- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2021-08-15 Vít Pavelek
19. Srpena 2021
Společenství Večeře Páně. Ef 5,15-20
V těch šesti verších, které jsme četli je několik výzev a napomenutí, co všechno a jak mají křesťané v Efezu dělat. Týká se to života jejich sboru, liturgického konání. Autor to viděl jako důležité, aby to posluchači při předčítání dopisu jasně slyšeli.
Když my sami list Efezským čteme, nemůžeme přehlédnout to, jak je jeho autor doslova fascinován tím, že se prostřednictvím víry v Ježíše Krista setkali naprosto odlišné kultury a náboženství. Židé, kteří si byli vědomi své výjimečnosti, vyvolenosti Bohem stvořitelem se setkávají s pohany, kterými tu více tu méně pohrdali. Ono to bylo samozřejmě oboustranné. Pohané zase pohrdali židy. V Kristu se ovšem potkávají jako rovní, Bohem milovaní tak moc, že obojím, židům i pohanům daroval stejnou milost, stejné odpuštění, stejné přijetí, stejnou čest. V Kristu se stírají nábožensko-kulturní rozdíly.
Už v brzkých dobách křesťanství se ukázalo, že bohoslužba potřebuje svůj řád. Z každého kulturního prostředí si lidé přinášeli své zvyky. V listě Jakubově čteme o tom, že někdo přišel do shromáždění a na první pohled bylo vidět, že je bohatý. Toho usadili na přední, čestné místo, ale chudého posadili stranou. (Jk 2,2-4). Nebo ap. Pavel v listě do Korintu naléhavě napomíná, že večeře Páně je společný hod, společná slavnost. Není to bufet nebo svačina, kdy si každý sní podle libosti to, co si donesl, a pak jde domů. Někdo se dokonce opil. Podobnou narážku jsme slyšeli i v našem dnešním textu. V rané církvi, resp. církvích se ustálily zvyky, které mnohdy nebyly dobré, které zakrývaly smysl bohoslužby nebo VP. Dost možná sami účastníci nepochopili smysl křesťanských bohoslužeb. Dříve byli zvyklí na to, že když přišli do svatyně, tak tam například obětovali, opili se, možná provozovali náboženské úkony provokující plodnost božstva, jež uctívali. Jejich náboženské slavnosti mohly mít privátní nebo rodinný ráz. Své zvyklosti přinášeli do křesťanských shromáždění. Pavel musel zakročit. Nastiňuje adresátům způsob, kterým mají Boha uctívat společně, aniž by to budilo pohoršení. Kdo ví, zda by nám tehdejší bohoslužba nepřipomínala sezení štamgastů v hospodě. Možná by to leckoho z nás pohoršilo.
Jakpak by dopadlo Pavlovo napomínání v dnešní době? Co dnešní křesťané, kteří si cení své zaběhlé zvyklosti a tradice, přijali by jeho rady bez výhrad? Možná už tehdy měl každý druhý svoje důvody, proč taková napomenutí odmítnout. „Dvacet let to děláme takto, je to naše identita a teď nám to apoštol zakazuje. Ani sem kvůli tomu nepřišel, abychom si o tom popovídali.“ A roztržka kvůli způsobu bohoslužby je na světě.
Jednota mezi Ježíšovými následovníky je znamením, že skutečně patří k Ježíši.
Navzdory tomu, že Ježíš povolal své učedníky k jednotě, ti v ní moc dlouho nezůstali. Tehdy i dnes nacházíme důvody, proč spolu nejít, proč se rozejít.
Jednota se dá udržovat dvěma způsoby. První je na základě svobodného souhlasu s hodnotami, které všichni účastníci přijímají za své. Druhý způsob je přinucení. Pamatujeme mnozí na totalitní ideologie, které nebylo možné beztrestně kritizovat ani nebylo možné z jednoty vystoupit, leda pod hrozbou nějakého postihu. Tento druhý způsob je, dle mého skromného názoru, v přímém rozporu se svobodou, do které Kristus své učedníky povolal.
Jednota božího lidu však není jen souhlas a loajalita se společnými hodnotami a myšlenkami. To by křesťanská církev nepřežila ani pár generací. My bychom se o ní učili jako o zvláštní náboženské sektě v době antiky. Jednota božího lidu pramení z živého zdroje. To že tu jsme společně, že se tu scházíme, je proto, že jste osobně poznali toho, který vám proměnil život, který vám dal poznat vaší vlastní hodnotu, který vám dal poznat Jeho zájem o vás, o tebe osobně. To je mnohem víc než nějaké okouzlení nádhernou myšlenkou dobrou pro život. Toto je nesmírně důležitý předpoklad křesťanské jednoty – Kristus se dal poznat všem.
Věřím tomu, že i první křesťané z toho blízkého poznání Pána žili, proto se scházeli, proto „společně lámali chléb“ a přesto se mezi nimi projevovali spory. Už v jeruzalémském sboru byly důvody ke sporům (Sk 6,1), později ap. Pavel důrazně napomínal ap. Petra, že se pokrytecky choval vůči křesťanům z pohanů, když se od nich oddělil při jídle (lámání chleba?) v přítomnosti křesťanů ze židů (Ga 2,11-14) – Petr vlastně jednal v rozporu s Kristem proti jednotě. Dnes jsme svědky rozdrobenosti křesťanů po celém světě a i naše církev prožívá těžkou dobu rozdělení, z důvodů, které jsou pro mnohé zásadní. Já si však troufám říci, že jsou to důvody, které jdou velmi hříšně proti Kristovu slovu ‚aby byli jedno‘ (J 17,22).
Být spolu je těžké, ale je to požehnanější. Říkával to často bývalý superintendent Josef Červeňák. Být spolu vyžaduje každodenní rozhodování se s těmi druhými setrvat, být s nimi, respektovat jejich jinakost, smiřovat se s jejich jinakostí. Obecně je to rozhodování se pro dobro. Rozhodovat se pro dobro a konat dobro vyžaduje úsilí navzdory tomu, že z toho člověk nemusí vůbec nic získat. Konat zlo nevyžaduje nic, stačí lhostejnost, nebo „dávat zapravdu svojí vlastní spravedlnosti“, totiž upřednostňovat své důvody, proč nemohu jít dál s těmi, které mi Bůh dal.
V evangelijním čtení jsme slyšeli: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56) Ve společenství Večeře Páně jde právě o to, být společně s Kristem. Být s Kristem, který, světe div se, bez podmínek přijímá každého – smiřuje se s každým. Zahrnuje všechny do své blízkosti. Kristus je jednota, to je společný jmenovatel, to je jedna loď, na které plujeme. Pokud se nějak rozdělujeme, pokud nacházíme důvody, proč nebýt s druhými je to divné. Jste mnozí rodiče. Máte-li více dětí, jsou pro vás jejich vzájemné rozmíšky nepříjemné. Když se mají sejít u jednoho společného oběda, nastávají napínavé chvíle. Když jsou pak děti dospělé a rozhádají se, jste jako rodiče bezbranní a plní bolesti zranění. Lékem je smíření a odpuštění.
Společenství Večeře Páně je slavnostní společné jídlo těch, kteří přijali pozvání Kristem, kteří se stali dětmi jednoho Otce, kteří mají jednoho Ducha a kteří jsou vzájemně usmíření a stále na vzájemném usmiřování pracují. Je to společenství, kde se Kristovo tělo stává i tvým tělem, kde se Jeho krev stává tvou krví, kde se Jeho Duch stává i tvým duchem, kde se projevuje vzájemné usmíření, přijetí, kde se projevuje Boží láska naší hašteřivé lidskosti navzdory. To pak spolu můžeme zpívat Žalm 133
1Poutní píseň, Davidova. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!
2 Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.
3 Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.
SNC: Ef 4.2b-3 Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
Požehnání: Žd 13. 20n 20A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, 21nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010