EN | CZ 

Kázání 2021-07-11 - Pavel Kuchynka

13. Července 2021

Mk 6, 14-29

Poslové zranitelní, ale neochvějní

(11.7. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Z evangelií víme, že Ježíšovi apoštolové v úvodu své mise – zvěstování přicházejícího Božího království – zažili, co je to úspěch. Musela to pro ně být strhující zkušenost. Mnoho lidí díky jejich službě získalo naději na nový život; mnozí byli vysvobozeni ze svých spoutaností; mnozí byli uzdraveni ze svých nemocí. Evangelijní text nám však odkrývá, že Ježíšovi poslové jsou nadále také zranitelní. Ale vidíme zde i jejich neochvějnost – odhodlaní vytrvat ve svém poslání. Zranitelnosti se obáváme a o své neochvějnosti spíše pochybujeme.

-----

Dvanáct Ježíšových apoštolů rozneslo zprávu o přicházejícím Božím království po celé Galileji. Proto brzy o Ježíšovi mluvili v Galileji snad úplně všichni. Někteří o něm dokonce začali tvrdit, že je oživlým – nebo snad druhým – Janem Křtitelem. Tedy tím Janem, kterého nechal popravit Herodes Antipa. Tyto zvěsti se brzy donesly až k samotnému Herodovi a radost mu neudělaly. Z představy, že na scéně je další Jan Křtitel byl upřímně zděšený. Zřejmě se v něm ozvala jeho noční můra. Herodes moc dobře věděl, že popravou Jana Křtitele se zbavil spravedlivého a zbožného člověka. Ležela na něm těžká vina.

Líčení této události, která se odehrála v den Herodových narozenin, odhaluje zápas, který se skrytě odehrává v srdcích mnohých lidí. Každý člověk totiž intuitivně ví, co je dobré. Ale i tak dokáže docela snadno najít tisíc důvodů pro jednání, které je pravým opakem. Dokáže tím spolehlivě přehlušit obviňující hlas svého svědomí. Je to proto, že pohodlí života – s množstvím nabídek, které slibují rychlé opojení a vzrušení – je mu nadevšechno drahé. (Buďme k sobě ale upřímní: Kdo z nás by nechtěl zakoušet příjemné věci, namísto těch nepříjemných a stresujících, kterých je v životě dost a dost?! Nemám nic proti příjemným věcem. Problémem se stávají, jsou-li únikem před problémy, kterým je třeba se postavit.)

Pohodlný život se snadno může stát životem ve lži. Životem, ve kterém už nezáleží na tom, co je dobré. Člověk se pak zabývá především sám sebou a žije v iluzi, že všechno může – že si může vzít všechno co, chce jeho tělo – jeho sobectví; a to bez ohledu na to, kolik zmaru a bolesti tím způsobí; bez ohledu na to, že tím ztrácí svou vlastní duši. Herodes povýšil to, co mu bylo příjemné nade vše – udělal si z toho svého boha. Co bylo platné, že si občas zašel do vězení poslechnout proroka Jana (jediného člověka, který mu nemazal med kolem úst).

Herodes Antipa před námi v tomto příběhu stojí odhalený. Byl takovou podivnou směsicí. Hrozil se Janových slov, a přece mu rád naslouchal. Nikde na světě není tak podivná směsice jako v lidské bytosti. Herodes si možná říkal, že má vše pod kontrolou. Jenomže neměl. Nakonec připustil popravu Jana Křtitele. Ale od té chvíle se Herodův další život stal nesnesitelným. Byl už neustále pronásledován tím, co udělal. (!) Pravdu lze sice umlčet, ale odmítnutá a potlačená pravda přesto zůstane pravdou!

Ježíšovi poslové jsou povoláni být posly pravdy – životadárné pravdy evangelia. Pravdy o možnosti nového začátku pro člověka. O začátku, který se ani trochu neopírá o lidské kvality a schopnosti, ale o to, co člověku nabízí Bůh. Příběh o smrti Jana Křtitele nám nezamlčuje, že poslové evangelia se občas setkají s lidmi, kteří jsou opojení iluzí o vlastní moci, kteří jsou opojení pocitem své zajištěnosti nebo prostě jen prchavým štěstím, které našli v nějakém vzrušujícím smyslovém zážitku. To všechno je vábením, které dokáže zajmout lidské srdce. Vábením, které zatemňuje úsudek a způsobuje velké zlo. A i když takové zlo umlčuje pravdu evangelia, nikdy ji nedokáže zničit.

Příběh o smrti Jana Křtitele se týká každého, kdo jde v životě cestou naplňování Ježíšova misijního poslání: kdo získává Pánu učedníky ze všech národů až do skonání světa. Nikdo z nás se při tom zřejmě neocitne ve stejné situaci jako Jan Křtitel – vydán na život a na smrt do rukou nějakého podobného Heroda Antipy. To ale neznamená, že se neocitneme v situacích, kdy budeme vystaveni nezájmu, odmítání a posměchu druhých. Troufnu si tvrdit s naprostou jistotou, že v tomto světě musíme s pravdou evangelia občas tvrdě narazit na odmítnutí. A i když možná nenarazíme tvrdě, zřejmě se setkáme s tím, že si nás někdo – sám pro sebe – uklidí do jakéhosi vězení, aby nás měl pod kontrolou. Možná si s námi příležitostně dopřeje i nějaký bezpečný pokec o Bohu.

Mám za to, že si v tom všem potřebujeme připustit svoji vlastní zranitelnost. Naše misijní poslání nás prostě občas přivede do situací, které nebudou dvakrát příjemné. Možná si díky tomu budeme někdy připadat, jako úplní outsideři a budeme pochybovat o sobě a svých schopnostech. (Když jsem poprvé vstoupil do nemocnice jako nemocniční kaplan, připadal jsem si tak neužitečný. A odmítavé reakce některých pacientů na moji nabídku rozhovoru tento pocit ještě více umocnily. Ale navzdory tomu všemu, jsem vnímal, že někde hluboko v sobě mám poklad, který mi byl dán. Poklad dobré zprávy evangelia o Boží lásce k člověku. Poklad, který se ve mně ukrýval jako vzácnost v hliněné nádobě. Navenek jsem se chvěl, ale pravda evangelia ve mně byla nezničitelná. Ano, postupně jsem se učil rozpoznávat své příležitosti k rozhovorům s pacienty o jejich obavách a nadějích. Učil jsem se tyto lidi vnímat Ježíšovýma očima. A jak šel čas, mohl jsem mnohem častěji děkovat za to, že i pro ně se stal nadějí vzkříšený Kristus.)

Nevím, jestli sami sebe považujete za odvážné a statečné. Prorok Jan Křtitel a apoštolové po svém setkání se vzkříšeným Ježíšem na nás tak zřejmě působí. Troufnu si ale tvrdit, že tito mužové – sami ze sebe – zas tak stateční nebyli. Všichni ale poznali zdroj své neochvějné odvahy. Tím zdrojem se stal poklad evangelia, který našli v Kristu. Ať už lidé naději evangelia přijímají nebo ji odmítají – a i když nás to někdy může hodně zabolet – jsou to chvíle, kdy si i my můžeme uvědomit, že jsme neochvějní poslové nezničitelné pravdy. Právě zkušenost podobná té Janově nám jedinečným způsobem nabízí poznání. Poznání, že jsme poslové milujícího Pána, který je dárcem naplňujícího života. Pána, který je záchranou pro všechny a chce se dát poznat všem. Je to poznání, že nám byl v evangeliu svěřen skutečný poklad.

-----

Neděsme se odmítavých reakcí opojených Herodů ani hrozeb úkladných Herodiad. I ve vězení, ve kterých se nás snaží držet, zůstaňme sami sebou. Ten, který v nás přebývá je mnohem větší než Jan Křtitel. Je to vzkříšený Boží Syn, dárce skutečného života. On a jenom on z nás dělá neochvějné posly naděje pro ostatní. Nesnažme se tedy druhým nabízet nějaké své vlastní naděje. Nesnažme se předstírat nějakou vlastní odvahu. Sdílejme s druhými to, co jsme v něm našli. Sdílejme to, co jsme my sami našli a nalézáme v pokladu evangelia. Sdílejme s nimi to, co jim chce do jejich situace dát sám Pán. To je celé. Zůstaňme zranitelní. Pak budeme i neochvějní. Amen

Slovo poslání: Mt 11,11

Požehnání: 1Te 5, 23-24

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín