- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2021-11-14 Vít Pavelek
15. Listopadu 2021
A nezanedbávejte setkání s HospodinemŽd 10,11-25
Vždy, když čtu tuto část listu Židům, tak na mě vyskočí ten pětadvacátý verš dnešního oddílu: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,25) Působí na mě tak nějak nepatřičně, jako by se sem zatoulal odjinud. Autor listu čtenářům důkladně vysvětluje, kdo je Kristus, jaký je rozdíl mezi obyčejnými chrámovými kněžími a veleknězem Ježíšem, jaký je rozdíl mezi jejich oběťmi a Ježíšovou obětí. V každém detailu nachází něco, v čem Ježíš to předchozí převyšuje. Ta nesnadno vyložitelná teologie je pak završená veršem, který se snadno používá jako napomínající metlička nebo rákoska na ty, kteří do sboru moc nechodí. Když ten verš připomenete „nechodičovi“, tak některý třeba jednou dvakrát přijde, jiný se urazí a nepřijde už nikdy. Nedivím se mu. Také bych se naštval a nepřišel bych vůbec.
Proč to autor napsal právě sem a ne jinam?
Na srovnání starozákonní bohoslužby, v tomto případě oběti, autor ukazuje její nedostatečnost, když má smýt vinu ze svědomí člověka. Kněží v Jeruzalémském chrámu každodenně přinášeli zvířecí oběti za obětníky. Byla to odborná práce a jen tak někdo to dělat nemohl. Muži stáli odděleni od obětního místa a ženy jim zezadu koukaly na záda. Společenství s Bohem se odehrávalo zprostředkovaně. Dnešní člověk, který si všechno potřebuje sám osahat a vyzkoušet by se zlobil, že nemůže sám a že obětovat můžou pouze vybrané elity. Jak by reagovali ochránci zvířat, nechtějme raději vědět.
Ty oběti však nepůsobily to, co bychom očekávali. Nikdy nemohou navždy zahladit hříchy (v.11). Autor listu dokonce píše, že se ty hříchy vlastně připomínaly (Žd 10,3).
Nedávno jsem četl svědectví člověka, který od dětství vyrůstal v napůl křesťanské rodině. Jaké mu dáme jméno? Třeba Augustin měl spojení s místní církví. Když jeho vrstevníci postupně začali poznávat Boží blízkost, chtěl také. Jednou při modlitbě chval zažil Boží dotyk. Zapojil se do činnosti místní mládeže. Sám se snažil správně křesťansky žít. Seznámil se s jednou dívkou, zamilovali se a tři roky spolu chodili. Už chystali i svatbu. Ovšem při jedné příležitosti jí podvedl s jinou dívkou. Záhy se dostavily výčitky svědomí. Do této události si o sobě myslel, že je dobrý křesťan. Vyznával své provinění i při zpovědi. Hněval se na sebe. Trápil se tím, že své snoubence ublížil. Rozešli se spolu. On o sobě ztratil dobré mínění. V depresivních myšlenkách padal do zoufalství. Uvažoval o sebevraždě skokem z výšky.
On nenašel pro své zavrženíhodné jednání odpuštění. Stále se mu připomínalo. Jak zvláštní, když jako křesťan nejspíš věděl, že je tu stále Kristus, který za něj zaplatil, svou obětí. Krev té oběti očišťuje od každého provinění. Jemu by obětování zvířete nepomohlo. Možná by mu dokonce přitížilo, protože za jeho vinu by neslo veškerou tíhu to nevinné zvíře. To je těžký kámen pro nesení, těžká vina pro svědomí.
Známost toho, že Ježíšova oběť je dokonalá a provždy platná je výborná. Je to však jedna stránka věci. Na té druhé stránce je každý jednotlivý člověk sám se svým jménem. Na té první straně je generální, všeobecně platná posvěcující, smiřující Kristova oběť. Na té druhé straně smíření je každý jeden člověk. Ten člověk jsi ty. Řekni si: „Ten člověk jsem já. Ta oběť, platí i za mne. Posvěcuje MNE.“
Vraťme se však k onomu svědectví. Augustin se vážně rozhodl skočit z jedné prázdné vysoké budovy. Toho dne se šel pro jistotu ještě vyzpovídat. Kněz mu dal rozhřešení a on si ještě na chvilku sedl vedle do kostelní lavice. Napadla ho absurdní myšlenka, že je dobrý. Do té doby mu v hlavě celou dobu znělo, že je špatný, že zničil vážný vztah, ublížil sobě, ublížil osobě, kterou miluje. Zklamal další lidi. Ale přesto mu v mysli zazněla myšlenka: „Jsi dobrý, protože Já jsem dobrý.“ On věděl, kdo to k němu hovoří. Měl na výběr, zda Bohu uvěří, nebo ne. Vybral si, že tomu slovu uvěří.
Kristova oběť, která byla do té doby neosobní a vzdálená se mu náhle stala tak blízká, intimní, že to nešlo více. Něco se v něm změnilo. Deprese a zoufalství byli náhle ty tam. Místo nich přišel hluboký pokoj a štěstí. Neskutečný pocit. Kristova oběť platí pro něj. Jeho posvěcuje.
A jak je to vlastně s tím nezanedbáváním společných shromáždění? I k tomu se dostanu. Nyní víme, že ta obecná stránka Ježíšovi oběti je skutečně účinná jednou provždy. A teď jsme si na jedné ilustraci ukázali, že ta posvěcující oběť má stránku speciální a na té stránce je napsáno tvoje jméno. Nemysli si, že ne. Představ si, že dostaneš do ruky formulář. Na jedné straně je napsáno stručně: „Já Ježíš jsem dal sám sebe, abych zachránil všechny hříšníky. Hlavně tedy chci zachránit toho, jehož jméno je na druhé straně formuláře.“ Pak ten formulář otočíš a tam je tvé jméno.
Možná mi správně namítnete: „Když je tedy ta oběť platná jednou provždy, proč pořád chodíme do kostela?“ Jsme normální lidé, kteří zapomínají, jsou si nejistí a propadají pochybnostem. Zvlášť o sobě samých. Vzpomeň si, kdy jsi prožil/prožila ten úžasný moment Božího doteku? A za jak dlouho to vybledlo? Rozpomeň se, jaké bylo tehdy tvé nadšení a jaké je dnes? Potřebujeme si stále připomínat, kdo je Ježíš. Jaký je. Jaký je ke mně.
Taková podobná připomínání potřebujeme v mnoha oblastech života. Manželé, kteří si kdysi slíbili věrnou lásku, si ji potřebují připomínat stále. Mají pro to široký rejstřík slov, činů a nápaditosti. Nestačí, že si jednoho svátečního dne řekli vzájemné Ano, dali si snubní prstýnky a první manželský polibek. Ta vzájemná láska se musí hýčkat, zalévat jako vzácná květina.
Když nám Ježíš otevřel cestu k Bohu, udělal pro nás dvě věci. Jednak otevřel bránu, zvedl závoru, odstranil zákaz, který jsme nemohli překročit. A jednak připravil cestu. Co by byla platná otevřená brána, kdyby za ní nebyla žádná cesta? Tou cestou je Ježíš sám. Skrze Něj, můžeme k Bohu přistupovat. Když čteme ve verši 19, že obětoval svou krev a dále ve verši 20 že obětoval své tělo, nemůže nám to připomínat nic jiného než Večeři Páně, eucharistii. A kde se konala jinde, než ve společném shromáždění církve? Nezanedbávat společné shromáždění tedy není napomínání ani nucení k nějaké nezáživné, nudné činnosti, která je pro někoho ztrátou času. Nepíše se to zde proto, abychom si vyplňovali docházku. Je to povzbuzení k setkávání s živým Bohem ve společenství dalších lidí, kteří snad jásají, že mohou být v blízkosti toho, který je zachraňuje od jejich chmur, od sebeobviňování i sebelítosti, od neodbytné viny i úlisné pýchy. Mohou osobně přicházet k tomu, který proměňuje strach a nejistotu v pokoj a štěstí. Mohou bez obav přicházet k tomu, který je bezpodmínečně a bezezbytku miluje.
Když tedy řeknu, nezanedbávejte společná shromáždění, není to moralistní napomínání, ale pozvánka k milosti.
Držme se toho!
SNC: Žd 10.25 Nezanedbávejte společná shromáždění… ale povzbuzujme se o to více, čím více vidíme, že se blíží ten Den. (vlastní překlad)
Požehnání: Nu 6. 24nn Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010