Mt 2, 1-12
Klanění mudrců – trvalá výzva pro všechny
(3.1. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves, pro YT kanál)
Slyšeli jsme dnes jeden z nejznámějších evangelijních příběhů. Jsem rád, že mu dnes smíme znovu naslouchat. Je to totiž stále aktuální výzva pro všechny. Chce se mi říct, že pro Ježíšovi následovníky především. Jeho poselství má totiž co říct církvi o jejím potenciálu být společenstvím otevřeným pro všechny; být společenstvím, které odvážně ukazuje cestu, osvobozuje a pozvedá člověka k plnosti lidství.
-----
Ježíšův život lidi stále přitahuje. Ti, kterým nebrání předsudky, rozpoznávají v Ježíši zdroj naděje, inspirace a někteří i smysl svého života. Často však církvi navzdory. Něco takového viděl i dávný prorok, jehož poselství jsme dnes četli z knihy Izajáš. Všechno to začalo Ježíšovým narozením a klaněním pohanských mudrců z východu. Byli to právě oni, kdo jako první z pohanů, uviděl v Ježíši krále, který změní svět. Užasli, když poznali, že to učiní mocí své zranitelné nesobecké lásky. Tehdy v Betlémě, když ho na vlastní oči uviděli jako malé dítě, se v nich zrodila důvěra v prorocká zaslíbení, o kterých zřejmě už něco věděli. Tento Ježíš bude králem, pro kterého bude každý člověk vzácný. Bude to král jiný než všichni králové před ním i po něm.
Muži, kteří byli výkvětem moudrosti východu, uvěřili v moc zranitelné Boží lásky, kterou tehdy měli před očima v křehkosti malého dítěte Ježíše. Poznali v této zranitelné lásce největší sílu v celém vesmíru. Sílu, která jediná dokáže změnit srdce člověka i celé společnosti. Jen opravdu mocný Bůh si totiž může dovolit stát se bezmocným dítětem a svěřit se do našich rukou. Mudrci nenašli mesiášského krále v královském paláci v Jeruzalémě, ale v malém judském městečku v chudé rodině, která zde našla v nouzi své přechodné bydliště. Bylo jim jasné, že našli Spasitele, který se nebude opírat o politickou moc. Jeho život bude pokorou lásky, která se vždy bude lidem jen nabízet a ucházet se o svobodnou odpověď každého člověka.
Mudrci zahlédli jedinečnou cestu naděje a záchrany pro celé lidstvo. Od té chvíle je to ta největší nabídka pro všechny. A stále platí i navzdory všem selháním církve, která mnohokrát jednala jinak než Ježíš narozený v Betlémě. Byl to Ježíš, který jednal stejně s pány i jejich otroky – s bohatými i chudými; sedával u jednoho stolu s psanci a nikoho neodmítal; nedával si sloužit, ale byl služebníkem všech; odpouštěl a uzdravoval; respektoval ženy a zastával se všech znevýhodněných. Ježíš chce být králem všech. V něm se Bůh stává přístupný všem i pohanům. Chce lidstvo sjednotit. Hledá své ctitele ve všech národech a kulturách. Neničí je povýšenou silou, ale proměňuje pokornou, obětavou láskou. Dovoluje, aby tím víc vynikla nádherná obohacující barvitost všech národních kultur a přispěla k úplnosti nového lidstva.
Mudrci se v Betlémě klaněli Boží velikosti a lásce. Klaněli se Ježíši – Spasiteli všech lidí. Velmi rychle se rozplynula jejich iluze o velikosti darů, kterými chtěli uctít právě narozeného mesiášského krále Židů. Poznali, že mu smí – a vlastně i chtějí – nabídnout víc než trochu zlata, kadidla a vzácného myrhového oleje. Když se před ním tehdy sklonili k zemi, nabídli mu svou důvěru a poslušnost. Tím nám ukazují, co smíme udělat také my. A že smíme očekávat to, co oni. Důvěra a poslušnost jsou totiž předpokladem k tomu, aby člověk mohl začít vnímat, jak k němu Bůh promlouvá velmi osobním způsobem a nabízí mu vedení v dalším životě.
Příběh o klanění pohanských mudrců, chtě nechtě, odhaluje, jak chatrně je využíván potenciál církve. Rozdíl v jednání těchto mužů z východu a učitelů Písma z Jeruzaléma přímo bije do očí. Jeruzalémští zákoníci znali Písmo odpředu dozadu. Velmi dobře znali i texty o příchodu Mesiáše. Přihodilo se jim však něco, co se od té doby už přihodilo církvi mnohokrát: Propadli omylu, že jejich výklad Písma a hlavně způsob, jak podle tohoto výkladu žít, je vrcholem poznání a neměnnou normou vší spravedlnosti. Když o nich čteme v evangeliích velmi snadno si o nich uděláme obrázek jako o lidech, kteří propadli své vlastní důležitosti. Tedy až na několik vzácných výjimek. A ještě něco mnohem horšího se o nich dozvídáme: Že si zamilovali svoji zbožnost natolik, že nepřipouštěli jakoukoli kritiku svého učení; natož pak nějakou výzvu ke změně. Takže když k nim pak Ježíš mluvil tváří v tvář, vnímali ho jako nebezpečného konkurenta, kterého je třeba umlčet.
Společnost, ve které žijeme má právo od církve očekávat něco jiného. Má právo očekávat svědectví, které bude plné otevřenosti, soucitu, pokory a skutečné odvahy. Má právo očekávat ovoce zapomnění na sebe ve službě druhým. Ovoce, které se však vždy rodí v pokorných modlitbách. Nikdy ne v sebeprosazování a soupeření. Církev, která je začátkem nového sjednoceného lidstva, je vždy společenstvím, které se klaní králi Ježíši stejně jako se mu klaněli mudrci z východu. Je to církev, která vidí to, co viděli oni, a snad i trochu víc díky zprávám evangelií.
Poznání Boha tváří v tvář narozenému Spasiteli proměnilo vztah mudrců k sobě samým, k druhým lidem i k celému světu. Od té chvíle už nepatřili jen sami sobě, ale Bohu a jeho záměrům. Zůstali sice příslušníky svého národa, ale podrobovali se Bohu jako by byli ve svém národě cizinci. Každá cizina se jim stala vlastí a každá vlast cizinou. To je osvobozující úděl všech, kdo se stali občany Božího království.
Poznali, že jsou s veškerou svou moudrostí a bohatstvím nedokonalí. Zároveň ale zjistili, že Bůh vidí – a nepřestává vidět – to dobré v každém člověku. Našli důvěru, že i přes všechny své slabiny a nedostatky jsou Bohem přijímáni a milováni. Bylo to naplňující a osvobozující poznání. A zároveň se to pro ně stalo i výzvou: žít v souladu s tímto poznáním. Žít v důvěře a poslušnosti nesobecké lásky; žít v klanění – tedy v úctě – před Bohem. Je to trvalá výzva přezkoumávat své hodnoty a životní priority ve světle tohoto poznání. Je to výzva vyvýšit Boha nade vším a nechat ho vládnout v každém vztahu.
Klanění se Bohu v Ježíši Kristu nás uchrání před souzením a zatracováním druhých. Naopak nás to vždy povede k hledání a nacházení cest, jak se pro druhé stát darem od Boha – výzvou, aby se také sklonili před Pánem, který přišel za námi všemi. Klanění mudrců je trvalou výzvou, aby církev byla svou službou znamením nového lidstva – svátostí rovnosti a bratrství. Je to výzva, abychom se odvážili žít v důvěře v Boží dobrotu a poslechli Pána, když k nám mluví o naší cestě. Vždy to bude cesta, na které uvidíme to dobré, co Bůh vložil do každého člověka. Když jdeme touto cestou, podílíme se na rozvoji toho dobrého ve službě Božího království.
Všechny činy, které se v životě rodí z nesobecké lásky, přinášejí uzdravení a naději. Přináší do života naplňující radost, které se nevyrovná nic, co si člověk může koupit za všechny peníze světa. To vše je výsledek toho, že se člověk klaní Ježíši; že ho ctí svou důvěrou a poslušností.
-----
Kéž se můžeme podílet na Ježíšových záměrech s církví. Klanějme se mu stejně jako mudrci z východu. Klanějme se Ježíši – Spasiteli všech. To nás zbaví iluze o vlastní důležitosti i o velikosti našich darů a otevře nás to pro skutečnou službu Božímu království. Odložme vše, co nám v tom brání. Poznávejme moc nesobecké Boží lásky, která jediná dokáže v našem světě stvořit něco opravdu smysluplného a věčného. Amen
Slovo na cestu: 1J 2, 16-17
Požehnání: 2Pt 3,18