- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2021-09-26 Vít Pavelek
27. Září 2021
Žijte spolu v pokoji. Otevíráte bránu Božího království
Dnešní slovo budu kázat především sobě.
Asi jste to už někdy slyšeli. „V boha já věřím, ale církev to není pro mě.“ Někdy je to vyhranění se proti jakékoliv organizované formě náboženské víry, ale někdy podobná věta zaznívá z úst lidí, kteří uvěřili v Ježíše, poznali Jeho odpouštějící milost, setkali se s Boží láskou, leč později se z nějakého důvodu rozešli s církví, s lidmi, kteří uvěřili tak jako on. Společenství s nimi bylo nějakým způsobem bolestné. Rozchody jsou bolestné vždy, pokud se nejedná o rozchod s tyranem. Nejtěžší rozchod je se svým vlastním starým člověkem.
Roztržky a rozdělení církví, sborů tu byly vždy a žel stále jsou. Vždy pro ně můžeme nacházet důvody. Své bolavé rozchody zažívala i církev v dobách, kdy Marek psal o ‚počátku Evangelia Ježíše Krista‘. I sám Marek prožíval bolest sporů, bolest roztržek a hádek uvnitř sboru, kde žil a působil. Za tím vším vnímal nevěru Ježíšově zprávě o přicházejícím Božím království. Každý, kdo působil roztržky, vlastně bořil a mařil ono Boží království.
Učedník Jan, o němž jsme četli v dnešním evangeliu, našel také jeden důvod, pro který byla roztržka nutná: Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil. Jana znepokojovalo, že nějaký člověk, jehož jméno ani neznal, vyháněl zlé duchy, ale nenásledoval skupinu Ježíšových učedníků. Cítíte tu zvláštní nevraživost, když někdo nepatří k nám, ale dovoluje si nás napodobovat? Velmi podobný příběh je i ve Starém zákoně (Nu 11,27-29).
Jan by se o apoštolskou sounáležitost rád postaral, ale když on ten člověk se k apoštolům přidat nechtěl nebo nemohl. Tak se mu alespoň apoštol Jan s druhy snažil v jeho činnosti zabránit. Ježíš však Janovo konání neschválil. „Nebraňte mu!“, odpověděl. A pak se apoštolům dostalo kázání. „Vaše spory, hoši, jsou horší než smrtelný mor. To si radši hoďte kolem krku provaz a někam to pověste, protože tím kazíte vše, co představuje Boží království. Vaše spory jsou smrtelný hřích. Zabíjejí víru začátečníků i těch, kteří se potácejí v nejistotě. Tak na to si dávejte bacha, kluci.“ (Jsem si dovolil trochu parabiblicky parafrázovat.)
V čem byl vlastně problém? Pán Ježíš si ty prosté muže vybral, aby všude, kam přijdou, mluvili s lidmi o tom, že přišlo Boží království, že je blízko. Aby mluvili i o tom, že se projevuje úžasnou mocí, která osvobozuje od strachu, od spoutanosti, od temnoty a v posledku od zoufalství soudu a odsouzení. Když pak v to onen neznámý muž uvěřil a napodobil učedníky, tak mu v tom ti poslaní učedníci nepochopitelně bránili. Místo otevírání pomyslné nebeské brány, ji tomu člověku a lidem, jimž posloužil, zabouchli a zamkli. Nepostavili se tím vlastně proti Božímu záměru?
Museli se ještě hodně učit, jak správně přibližovat Boží království, jak do něj otevírat bránu a ne ji zavírat. Platí to i pro nás? Myslím, že ano. Můžeme Krista přinášet správně. A můžeme to dělat i blbě. Můžeme lidem přinášet pokoj, žádoucí radost, toužebně hledanou lásku, v nichž prožijí krátký, ale intenzivní moment Božího království. Můžeme jim, bohužel, přinášet svazující kázeň, jediný správný světonázor a návod na myšlení nebo „křesťanský katechismus“, prostě návod na životní styl, v němž naleznou těsně padnoucí vestu – nebo spíš svěrací kazajku náboženského chování.
