EN | CZ 

Kázání 2020-12-25 - Pavel Kuchynka

04. Ledna 2021

J 1, 1-14

Nechám se osvítit pravým světlem?

(25.12. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Prolog k Janovu evangeliu mluví o smyslu stvoření světa a o smyslu lidského života. Je to báseň o naději pro lidstvo, které se vzdálilo svému Stvořiteli a tím i sobě samému. Poselstvím naděje v této básni je zpráva, že Bůh se rozhodl vstoupit do našeho světa, aby se s námi spojil tak, jako nikdy před tím. Je to Bůh, který se stal v Kristu člověkem. Ježíšův život je přirovnán ke světlu, které svítí pro všechny. Díky němu smíme najít vztah s Bohem, můžeme najít sami sebe i druhé. Jde jen o to, jestli se necháme osvítit.

-----

Dříve nebo později si člověk položí otázku, jestli to, co zakusil v tomto životě, je už opravdu všechno; a jaký to má všechno vlastně smysl. Všichni chceme, aby to mělo smysl – aby to stálo za to. Evangelista mluví o tom, že jemu to začalo dávat smysl díky Ježíšovi. Rád se k němu připojuji. Ježíšův život – jeho slova a činy – se pro mnohé staly světlem, které posvítilo na jejich život. Poznali, že je to světlo Boha, který přišel i za nimi, aby posvítil do jejich temnot, ukázal jim směr a stal se jejich životní silou. Jednou je to poprvé. Ale jak říká prolog evangelia: „To světlo ve tmě svítí …“ a je to „… pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.“ Osvěcuje tedy všechny i dnes. Nebo může osvítit, když se osvítit necháme.

Stále poznávám, že jsou situace a někdy i oblasti mého života, kde jsem Bohu odcizený; kde nepřemýšlím, nemluvím a nejednám tak, jak by jednal Ježíš. Jen stěží bych mohl říct, že v takových chvílích vyzařuji Ježíšovo světlo. Ale ani ta největší temnota mého sobectví nedokáže pohltit světlo Ježíšovy lásky a milosrdenství. To světlo tady bude vždy. Ne vždy se ale člověk rozhodne na základě toho, co v tomto světle uviděl. Světlo sice svítí i do mé tmy a osvěcuje mě. Jsem to ale já, kdo se nakonec musí rozhodnout, co udělám s prázdnotou svých myšlenek, slov a činů, ve kterých se odcizuji Božímu životu.

Někdy má člověk v dosahu docela příjemné nabídky, jak tomu, co je v životě těžké – aspoň na chvíli – uniknout. Jak si navodit pocit života (nikotin; alkohol; sladkosti; pořádná porce jídla; destruktivní sex; počítačové hry; virtuální život na sociálních sítích, a jiné návykové a únikové záležitosti). Nedivím se, že po nich mnozí sáhnou, i když to většinou nic neřeší – spíš komplikuje. Člověk tím vším totiž ještě víc ztrácí sám sebe a tím víc mu uniká smysl všeho. (Víme, kam až to dovedlo marnotratného syna ze známého Ježíšova podobenství. Nakonec přišel o všechno a skončil mezi špinavými vepři, kterým záviděl i jejich žrádlo. Když se ocitl na samém dně, šel do sebe a rozpomenul se, že v daleké zemi má otce – tedy že je stále synem.) Všichni jsme byli jako ztracení synové a dcery. A někdy se opět odcizujeme Bohu, sami sobě i druhým.

Ve skutečnosti jsou však všechny naše úniky jen projevem volání po skutečném naplnění, po smyslu všech věcí. Vždycky jde ale o to, jestli si člověk svoji skutečnou potřebu přizná. A jestli svoji oprávněnou potřebu naplní způsobem, který bude v souladu s tím, co pro něj zamýšlel Bůh. A pokud nás naše nenaplněné potřeby přivedou do problémů, potřebujeme si přiznat, že máme problém. Potřebujeme se zastavit a přiznat si své zklamání; své pochybnosti; frustraci; své omezené možnosti; skutečnost, že to sami zvládnout nedokážeme. Skutečnost je taková, že naše nenaplněné potřeby nám způsobují bolest.

Někdy jsme schopní věřit tomu, že nás Bůh miluje bezpodmínečně, absolutně a navždy. Ale když jsme skleslí a zatížení pocitem viny, strachu, máme problém věřit, že jsme milovaní bez podmínek. A když nevěříme, že nás Bůh miluje, nemůžeme pak milovat ani sebe sama; natož pak druhé. Prolog evangelia je však dobrou zprávou, že v evangeliu samotném – ve slovech a činech Ježíše – smíme najít světlo, které prosvítí každou naši temnotu; včetně temnoty pochybností o Boží lásce k nám. Je to Bůh s lidskou tváří – Bůh, který se z lásky k nám stal člověkem. Není to Bůh, který jen předstíral, že je člověkem. Svým lidstvím nám ukázal, co to znamená být člověkem, jakým kdy člověk měl být. Ve svém smrtelném lidském těle na sebe nakonec vzal všechny naše viny a svou smrtí na kříži za nás zaplatil výkupné. Právě tak Bůh miloval a miluje svět (každého z nás). Tohle nám sděluje evangelium o velikosti Boží lásky.

Zřejmě ale potřebujeme víc než jen mechanické čtení Písma, víc než jen mechanické modlitby, kterými se snažíme splnit povinnost zbožných lidí. Potřebujeme, aby čtení Písma a modlitby, byly časem samoty a ztišení, kdy můžeme být sami sebou se všemi svými pocity a myšlenkami. Potřebujeme si uvědomit, co v sobě potlačujeme a popíráme. Právě sem potřebujeme posvítit, aby se mohla zrodit touha po skutečné změně. Potřebujeme Pánu dovolit, aby posvítil do našich temnot. Nikdy to neskončí tím, že vidíme svoji ztracenost a ubohost. Naopak vidíme – jako marnotratný syn se rozpomínáme – kdo opravdu jsme a co všechno máme u Boha.

Při takovém čtení evangelia a naslouchání, se už nedíváme jen očima Ježíšových prvních učedníků. Vidíme Ježíše očima své víry a přijímáme ho. Je to pohled, který z nás dělá lidi, kteří se ocitají v Boží blízkosti. Ježíš si tak i z nás vytváří společenství těch, kteří mu důvěřují, učí se žít v souladu s Božím záměrem, sami se sebou i s druhými. Je to společenství těch, kteří spatřili a spatřují jeho slávu. Je to společenství těch, které Bůh přijímá za své vlastní – za syny a dcery. Ve víře v Krista smí být každý z nás jeho jedinečným sebevyjádřením. V každém z nás se Ježíš – věčné životadárné Slovo Boha – chce stát tělem. Chce v nás být darem pro druhé.

Světlo Ježíšových slov a činů svítí i do tmy našich životů a dokáže ji prozářit. (!) Stačí jen chtít! Všechno, co v nás nese známky porušenosti, ubohosti a prázdnoty – vše, co nám připomíná, že do jisté míry jsme stále součástí padlého světa – to vše může být osvíceno. Potřebujeme si připomínat, že důvěra v Krista nám přináší výsady Božích synů a dcer. A to i navzdory naší porušenosti. Životadárné věčné Slovo, chce projevit svoji moc v našich životech. Stačí jen poslechnout, když přináší světlo do našich temnot a ukazuje nám cestu – slova a činy – které znamenají skutečný život.

-----

Dovolme životadárnému Slovu, aby se stalo tělem v nás. Dovolme Ježíši, aby se stal zdrojem našich slov a činů – světlem, které bude i v nás svítit do temnot našeho světa. Pravé světlo už svítí. Tak ať svítí i skrze nás. Amen

Slovo na cestu: 1J 1, 5-7

Požehnání: 2Pt 1,2

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín