- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-10-12 - Vít Pavelek
13. Října 2025
Nenápadnost Božího království (Lk 17, 11-19)
Mohl být Ježíš už tak slavný, že by ho na cestě do Jeruzaléma lidé poznávali a prosili o autogram? Sotva. Ale banda špinavých malomocných na něj volá jménem, jako by ho znali. Nejspíš slyšeli, že kdysi uzdravil jednoho z nich u Genezaretského jezera – ač mu o tom zakázal mluvit (srov. Lk 5,12-15). Jenže víme, jak to chodí: zakázané zprávy letí nejrychleji. Boží království se šíří i šuškandou.
Kdykoliv se hovořilo o lepře, tedy o malomocenství, vždy jsem si myslel, že je to nemoc dávné minulosti. K mému údivu, je to nemoc, kterou na světě trpí zhruba dva miliony pacientů. Opravdu účinná léčba je dostupná až od roku 1981. Léčí se velkými dávkami silných antibiotik, kterými se nemocný léčí až jeden rok.
V historii lidstva je nemoc známá už od starověku. Jsou o ní písemné doklady z ranného Egypta i Indie. Nemoc měla ve všech tehdejších kulturách pověst trestu bohů rozhněvaných na člověka za jeho hříchy. Stejně tak tomu je i ve Starém zákoně. Vzpomeňte na Mojžíšovu sestru Mirjam, která byla postižena malomocenstvím po celý jeden týden proto, že reptala proti Mojžíšovi, že měl za manželku cizinku (Nu 12,1-15). Nemocný byl vyloučen z komunity lidí, zbaven důstojnosti. Byl odkázán na to, co mu kdo dá. Čekal na smrt jako na vykoupení. Těžko říci, čeho se lidé na malomocenství báli více, zda toho, jak postižení vypadají, nebo že se nemocí nakazí oni sami, nebo zda na ně dopadne stejný boží hněv.
Příběh, který jsme právě přečetli, je sám o sobě zajímavý. V centru totiž nestojí div, zázrak uzdravení, ale chvála Bohu od cizince, který se poklonil před Ježíšem, zatímco ‚domácí víry‘ ti, kteří byli z domu Izraele, šli naplnit to, co po nich požadoval Mojžíšův zákon (Lv 14,2-32). „Kde je těch devět?“ (Lk 17,17b) Co je špatného na splnění příkazů posvátného zákona?
Otázky, které pokládá dnešní evangelium nemají odpovědi, které by na nás z Písma hned mávaly. Jsou ukryté pod povrchem. Každý dobrý výklad říká, že musíme koukat na to, jaký je kontext oddílu, kterému se snažíme porozumět. Ten náš je ohraničený dvěma důležitými větami.„Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup.“ (Lk16,16) Ta druhá věta je: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,20-21)
Jde o Boží království, které v příběhu našel onen cizinec, Samařan, zatímco těch devět je minulo, ačkoliv se jich Boží smilování dotklo doslova tělesně. Slitování, milost, odpuštění, to jsou některé atributy Božího království. Těch devět to přehlédlo.
V příběhu se setkávají lidé, které Zákon odsoudil k životu ve vyhnanství a pomalému umírání ve špíně, chudobě a odsouzení. Naděje, že by se někdo z nich uzdravil, byla nulová. Ti malomocní se setkávají s Ježíšem, který jim dává naději na změnu. Když na Ježíše volají (zpovzdálí), je mezi nimi jistá vzdálenost, která snad symbolizuje odloučení jak od lidí tak od Boha, od Božího království. Když pak odcházejí jsou uzdraveni, ale jejich vzdálenost od Ježíše se paradoxně zvětšuje. Příčinou je splnění povinnosti, naplnění požadavku Zákona. Kněz je prohlédl a po uplynutí stanovené doby je prohlásil za čisté. Oni pak přinesli předepsanou oběť. (Srov. Lv 13 a 14)
Ovšem cizinec, ten Samařan, ten byl z jiného těsta. V hierarchii skupiny malomocných byl pravděpodobně ten poslední. Nepatřil k nim, ačkoliv byl stejně postižený. Byl původem z komunity, se kterou se pravověrní, správní židé nestýkali. Panovalo mezi nimi nepřátelství pěstované po generace. Pro zmíněné pravověrné židy byli Samařané opovrhovaní odpadlíci, kteří konali svévolné a nepravověrné bohoslužby v chrámu na hoře Gerizim. Ten jim židé strhli po roce 128 př.n.l. O vzájemných vztazích jsem již z tohoto místa mluvil letos v červnu [29.6.2025 – Úvod do studia Boží milosti (Lk 9,51-62)]. Při četbě evangelií si můžeme všimnout, že vztahy mezi Židy a Samařany byly, mírně řešeno, napjaté.
