- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2021-08-08 - Libuše Weinerová
09. Září 2021
Kázání 8. 8. 2021 - Jan 6, 35; 41 – 51 Ježíš ten pravý chléb
Krásné nedělní ráno bratři a sestry,
Evangelium svatého Jana, z kterého jsme nyní četli, má mimo jiné jedno specifikum a to, že je zaměřeno na sdělení zprávy, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží. Jan sice zaznamenává všechny Ježíšovy zázraky a další příběhy, ale především mu jde o to, aby Ježíše přesně definoval. Nejen jako toho, kdo koná zázraky, ale jako syna Božího, který přišel spasit lidstvo od hříchu.
Dnešní evangelium by se dalo rozdělit do tří částí: 1) námitky davu (v. 41, 42); 2) Ježíšovo kárání davu za jejich reakci (v. 43-46); a 3) Ježíš opakuje davu své poselství (v. 47-51).
Jako první v tomto evangeliu slyšíme slova: „Já jsem chléb života.“ V těchto Ježíšových slovech je kladen důraz na osobní zájmeno „Já“. V češtině to tak možná výrazně nevyzní, ale v řečtině už ano εγω ειμι. Navazuje tak na formuli zjevení z Exodu 3,14. Pomocí této formule se Bůh zjevil jako blízký, ochraňující a osvobozující. Když Ježíš říká tato slova, sděluje, že je zde pro nás lidi. Ale Ježíšovi v první řadě nejde, aby řekl, že on zasytí všechen hlad. Jde mu především o to, aby si lidé uvědomili, že je to On, v kterém se to všechno, po čem touží, dá nalézt. Tento chléb je neoddělitelný od jeho osoby. On sám je tím chlebem. Není tedy v něčem, co by s Ježíšem mohlo souviset. Je to Ježíš sám. Smysl tohoto výroku není lehké odhalit. Musíme si uvědomit, jaký máme vztah k jeho pozemské skutečnosti.
Chléb je v dnešní době často přehlížená surovina. Možná ji bereme na lehkou váhu, protože máme na výběr z mnoha druhů pečiva, neuvědomujeme si jeho pravou hodnotu. A i to, že v každé zemi se pod pojmem chléb rozumí něco jiného. Je doba dovolených, určitě si vzpomenete na nějaký svůj zážitek nebo třeba i rozčarování s jiným, místním chlebem. Ať už si vybavíte chorvatský bílý, nadýchaný chléb, dále třeba arabské placky, nebo klasickou francouzskou bagetu. Když pobýváte v těchto zemích delší dobu, začne se vám stýskat po tom našem českém chlebě, možná i po jiných věcech, domově, zázemí, porozumění, pochopení. Tedy alespoň tak to mám já. Když jsem někde pryč a i když jsem tam opravdu šťastná a nic mi nechybí, jsem obklopená skvělými lidmi, mám všechno, co potřebuji, tak se mi stejně po nějaké době začne stýskat. A to nejenom po tom našem chlebě. I toto jsem zažila. Bylo to na Erasmu na Islandu. V obchodě byl jenom toustový chléb a po několika měsících jsem ho už skoro nemohla ani vidět. O to větší radost mi pak udělal doma pečený chléb, který jsme jedli na díkuvzdání. Člověk si v ten moment uvědomí, jak i za takovou drobnost jako je dobrý chléb, dokáže být vděčný. Neměla jsem radost z krocana a dalších pochutin, ale prostě z toho obyčejného chleba, který voněl a chutnal jinak, připomínal domov.
Ježíš je pro nás tím chlebem. Je tím duchovním chlebem, chlebem, který nás dokáže opravdu zasytit. Potřebujeme ho pro náš život. Jsme na něj odkázáni. Bez sil, které skrze něj dostáváme, bychom nedokázali dlouho vydržet. Je jen otázkou, jestli když s Ním dlouho nejsme, zda se nám po Něm začne také stýskat, tak jako se nám stýská po domově. Toužíme opravdu po Něm a nedokážeme si bez něj život představit? Nebo to bez Něj nějakou dobu vydržíme?
