen
Slovo na cestu: Sf 3,17
Požehnání: Ž 67, 2-3
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010