A také můžeme ničit a zničit vše dobré, co lidé v momentech prožívání blízkého Božího království přijali. Stačí k tomu slepá horlivost při obraně domnělého pravověří nebo necitlivé prosazování správné praxe nebo vize života církve. Vždy to vede do sporů, kterým lidé příliš nerozumí. Dostávají se proti vlastní vůli mezi dvě strany sporu, jako by byli mezi mlýnskými kameny. Těmi spory jsou rozbiti, rozemleti. Místo aby nacházeli v církvi Boží život, radost, potěšení, osvobození, dostali v ní, obrazně řečeno, přes držku.
Co s tím? Vrátit se to nedá. Jako nelze vrátit zpátky zubní pastu, kterou jste vymáčkli z tuby, tak nelze vrátit zpět činy, které se staly, ale neměly se stát. Lze je pouze litovat.
Blbé činy nám jdou dělat jaksi samy od sebe, bez učení. Ty dobré však z nějakého důvodu sami od sebe nejdou. Musíme se jim učit. Nestačí koupit si v knihkupectví knížku: „Křesťanství pro samouky“. Bez učitele to nejde. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ (Mt 11,29a) Od Ježíše dostáváme rámcový vzdělávací plán, kde první lekce výuky jsou tichost a pokora srdce. Je-li Ježíš tichý a pokorného srdce, co jiného se můžeme učit? Tichost není mlčení, ani obal tiché, pasivní agrese. Pokorné srdce není jen pouhý opak pýchy srdce. Je to vědomí vlastní nevýznamnosti, nepatrnosti. Je to prostá skromnost. Ježíš, ač byl roven Bohu, na své rovnosti nelpěl, ale vzal na sebe podobu služebníka. (Fp 2,6n) Jednou umyl nohy svým přátelům, to byla práce pro otroky. Nakonec se bez odporu vydal nespravedlivému soudu a trestu. Tak toto je pokora. Vede ke službě slabým a nepatrným. Obojí, tichost i pokorné srdce, mají mnoho společného s odpočinutím v útočišti a bezpečí. Tichost je synonymem pro mírnost, vlídnost a laskavost, pro přátelské chování, umění zachovat klid, a též trpělivost, když se děje křivda. O těch, kteří jsou tiší, je v Matoušově evangeliu řečeno „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5) Tichost jde společně ruku v ruce s pokorným srdcem. Tichost i pokora ve formě trpělivosti a sebeovládání jsou mimo jiné druhy ovoce Ducha svatého. (Ga 5,22) Tichost je znamením odevzdanosti Bohu, která způsobuje i jiný vztah k lidem.
Tento jiný vztah je jako jiná chuť, která je poměrně vzácná, a lidé, kteří ji ochutnají, ji potom samozřejmě vyhledávají. Proto Ježíš říká učedníkům: „Mějte sůl v sobě“. V tomto jiném vztahu se projevuje povaha Božího království, kterou alespoň na okamžik mohou zažívat dva a více lidí, kteří se setkají, a nečekaně se mezi nimi Boží království stane.
Tichost, pokorné srdce, trpělivost jsou jako otevřené dveře pro druhé, aby za nimi potkali Boží lásku. Ty dveře můžeš pomoci odemknout a pootevřít.
Nechceš-li ty dveře druhým zabouchnout před nosem, nechceš-li jim Krista zapřít, pak je potřeba umřít sám sobě. Ne jenom si utnout ruku nebo nohu. Ne jenom si vyloupnout oko, nebo si pověsit na krk velký mlýnský kámen a utopit se. Je potřebné umřít svým žádostem, své pýše a hrdosti, své spravedlnosti a sebe spravedlnosti a nechat skrze sebe a v sobě žít Krista.
SNC: Mt 9.50 Sůl je dobrá; ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.
Požehnání: Nu 6. 24nn Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010