Osobně si pod duchovních chlebem představuji mnoho možností. Každý má podle mého názoru rád „trochu jiný chléb“. Někteří křesťané lpí více na tradičních řádech, na liturgii a pro ně je pak tím chlebem, který je nejvíce zasytí, eucharistie, večeře Páně. Někdo miluje chvály a pak tím nejdůležitějším chlebem jsou pro něho chvály, pro některé to může být půst, modlitba, služba, rozhovory s druhými a další věci. Jsme rozdílný lidé, rozdílný křesťané s různými dary, a proto i pro naši obživu nás Ježíš sytí různými chleby. A neměli bychom odsuzovat, anebo nutit ten náš chléb někomu jinému. Místo odsuzování bychom se měli spíše snažit pochopit toho druhého, zjistit, proč ho sytí zrovna to a to. Třeba nakonec zjistíme, že ten jeho chléb je vlastně moc chutný a že i nás dokáže nasytit.
Více důležité než jaký chléb nás sytí, je to, zda vůbec po nějakém chlebu toužíme, jestli ho vůbec vyhledáváme. Jestli vůbec naše tělo něčím sytíme, nebo ho necháváme dlouho hladovět a jedeme na takový automatický režim.
Když jsem se nedávno učila na zkoušku ze systematické teologie, četla jsem Kalvínovo knížku o Večeři Páně a ráda bych se s vámi podělila o nějaké myšlenky, protože mně osobně přijde, že by nám mohly pomoci, pochopit význam Ježíšova slova „Já jsem chléb života…“ „Bůh své laskavé otcovství naplňuje tím, že náš život opatřuje vším, co je k životu třeba. Své duše musíme sytit lepší a vzácnější stravou. Jedinou pastvou našich duší je sám Ježíš Kristus. Prostředkem, jímž se nám toho pokrmu dostává, je slovo Páně, nazývané proto také chlebem a vodou. Skrze svátost večeře Páně nás Pán přivádí ke společenství s Kristem. Když se nám Kristus dává toliko v učení a kázání, naše slabost nám brání přijmout jej s opravdovou důvěrou srdce. Otec všeho milosrdenství se však snížil k naší slabosti a uvolil se přidat ke svému slovu viditelné znamení, aby zpřítomnil podstatu svých slibů, vymanil nás z pochyb a nejistit, upevnil nás a posílil. Večeře Páně je jako zrcadlo, v němž smíme spatřovat našeho Pána Ježíše ukřižovaného k zahlazení našich vin a vzkříšeného k našemu vyvedení z porušenosti v nebeskou nesmrtelnost.“
Opravdu necháváme Ježíše, aby nás sytil, aby nás naplňoval vším, co naše tělo potřebuje? Ježíš chce naše tělo zásobit tou nejlepší stravou, tím, co uspokojí náš hlad, co nám dodá dostatek energie, abychom dokázali bojovat s čímkoliv, s čím se v našem životě potýkáme. Ježíš nám nikdy neslíbil bezstarostný život, život, kde by byla pořád ideální teplota, obloha bez mráčků… Počítá s tím, že v našem životě budou přeháňky, ale i bouřky, ale třeba i sucho, poušť. A do všech těchto období přichází jako ten chléb života a živá voda. Chce v nich být tou posilou. Chce být dokonce posilou i v našem hříchu. V Žalmu 130 jsme slyšeli, že žalmista říká: „z hlubin bezedných tě volám..“ Myslím si, že tou hlubinou nejsou jen těžkosti, ale že tou hlubinou může být i náš hřích. Nezájem o Boha nás sráží do hlubin, od světla. Ale i v těchto často nesmírných hlubinách nás Ježíš sytí. Dává nám sílu, abychom se i z té nejhlubší propasti dokázali s jeho pomocí dostat. Tedy za předpokladu, že ho necháme, aby nám pomohl.
Přiznám se, že já mám občas tendenci v těch dnech bez mráčků na Ježíše tak trochu zapomínat. Ne že bych žila bez něj to ne, spíš mám tendenci nahodit takový ten dovolenkový režim a užívat si toho času, kdy je dobře, kdy nemusím nic řešit. Jen si užívám a „opaluji se“. Ale zapomínám na to, v čí přítomnosti se „opaluji“. Vím, že to není dobře, měla bych se více snažit i v těchto časech pohody se možná sytit ještě více, abych poté snadněji překonala to období bouří nebo sucha, kdy mi Bůh vůbec neodpovídá. A mám pocit, že je daleko. Ale takoví jsme asi my lidé. Máme tendenci bezstarostné období brát na lehkou váhu a v těch těžkých nadávat, proč se to děje, co tím Bůh chtěl říct. Často nevidíme, to dlouhé období slunce, kdy bylo opravdu dobře a soustředíme se jen na to náročné období. Troufám si říci, že potřebujeme nějaké to období deště, abychom mohli jít dál, aby nás to nějak posunulo. Tedy alespoň to tak mám já. Můžete se mnou nesouhlasit. Důležité je nechat Ježíše, aby byl tím chlebem života. Nechat ho, aby to byl on, kdo nás přitáhne blíže k sobě, do přítomnosti Otce.
Je to Ježíš, který ať byl Bohem, žil dokonalý život po boku Otce, rozhodl se přijmout omezení, omezit svou svobodu a sestoupil z nebe, aby se stal tím chlebem života. Vzal na sebe všechna lidská omezení, musel se učit, musel poslouchat, musel přijmout své rodiče, řídit se židovskými zákony. Musel přijmout, že je syn tesaře, narozený tam a tam. Svobodně sestoupil, aby nás mohl lépe pochopit, žít náš život, přiblížit se nám. V tom je tajemství našeho věčného života. Ten, který je věčný, přijal tělo a stal se člověkem, aby ten věčný život mohl nabídnout i nám lidem. A nabízí ho právě skrze své tělo, chléb. Ten jeho chléb, není určen jen některým vyvoleným, ale je určen nám všem. Všichni mohou jíst z jeho těla. Tento chléb opravdu zastupuje vše, po čem hladovíme, z čeho žijeme. Posiluje nás pro náš každodenní život.
Ježíšův výrok byl pro Židy skandální, protože si nárokuje to, že dokáže nasytit i náš nejhlubší hlad. Je pro ně těžké přijmout, že ten, který je stejný jako oni, je jejich spoluobčan, by byl najednou něco více. Přivlastňuje si něco, co se velmi liší od běžné lidské osoby. Říká, že nás dokáže nasytit ve všech místech, kde se může stát pokrmem pro další cestu. Pro lidi v jeho době stejně, jako pro nás, je těžké pochopit, že Ježíš je člověk i Bůh. Víra v Ježíše je vždycky odlišná od pohledu naší přirozenosti.
Ježíš ztotožňuje chléb, který rozděluje, se svým tělem, které vydává za život světa. Anselm Grün píše: „Právě tam, kde visí bezmocně na kříži, stává se tím chlebem, jímž se živíme. Je to provokující paradox: umírající se stává pramenem živým. Na kříži prochází Pán výhní utrpení, jako když se peče chléb. Svou láskou k nám se mění v životodárnou potravu. Jedině ten, který nám na kříži prokazuje lásku, až do krajnosti dokáže naplnit naši touhu být milován a milovat. Bezpodmínečně milující se sám mění v chléb, který ukojí všechen hlad naší nedostatečné zkušenosti lásky.“
Ježíš je ten, kdo dává život věčný. Ale věčným životem se nemyslí jen život po smrti, ale už ten život, kde čas splývá s věčností, kde se dotýká země nebe a Bůh se sjednocuje s člověkem. Věčný život je společenství s Ježíšem a skrze něj společenství s Otcem a se všemi lidmi. To je ten Boží život. Život, který si člověk sám "zkonstruovat" nemůže. Člověk po plném životě touží. Jde tedy o to, aby ho hledal tam, kde skutečně je; ne jen tam, kde si myslí, že by být mohl. Nadějí je, že tento život můžeme snadno žít právě díky Ježíšovu chlebu života. Věřit v Ježíše znamená s ním žít, nechat se jím vést, svěřit mu náš život a nechat mu svobodu s námi disponovat.
Ale nestačí jen na ten chléb hledět, ale musíme s ním vstoupit do spojení. Nestačí, abychom o Ježíši jen něco věděli, ale je potřeba se plně na něj ve všech situacích spolehnout. Důvěřovat mu.
Tedy na závěr zbývá už jen otázka: Čím a jak často se necháme sytit?
Amen
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010