1Pt 4, 7-11
Služba z lásky jako životní postoj
(3.10. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Vyslovím v úvodu čtyři otázky. Ozývají se v přečteném oddílu z 1. listu Petrova. Odpovědi na tyto otázky člověku hodně prozradí. Prozradí hodně o tom, jak se díváme na svůj život. A hodně prozradí i o našem vztahu s Bohem.
Jak často mluvíš s Pánem v modlitbách o svých potřebách a potřebách svých blízkých a bližních? Jak reaguješ na to, když se vůči tobě proviní některý z tvých bratrů a sester v církvi; a co pro tebe znamená, když se vůči tobě někdo z nich uzavírá? Jak se zachováš, když toho sám moc nemáš, ale vidíš, že tvůj dar je pro tvé společenství důležitou pomocí? S jakým postojem dnes přicházíš – s postojem toho, kdo se ptá, jak by mohl druhým prospět, anebo s postojem toho, kdo chce jen přijímat?
-----
Při čtení oddílu z 1. listu Petrova jsem si vzpomněl na slzy jedné křesťanky, která přijala křest a vstoupila do členství v církvi až v pozdním věku. Plakala, když nám říkala, jak hodně jí bolí pomyšlení, co všechno ve svém životě promarnila, když žila tak dlouho bez Boha. Co všechno mohlo být jinak. Ježíš se ptá: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ Jak osvobozující je, když si člověk na tuto otázku pravdivě odpoví a zjistí, že jeho snaha ochutnat co nejvíc, a získat do vlastnictví co nejvíc z nabídky světa, jeho život naplnit nedokáže (i když re-klamy, se svými opakovanými klamy říkají opak).
List Petrův mluví o tom, že náš život smí být nádherným posláním – smí být láskyplnou službou, ke které nám dává sílu Bůh. Pozornému čtenáři nemůže uniknout, že službu jednotlivce chce Bůh znásobit ve společné službě celého křesťanského společenství. Teprve, když si navzájem sloužíme dary, které jsme od Boha dostali, může se naplno projevit celá jejich pestrost a společenství může vnímat plnost Ježíšova života – zázrak církve jako těla Kristova. Jen vzájemná služba lásky ve společenství z nás dělá dobré správce Boží milosti.
Dary, které máme z Boží milosti, nemáme proto, abychom je měli. Máme je, abychom mohli sloužit. Nikoli ze svých chabých sil, ale ze síly, kterou nám dává Bůh. Ta síla se projeví, když své dary používáme ve službě lásky. Je to služba, která zpřítomňuje toho, kdo nás povolal, vystrojil a poslal. Je to sám Pán, kdo skrze tuto službu jedná a dotýká se druhých. V této službě nemá místo ani honba za uznáním, ani honba za pochybnými zásluhami. Služba lásky je už sama odměnou. Právě tak ji vždy bezpečně poznáme.
Jakékoli křesťanské společenství se stává – i navzdory své velké nedokonalosti – jedinečnou dílnou lidskosti právě díky vzájemné službě lásky. Takže fungování této dílny lidskosti na Bolevecké návsi v Plzni není podmíněno ani jednotou všech našich názorů, ani našimi vzájemnými sympatiemi. A když občas její fungování narazí na naše chyby, a dokonce i na naše provinění, službu lásky to zastavit nedokáže. Služebník, který slouží druhým z Boží moci, totiž nepřestává druhé vidět jako své bratry a sestry, vedle kterých ho postavil nebeský Otec. Nepřestává vidět, že je s nimi na jedné lodi; a že je na té lodi i on jen a jen díky tomu, že mu Bůh odpustil a přijal ho za svého. Má v sobě lásku, která ho vede k porozumění druhým ať jsou jací jsou. Je to láska, která překrývá opravdu velké množství hříchů – která dokáže odpouštět i 70 x 7 za den. Taková láska je Božím vítězstvím.
Všem nám tiká čas, který smíme využívat správně. Lépe než svět. Kdykoli ale zjistíme, že se nám vytrácí pokoj, že našim vztahům a vzájemné službě něco překáží, je potřeba jednat. Většinou pomůže opatření, které omezí přísun nežádoucích nabídek a způsobů z produkce světa. Jako když si lidé nalepí na svoji poštovní schránku nápis: „Nevhazovat reklamu!“ Potřebujeme se rozhodnout, že některým nabídkám a způsobům jednání prostě nedáme místo.
Z evangelia jsme dnes slyšeli, že naše pohotovost ke službě lásky je už sama o sobě cestou k naší bdělosti. Služba lásky nás totiž chrání od prázdných a zničujících nabídek. Služba lásky z nás dělá Pánovy zajatce. Služba lásky totiž člověka rychle přivede k poznání, že bez Pána nic nezmůže. Služba lásky nás učí „viset na Pánu“. (Mám kamaráda, který je sanitářem v nemocnici. Jako nemocniční kaplan jsem se za ním občas večer stavil na kus řeči, když měl noční službu a držel pohotovost pro příjem pacientů v akutním stavu. Většinu svého času trávil na pokoji pro sanitáře čekáním na zazvonění telefonu a povel, aby šel do akce. Jedno bylo jisté – stav pohotovosti ke službě jasně určoval, kde právě je a co může dělat. Některé záležitosti jeho života byly v tu dobu prostě „out“. Nikoli rozhovor s kaplanem, četba Písma a modlitby.) (?) Jsme připravení otevřít Pánu, když dnes zatluče na naše dveře? Tedy vstát hned na první zaklepání? Láska k pánu byla zdrojem trpělivé bdělosti a pohotovosti ke službě u oněch služebníků z Ježíšova podobenství. Láskyplná služba je zdrojem i naší připravenosti pro Boží věci.
Je tak povzbuzující slyšet, že Bůh má svou sílu pro všechny, kteří mu chtějí sloužit. A platí to i pro toho, kdo se potýká s pochybnostmi o tom, že si ho Bůh může použít. Bůh ví o tvém daru. Můžeš se spolehnout, že ti ho pomůže rozvíjet k prospěchu všech. Když mu ho pokorně a s důvěrou nabídneš ve službě druhým. (Osamělý kamínek do mozaiky je možná hezký – má hezkou barvu a zajímavý tvar – ale teprve, když jej výtvarník vezme a umístí do obrazu, vynikne jeho jedinečný význam.) Pán si samozřejmě může použít i jednotlivce. Existují však úkoly, na které nikdo sám stačit nemůže.
Ježíš je i uprostřed nás jako ten, kdo slouží. Hledá mezi námi ty, kteří se mu dají k dispozici ve službě lásky, aby skrze ně mohl mezi námi oslavit Boha – ukázat Boží dobrotu.
-----
Kéž jsme mu k dispozici způsobem, který žádá, a ke kterému nás zve. Kéž k tomu i my můžeme říct: „Bohu buď sláva i moc na věky věků – a nyní i v naší službě lásky.“ Amen
Slovo na cestu: J 12,26
Požehnání: 2Te 2, 16-17