Onen Samařan, cizinec, byl z jiného těsta. Nepatřil k té skupině židů, kteří podle pokynu šli za knězem, aby naplnili literu zákona. Velmi pravděpodobně by toho Samařana kněz ani nepřijal. Jen pro zajímavost. V řeckém textu je uvedeno slovo ἀλλογενὴς (čti alogenés), které se objevuje pouze v židovských a křesťanských textech. Má tedy náboženský podtext. To slovo bylo uvedeno v nápise, který varoval nežidy v jeruzalémském chrámě, aby nevstupovali do nádvoří Izraele. Kdyby tam vstoupili, byl by zabiti. Proto ten uzdravený Samařan nemá žádné zábrany oddělit se od skupiny svých již uzdravených kolegů, aby se vrátil a vzdal díky tomu, kdo je původcem jeho uzdravení. Teď budu spekulovat. Možná mu došlo, co se stalo. Nemoc, která měla pověst božího trestu za hřích, z něho mohl sejmout zase jenom Bůh, jeho milost a odpuštění. Tady už v myšlení není dlouhá cesta od Božího odpuštění k Ježíši. Samařan nesplnil pokyn, nenaplnil Zákon, ale nalezl milost u Kristových nohou. Jeho duše byla naplněna radostí a vděčností Bohu takovou měrou, že ji musel doslova nahlas vykřičet, aby to bylo slyšet co nejdál. U Ježíšových nohou dostal ke svému uzdravení navíc ještě příslib života ve věčnosti. Nalezl Boží království. Je toto evangelium? Těch devět se Boží království dotklo, ale oni si ho nevšimli.
Co si z toho příběhu máme odnést my? Důležitá otázka každého kázání. Když jste uvěřili Ježíši, co se stalo? Jak jste to vy subjektivně vnímali. Byla to úleva? Byla v tom radost? Byla v tom naděje? Vnímali jste, že vás někdo má rád, že vás miluje? Byly v tom slzy radosti a vděčnosti? Uvědomili jste si svobodu, ve které jste se nečekaně ocitli? Chtěli jste to vykřičet do světa?
Nebo v tom byl závazek naučit se všechna pravidla křesťanského života, dodržování příkazů, které v kontextu současnosti třeba ani nedávají smysl? A přece se z mnohých křesťanů, kteří na počátku svého křesťanského života byli plni bezstarostné radosti, přetékali nadějí, byli bez strachu z budoucnosti, stali starostliví strážci správného křesťanského přesvědčení- Mluví o růstu ve svatosti, ale myslí tím, že jsou dozorci nad správnou morálkou, nikoliv svou, ale druhých. Někteří se vydali do boje za spravedlivý svět, tedy do boje za svou vlastní představu spravedlivého světa. Místo evangelia Božího království šíří myšlení nesnášenlivosti kulturních válek. Na měnící se svět a jeho měnící se myšlení pohlížejí jako na cizorodé – to je doslovný význam starořeckého slova alogenés. Na okolní svět pohlíží jako na Samařany, hodné opovržení. Jejich vzdálenost se od Krista zvětšuje. Je toto evangelium? Potřebuje to někdo?
I sem se hodí citát mého oblíbeného Pavla Hoška: „Mnozí křesťané zaměnili svobodu evangelia za naplňování pravidel pravověří a mravověří. Pravidla nenaplní duši. Proto jsou naše modlitebny plné zachmuřených zbožných křesťanů.“
Vzpomeň si na to, jak jsi uvěřil/a. Co se potom stalo. Podívej se kolem na všední věci, které ti mohou udělat radost. I jenom to, že jsi zdráv, je bohatství. Ti, které něco bolí, ti o tom řeknou víc. To, že jsi součástí lidské společnosti, že jsi vítán i zde v modlitebně, že ti někdo podá ruku, to je bohatství všedního dne. To jsou drobné nenápadné atributy Božího království zde mezi námi. Jsou to drobná znamení Kristovy těsné blízkosti, jakoby se ti podepsal na duši. Raduj se z toho.
Amen.
SNC: Lk 17,15-16. 19 Tehdy Jeden z nich, jakmile uviděl, že je vyléčen, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. Byl to Samaritán…. A Ježíš řekl mu: „Vstaň, jdi; tvá víra tě zachránila.“
Požehnání
Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.
Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.
Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na tvých cestách.
Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.
Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.
Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.
Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010