J 20, 1-18
Co potřebuje má víra ve vzkříšeného Krista?
(4.4. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves, on-line)
Nemyslím si, že pro dnešního člověka je víra ve vzkříšeného Krista nějak obtížnější, než tomu bylo kdykoli dříve v dějinách. Dokladem toho je samotný příběh Janova evangelia. Ukazuje nám, jak velmi odlišným způsobem reagovali na skutečnost prázdného hrobu někteří Ježíšovi nejbližší učedníci. Vyvolává to ve mně otázku: „Co potřebuje má víra ve vzkříšeného Ježíše?“
-----
Jsou lidé, kteří tvrdí, že by si dostatečně vážili Ježíšova odkazu, i kdyby to byl život a slova muže, jehož příběh skončil mučednickou smrtí. Tvrdí, že by to pro ně byla dostatečně hodnotná inspirace pro důstojný život v tomto světě plném nespravedlnosti. A to i navzdory tomu, že by zkonstatovali, že se Ježíš v mnohém mýlil; a že poselství o jeho království by se stalo pouhou utopií. Skutečnost je ale taková, že teprve zpráva o Kristově vzkříšení plně odhaluje smysl jeho života a smrti. Všechna evangelia předkládají shodně Ježíšovo vzkříšení jako nezbytný díl skládačky, který činí obraz úplným. Evangelisté trvají na tom, že vzkříšení je historickou skutečností.
Ano, zpráva o vzkříšení staví člověka před rozhodnutí uvěřit v něco velmi neuvěřitelného; nebo to aspoň připustit. Verze této zprávy, tak jak je zapsána v Janově evangeliu, vůbec nezastírá, že to nebylo snadné ani pro Ježíšovi nejbližší učedníky. Evangelista jako by na truc říká, že tyto zprávy předkládá právě proto, aby ve vzkříšeného mohli uvěřit další. Sděluje to s vědomím a osobní jistotou, že zpráva o životě, smrti a vzkříšení ukřižovaného Krista je světlem, které dokáže osvítit a proměnit celý lidský život. Tak, jako dokázala osvítit život těch, kteří tuto zprávu předávali jako první. Tak jako vzkříšený Pán udělal jejich životy svědectvím o naději, chce stejným svědectvím udělat i ty naše.
Zkušenost se vzkříšeným Kristem je totiž zkušeností, která se týká i našich dní. Je to zkušenost připravená pro mnohé. Od chvíle, kdy Marie Magdalská řekla učedníkům, že viděla vzkříšeného Pána a předala jim jeho vzkaz, se to už stalo zkušeností nesčíslného množství lidí napříč věky a kulturami. Vždy to však byla a je zkušenost člověka, jehož srdce je připravené a ochotné naslouchat. Je to zkušenost, při které člověk zjišťuje, že má schopnost vidět neviditelné. Zkušenost, při které člověk zároveň zjišťuje, že to neviditelné je ještě víc skutečné než to, co může vidět očima. Je to zkušenost, která se vymyká všem běžným zkušenostem. I když by se snad dala přirovnat ke zkušenosti všech zamilovaných (I když toho druhého nemá člověk reálně před očima, jeho láska vůči němu je skutečná).
Zkušenost se vzkříšeným Kristem je obrovskou proměňující silou života. Je to totiž zkušenost, která ze života vyjímá osten smrti. Nezbaví sice člověka jeho omezení (tedy určitě ne všech), ale způsobí, že už je nevnímá tak drtivě. Vždyť Ježíš svým vzkříšením přemohl to největší a nejděsivější omezení ze všech lidských omezení – porazil smrt. Žít ve víře ve vzkříšeného Krista tedy znamená nabídku života s tou největší myslitelnou svobodou.
Rozpoznávat vzkříšeného Ježíše v běžných záležitostech života, znamená prožít tyto záležitosti jako zázrak. Obyčejné záležitosti života najednou získávají úplně nový význam a hloubku. Tak se snadno stane, že hřbitovní zahrada se promění v rajskou zahradou; že manželství mezi mužem a ženou se stane živoucím podobenstvím o vztahu Krista a jeho církve; a že úplně obyčejné a drobné činy pomoci se stanou službou samotnému Ježíši. Setkání se vzkříšeným Kristem přináší podobnou proměnu všude tam, kde je vírou pozván do prostoru našeho života. Člověk najednou vidí věci takové, jaké jsou ve skutečnosti – tedy jaké jsou ve věčnosti. Je to darovaný vhled (náhled), který dělá z obyčejných věcí, věci úplně jiné kategorie.
