EN | CZ 

Kázání 2020-12-27

28. Prosince 2020

V. Pavelek, 27.12.2020

ECM Plzeň 1 - Lochotín

Jsme přijati za syny a dcery. (Ga 4,4-7)

Včera se skončily hlavní dny Vánočních svátků. Jako malý kluk jsem vždy netrpělivě očekával, kdy už nastanou Vánoce. Kdy začnou zimní prázdniny? Kdy se doma objeví stromek? Tajně jsem prohledával všechny možné skrýše, abych zjistil, co najdu pod stromkem. Pak přišlo to vyvrcholení, chvilkové okouzlení štědrovečerní noci. Další dny vyplňovaly návštěvy přátel a známých mých rodičů, desítky chlebíčků a stovky kousků cukroví, ústa ulepená od vaječného koňaku. Potom přišla zase všednost, nepříjemné tušení návratu do školy, a podivná nejasná prázdnota. Ten čas jsem neměl nikdy rád. Po velkém očekávání a krátkém nadšení přišla všednost bez záchytných bodů, na něž se školák mohl těšit.

Texty, které jsme četli, jsou plné očekávání a nadšení. V Izajášově proroctví (Iz 61,10-62,3) zaznívá slovo povzbuzení a slib brzké obnovy spravedlnosti Izraele a Jeruzaléma, tj. návratu zajatců do jejich domova. Ten text zní jako vyznání lásky Boha k lidem, k Jeruzalému. Ono proroctví se naplnilo, zajatci se vrátili. Obnova sice byla obtížná a trvala dlouho, Boží slovo se však stalo.

Ve druhém textu, z Lukášova evangelia (Lk 2,22-40), jsme četli o tom, co se stalo týden po Ježíšově narození. Dva dosud neznámí lidé zastavují Josefa s Marií a říkají jim divné věci. Pokud se ti dva nezbláznili, pak to muselo být Boží slovo. Oba přetékají radostí z dítěte, které viděli sotva pár minut. Oba dva, Simeon i Anna očekávali potěšení Izraele a vykoupení Jeruzaléma. Zahlédli to v tom malém novorozenci. Radovali se tak, že nebylo pochyb o tom, že viděli nejvzácnější dar svého života. Ten dar si sice nemohli odnést domů a rozbalit, ale radost ani jeden neskrýval. Text o těch dvou potom nemluví, jsem však přesvědčen, že jejich radost nevyprchala ve všednosti.

Všichni, ať již zajatci v Babyloně nebo Simeon a Anna v Jeruzalémě uvěřili zaslíbení a museli počkat, až nastane příhodný čas. Neznali termín, žádné datum, kdy to nastane. Nemohli si na zeď pověsit adventní kalendář a každý den otevřít jedno okénko, kde nalezli čokoládičku. Měli k dispozici jen vlastní důvěru, že Bůh své slovo splní a pak to „štěstí“, že jim to odhalil Duch svatý.

Jaký je to dar, že se neomrzí po pár týdnech užívání? Pavel psal dopis v době dávno po všech těch známých událostech. Narození, Kristovo působení v Izraeli, jeho ukřižování i vzkříšení pro něj byly již známé události. Znal smysl, význam toho všeho a hlavně jaký to má dopad na všechny lidi. Poznal to sám na sobě. On, který byl vzdělaný židovský myslitel, na sobě samém zažil působení Ducha svatého. Z radikálního konzervativce se stal, obrazně řečeno, lusknutím prstů hlasatel evangelia. Co na tom viděl? Co ho tak uchvátilo, že zcela změnil způsob svého myšlení?

Ve starozákonní době byl vztah k Bohu velmi podobný jako vztah poddaného ke králi. Bůh často vystupuje jako vojevůdce. Známe označení Panovník Hospodin (274x v SZ), které je spojeno právě s vládou a vojenskou terminologií. Byl to svrchovaný a zároveň nepřístupný vládce, vzdálený a možná neosobní Bůh. K odloučení přispívalo soustředění bohoslužby na jedno místo v Jeruzalémě. Pojem osobního vztahu s Bohem se v SZ soustřeďuje na několik významných osob (např. Abraham, Mojžíš, král David) a pak na proroky a kněží, kteří vykonávali bohoslužbu. Jen výjimečně se v těchto dobách ozývá volání: „Otče!“ Bylo nutno, aby člověk poznal Boha jako Hospodina, přísného a spravedlivého, nadobro odloučeného ode všeho stvoření, a uvědomil si vlastní nemohoucnost.[1] S Ježíšem přišlo něco nového. On nejenom že oslovoval Boha jako svého Otce, on je Jeho Syn. S učedníky mluví o Bohu jako o Otci, milujícím rodiči. Už to samo může u konzervativních posluchačů budit pobouření. Někomu to i dnes patrně zní nepatřičně, dětinsky, asi i směšně.

Vyprávění o Bohu jako Otci možná může posluchači hodně říci, ale stále nemusí rozumět. Je to jako bychom o rodičích vyprávěli někomu, kdo nikdy své rodiče neviděl, nikdy se o něj nestarali. Téměř všichni lidí svou představu o rodičích, promítají do svého obrazu Boha a ten obraz pak považují za skutečný charakter Boha. Nechci se pouštět do psychologizujících výkladů, nejsem k tomu kompetentní. Chci jen naznačit, že naše představy o Bohu jsou do určité míry ovlivněny subjektivním vnímáním vlastních rodičů. Otec, který je/byl soustředěný na výkon, pokřivuje pohled na Boha jako toho, kdo po člověku chce hlavně výkon. Kde je/byl dominantní rodič domácí generál, tam se Bůh jeví jako vojenský velitel, o jehož slovech se nepochybuje a rozkazy se musí plnit. Kde je rodič zaneprázdněný, nemající čas na dítě, tam se věřící může cítit jako Bohem zanedbaný, nedůležitý a možná na obtíž. Tolik jako ilustrace. Jistě znáte mnohé další podobné konkrétní případy.

Ježíš představoval svým učedníkům Boha jako Otce. Předal jim i modlitbu, kde je Bůh oslovován „Otče.“ Stačilo by to na to, aby i učedníci Jej takto poznali? Vybavuje se mi jeden z nich, Filip, který řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ (J 14,8) Dostal odpověď, že kdo vidí Ježíše, vidí též Otce. Jak však k tomu přišli ti, kteří už pozemského Ježíše neviděli a nepoznali? Jsou snad odkázáni pouze na to, aby si o Ježíši vyprávěli? To patří ke zvěstování evangelia, patří to i k tradici církve. Není to však jediný zdroj ačkoliv je nesmírně důležitý. Apoštol Pavel měl za sebou nezapomenutelnou zkušenost poznání Ježíše, poznání Boha, jakožto Otce a to milujícího Otce. Nebyl jediný. Církev již před Pavlem žila ze svědectví Ducha svatého, žila z něj v době Pavlova působení a žije z téhož svědectví, téhož svatého Ducha dodnes. Tentýž Duch vede k modlitbám a vede k niternému poznávání Boha, jakožto blízkého, angažovaného, aktivního, přítomného, bezpodmínečně milujícího Otce. Již to není vyprávění někoho jiného. Člověku se dostává bezprostředního poznání, osobního setkání s Bohem. Prostředník splnil svou úlohu a ustupuje do pozadí.

Svědectví prostředníka je něco jako když vám někdo vypráví své zážitky z filmu, který nedávno viděl. Může vám barvitě a plasticky vyprávět, jaké to bylo. Máte možnost u těch zážitků zůstat a film, byť byl bezvadný, nikdy nemusíte vidět, nebo se vydat do kina a film vidět osobně. Dá se to srovnat?

Ježíš je Božím vánočním darem, který nám otevřel možnost poznat Boha jako milujícího Otce, být Božími dětmi. Být jimi nezprostředkovaně, bez vyprávění, bez obav. Ten bezprostřední vztah je tím darem, který se neokouká, nevybledne, nezevšední a neomrzí, po němž nepřichází divná prázdnota. Jsi Boží dcerou? Jsi Božím synem? Ne-li, staň se jím.

SNC: Ga 4.6 Protože jste synové a dcery, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.

Požehnání: Žd 13. 20n A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.

[1] Biblický slovník, A. Novotný, heslo Abba

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín