- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2021-10-24 - Pavel Kuchynka
24. Října 2021
Ž 97; Iz 45, 18-25; 1Tm 6, 6-12; Mt 20, 1-16
Šťastní žízní po Boží spravedlnosti
(24.10. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Všichni lidé – ať už žijí kdekoli – v sobě mají cit pro spravedlnost. Důkazem toho bývají různé hádky. Každý člověk se zasazuje o svá práva a většinou také o práva svých nejbližších. Tady ale zájem mnohých končí. „Bližší košile než kabát.“ Opravdu plnohodnotné soužití si však podle Písma žádá větší spravedlnost – spravedlnost Boží. V ní jde vždy o to, aby každý dostal to, co mu náleží. Tato spravedlnost se může stát přímo žízní života – smí určovat všechno myšlení a jednání člověka. (?) Zná naše srdce tuto žízeň a hlad; tento zdroj životního štěstí? Spravedlnost je další důležitou ctností na cestě následování Krista.
-----
Snad nejlépe Ježíš ukázal, jaká je Boží spravedlnost, když vyprávěl provokující podobenství o dělnících na vinici. Každý dělník dostal na konci dne to, co mu náleželo. Ale znamenalo to něco jiného, než bychom všichni čekali. Všichni totiž dostali po denáru. A i když to ti, co makali celý den vnímali dost úkorně, Boží spravedlnost se tu ukázala jako skandálně dobrotivá. Toto podobenství totiž ukazuje, že Bůh chce darovat podíl na svém království úplně všem.
Zmíněné podobenství však zároveň prozrazuje, že to aby s námi druzí zacházeli spravedlivě, je naší základní potřebou. Pokud to tak není, působí to pnutí. A někdy to může mít i velmi hořký konec. Známý biblický příběh o Kainu a Ábelovi ukazuje kam až to může zajít. Ať dělal Kain cokoli, cítil se odmítnutý. To by snad nebylo tak hrozné, kdyby před sebou neměl svého bratra, který napohled nedělal nic jiného než on, a přesto byl přijatý. Takto úkorně vnímaná nespravedlivá nerovnost, udělala nakonec z Kaina bratrovraha.
(Neexistuje matka, která by si nepřála vychovávat své děti stejně spravedlivě. Jestli ale podstatou spravedlivého Božího jednání je „dávat každému, co jeho jest“, pak čím bude matka citlivější, tím lépe bude vnímat, že každé z jejích dětí vyžaduje trochu jiné zacházení. Každé dítě je totiž jedinečnou individualitou. Temperamentnější dítě, které chvíli nepostojí je třeba přiměřeně omezovat. Zatímco dítě klidné a zakřiknuté je třeba povzbuzovat.) Boží spravedlnost nás vždy povede k tomu, že s různými lidmi budeme jednat odlišně; abychom každému dali, co jeho jest. Respektive, aby každý dostal to, co mu chce naším prostřednictvím darovat Pán.
Všichni víme, že ve společnosti se s takovou spravedlností v lidském jednání setkáme jen velmi vzácně. To ale neznamená, že neexistuje. A pak jsou tu všechny naše příležitosti, abychom Boží spravedlnosti nabídli prostor. Boží spravedlnost nás učí vnímat důstojnost každého člověka. A působí nám obrovské štěstí, když pro druhého můžeme udělat správnou věc prostě jen proto, že je to správné. Srdce ovládané Boží spravedlností to nikdy nevnímá jako naplňování nějakých předepsaných příkazů. Je to výsledek nového vnitřní nastavení, které se úplně přirozeně promítá do všech vztahů – k sobě sama i ke všem ostatním.
V evangeliích často vidíme, že Ježíšovi při setkání s utrpením druhých vstoupily do očí slzy. Jeho srdce bylo plné Boží lásky. Srdce Božího Syna bylo místem, ve kterém se rodily projevy Boží spravedlnosti – skutky, které přinesly mnohým vysvobození, uzdravení a spásu. Většinou to byly skutky, které bořily zaběhané představy o tom, co je správné a spravedlivé – co je a co není v životě důležité. S jistotou můžeme říct, že pro Ježíše vždy znamenala víc pomoc konkrétnímu člověku než zachovávání pochybných náboženských předpisů. Znovu a znovu tím úplně převracel zaběhané představy o tom, co je před Bohem správné a spravedlivé.
Srdce naplněné Boží spravedlností vždy vidí druhého jako jedinečného člověka s jeho nezcizitelnou lidskou důstojností. A nic na tom nemůže změnit, ani skutečnost, že je ten člověk nějak znevýhodněný (barvou pleti, věkem, dosaženým vzděláním, nemocí atd.). Boží spravedlnost v srdci vždy probouzí zájem o skutečné potřeby toho druhého. Chce mu porozumět. Přiblížit se k němu a zprostředkovat mu potřebnou pomoc (Boží zájem, Boží dotyk). Majitel vinice z Ježíšova podobenství nedával večer dělníkům to, co si zasloužili. Dal jim to, co potřebovali. Dal všem tolik, aby si jejich rodiny mohly večer sednout k prostřenému stolu. Taková je Boží spravedlnost. Neposkytuje zadostiučinění pro výjimečně zbožné, ale dar pro všechny.
Boží spravedlnost, která dostane místo v srdci člověka, ho vede k tomu, aby se díval druhým do očí; a aby pátral po tom, co skutečně potřebují – co by jim pomohlo. Před očima se mu tak často vyloupne příležitost k prokázání oné větší spravedlnosti. A i když někdy nejde o nic většího než udělat pro druhého právě tolik, kolik člověk udělat může, je to vždy příležitost, která promění jeho lidství v lidství samotného Ježíše. To přináší velmi nasycující a pozvedající příval štěstí.
Nikdy však nebudeme spravedliví k člověku a jeho nouzi, pokud nad ním budeme stát jako soudci. Žádné příkazy a morální apely totiž jeho porušenost a selhání nedokáží změnit. Ježíš takovým způsobem s druhými nikdy nejednal. Nikdy před sebou neviděl viníky – viděl lidi, kteří potřebují ochranu; neviděl v nich nějaké hanebníky, ale lidi zasluhující úctu; neviděl v nich odepsané ztracené existence, ale lidi, kteří se potřebují vzchopit. Viděl lidi, kteří ještě neokusili Boží bezpodmínečnou lásku a přijetí. Viděl a vidí vždy člověka, který potřebuje šanci.
Boží spravedlnost nás učí dívat se na tento svět jako na společný domov. (V dobré rodině se každý člen cítí skutečně doma. Prospěch z toho mají všichni. A i když má někdo problém – třeba i takový, který si sám nadrobil – zbytek rodiny mu nabídne pomoc. Jeho bolest je totiž bolestí všech. Občas může dojít i k hádce, ale je tu něco, co se nemění: rodinné pouto.) Boží spravedlnost bude vždy rozšiřovat naše obzory. Bude však rozšiřovat především naše srdce. Vytváří prostor ke skutečné solidaritě – nejen té, která propuká v období adventu a vánočních svátků. Boží spravedlnost nás zbavuje iluze o tom, že jsme vlastníky a dělá z nás dobré správce svěřených darů. Boží spravedlnost nás učí, že naše štěstí není možné bez uskromnění a ochoty podílet se na Božím dávání – ochoty zmírňovat nespravedlnost v tomto světě zaměřeném na výkon a efektivitu.
Chudí stejně jako bohatí potřebují přijímat dobro Boží spravedlnosti. Dobro, které se člověku nabízí bez jakýchkoli zásluh. Je to dobro mnohých Božích darů, které učí člověka vzájemnosti, osvobozuje ho od reptání a pochybných soudů nad druhými (Boží odpuštění, smíření a mnoho dalšího, co jsme v životě nemohli a nemůžeme nijak ovlivnit).
Všichni jsme stvořeni pro dobro. Ale pokud ho v životě míjíme, tak po něm nevědomky zoufale žízníme. Ježíš však chce, abychom po Boží spravedlnosti ve svém životě toužili naprosto vědomě. Chce, aby se stala opojnou součástí našeho lidství. Něčím, co si chceme dopřát, kdykoli dostaneme příležitost (jako když běžec naběhá dostatečný objem kilometrů a běh se mu stane nádhernou uvolňující chvílí, kdy může být jedinečným způsobem sám se sebou).
-----
Skutečné štěstí (ti opravdu šťastní) žízní po projevech Boží spravedlnosti. A i když nedokážeme změnit celý svět, můžeme aspoň o kousíček přispět k tomu, že to bude o trochu víc náš společný domov. Boží spravedlnost čeká na své příležitosti. Je tak opojné, když naším prostřednictvím druzí dostávají to, co jim chce dát Pán. Ochutnejme vždy, když dostaneme příležitost. Amen
Slovo na cestu: Mt 5,6
Požehnání: 2Te 2, 16-17
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010