Díky vztahu se vzkříšeným Kristem tedy člověk smí vidět, poznávat a prožívat mnohem víc z toho, co je skutečné. V důsledku toho je pak v jeho životě mnohem míň místa pro to, co je jen iluzorní. List Efezským říká, že jsme schopni mnohem víc vnímat své dědictví od Boha a zakoušet, jaké to je žít opravdu ve spojení se vzkříšeným Ježíšem. Tedy jaké to je žít s Ježíšem, který se v našem životě prokazuje jako skutečný Pán. Je vzrušující pomyslet na to, že vzkříšený Kristus je tím, kdo své nádherné lidství nabízí i nám. Že je živým Pánem, který chce své lidství uskutečňovat v nás; že je tím, kdo nám dává svůj způsob myšlení.
Evangelijní příběh, který se odehrál v neděli ráno na jeruzalémském hřbitově, nám ukazuje, že Ježíšův milovaný učedník měl před očima totéž, co Petr; a přece se díval jinak – s duchovním vhledem. Dokázal správně interpretovat znamení, které měli oba přímo před očima (prázdný hrob a pohřební plátna). Nahlédl do toho nebo spíš za to. Můžeme spekulovat o tom, co všechno tehdy Petrovi překáželo, aby v tom i on mohl vidět víc. Z toho, co je zde řečeno, snad můžeme říct, že nahlížet do toho, do čeho ostatní nahlížet nemohou je dovoleno těm, kdo jsou Ježíšovi blízko.
Byl by to však omyl, kdybychom to chtěli vnímat jako výzvu k soutěžení. A ono se to nabízí: Vždyť vidíme, jak ten učedník, kterého Pán miloval, předběhne Petra nejen fyzicky, ale i duchovně. Podle všeho celé toto evangelium s námi sdílí právě tento „miláček“ Páně. Není však nejmenších pochyb, že ho s námi sdílí proto, aby nás pozval k důvěrnému vztahu s Kristem. Ví, že sláva ukřižovaného Krista je přístupná očím víry – očím těch, kdo milují Krista.
Doufám tedy, že vám ten miláček Páně ještě není protivný. Tento anonymní milovaný učedník, který se vždy těšil Ježíšově blízkosti nebo spíš v jeho blízkosti, se totiž rozhodl zůstat anonymní právě kvůli nám. Hned si to vysvětlíme, ale nejdříve si o něm ještě něco málo řekněme. Tento učedník v evangeliu doslova zosobňuje důležité (vzorové) rysy učednictví. Především vztah lásky vůči Ježíši. A je to právě tento vztah, který je předpokladem toho, aby mohl nahlížet do různých záležitostí mnohem víc než jiní. Získaný vhled je ale vždy připravený sdílet s ostatními, aby posílil jejich důvěru v Pána. Sám za sebe si nepřeje nic jiného, než aby tato jeho charakteristika byla charakteristikou všech Ježíšových učedníků. Moc dobře ví, že Ježíš prokázal svou lásku ke všem; a to až do krajnosti. Už asi tušíte, proč se tento učedník rozhodl tak striktně zachovat svoji anonymitu: My všichni jsme totiž pozváni, abychom se s tímto milovaným učedníkem ztotožnili.
Něco velmi důležitého nám však vzkříšený Kristus vzkázal i po Marii Magdalské. Když získal pozornost jejího srdce – tím, že ji oslovil jménem. (Udělal to tak, jako dobrý pastýř z jednoho jeho podobenství, který volal své ovce jménem, aby k němu přišly.) Marie tehdy poznala, že se vzkříšeným Ježíšem nemůže jednat tak, jako by se vrátil jen za ní. Proto jí Ježíš nedovolil, aby ho objala; a proto jí svěřil úkol, aby ostatním něco sdělila. Měla všem bratřím říct, že vzkříšený Pán se vrací do slávy svého Otce a jejich Otce – tedy, že jejich vztah vůči němu i vůči Bohu se jednou provždy změnil. Náš život ve vztahu se vzkříšeným Ježíšem je životem ve společenství. Pán chce, abychom mohli žít v postavení a v jistotě Božích dětí – uprostřed Boží rodiny.
-----
(?) Co tedy při pohledu na události onoho nedělního rána chybí mé víře? Co potřebuje má víra ve vzkříšeného Krista? Nepotřebuji víc, než otevřít své srdce svědectví milovaného učedníka o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. Nepotřebuji víc než toto svědectví udělat světlem, které smí svítit do mého života. Nepotřebuji víc než přestat vzdorovat lásce, kterou ve mně toto svědectví probudí vůči Ježíšovi. Pak už jen přijmout své místo ve společenství těch, které si Ježíš zamiloval. Vzápětí pak zjistím, že srdce plné lásky k Ježíšovi předává víru mnohem lépe než srdce naplněné těmi nejpromyšlenějšími argumenty o vzkříšení. Amen
Slovo na cestu: Ef 1, 17-19
Požehnání: Žd 13, 20-21