Kázání 2020-11-22 - Pavel Kuchynka
22. Listopadu 2020
Mt 25, 31-46
Důležitost „nedůležitých“
(22.11. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Ježíšova podobenství většinou člověka hodně provokují. Podobenství o posledním soudu také provokuje. Ale ke všemu člověka ještě rozechvěje. Vždyť je v něm řeč o velkém finálním překvapení. Je to vlastně jedna velká výzva k přehodnocení pohledu na to, co je v životě důležité. Je v něm řeč o důležitosti „nedůležitých“ (lidí). Věřím, že pokud nás slova tohoto podobenství překvapí a rozechvějí, nebudeme se muset jednoho dne chvět a být překvapeni nemile.
-----
Nepochybuji, že při takové události jako je poslední soud, bychom se rádi ocitli po Ježíšově pravici. Hlásím se k těm, kteří doufají, že mezi nimi budou. Situace, kdy jsem přemožený láskou a kdy smím pomoci člověku, který to právě potřebuje, toto mé doufání vždy posílí. Jsou to chvíle, kdy intenzivně vnímám Boží blízkost. A je to velmi naplňující. Ale jsou i takové situace, kdy má ochota pomoci druhému naráží na mé ego s veškerou jeho pýchou a sobectvím. To je pak člověk naplněný něčím úplně jiným. Srdce se svírá úzkostí a pocitem prázdnoty. Apoštol Pavel v listě Římanům mluví o tom, že mnozí pohané, kteří vůbec neznají Mojžíšův zákon, přesto žijí v souladu s jeho ustanoveními. Podle něj to, co zákon požaduje, mají tito lidé napsané ve svém srdci. Dosvědčuje jim to jejich svědomí. Jejich myšlenky je totiž jednou obviňují a jindy je zas hájí. A Pavel dodává, že přijde den, kdy Bůh bude skrze Ježíše Krista soudit to, co je v lidech skryto.
Nepochybuji, že to bude spravedlivý soud. Vždyť to bude soud někoho, kdo ví o našem lidství všechno. Narodil se jako bezbranné dítě v chudobě; prošel mnoha útrapami a nepohodlím; ví, co je to život bez střechy nad hlavou; byl opuštěn svými přáteli, kteří mu nebyli schopni plně porozumět; nakonec prošel nelidským mučením a strašnou smrtí odsouzence. Jeho spravedlnost se od té naší velmi liší. Jeho spravedlnost je totiž spravedlností Pána, který o nás a o našem životě ví úplně všechno. Možná právě proto si můžeme být jistí tím, že většina bude jeho soudem hodně překvapena.
V podobenství byly překvapeny obě skupiny. Jak požehnané ovce, tak zatracení kozlové. „Pane, kdy jsme tě viděli a posloužili ti? Pane, kdy jsme tě viděli a neposloužili ti?“, ptali se udiveně. Závěrečné zhodnocení života v tomto podobenství probíhá na základě toho, jak se ten, či onen člověk, zachoval vůči nepatrnému bratru Krále Ježíše. Tedy vůči člověku, který se z nějakého důvodu ocitl v potížích nebo na okraji společnosti, pod palbou nenávisti a odmítání. Podle všeho solidarita vůči těmto outsiderům znamená pro Boha mnohem víc než správné vyznání víry. (?!) Nepřipadá vám to skandální?!
Tam, kde člověk otevírá své srdce Boží lásce a milosrdenství, je Bohu blíž než člověk, který ví o Bohu první poslední, ale jeho srdce je tváří v tvář potřebě druhých naprosto netečné. Na to Ježíš ukázal v jiném příběhu, ve kterém bezejmennému člověku, který byl přepaden a leží polomrtvý u cesty nepomohli pravověrní znalci Písma, ale člověk tmavé pleti s velmi pochybnou vírou.
Bůh je solidární a je to zachránce. Je tedy jasné, že projevy skutečné solidarity s druhými, jsou projevem něčeho božského. Ale myslím, že stačí říct, že je to projev plnosti lidství. Je to něco, pro co jsme stvořeni. Kdykoli stojíme tváří v tvář někomu z těch Ježíšových nepatrných a je v našich silách jim prokázat pomoc, pak dostáváme příležitost projevit Boží soucit. Je to soucit, který nám je darován právě pro ně. Je to příležitost, aby se naším prostřednictvím projevila ta největší síla, která dokáže přemáhat důsledky lidského odcizení a osamělosti.
Náš problém je ale v tom, že ti Ježíšovi nepatrní nás občas děsí a obtěžují – jsou totiž dost divní. Když se s některým z nich setkáme, všechno jako by v nás volalo: „Ne, takhle to být nemá, to musíme změnit.“ Jenže to změnit nemůžeme. A tak se někdy radši stáhneme stranou (děláme, že nevidíme). Někdy se v nás ozve i hněv. Někdy jen proto, že tito lidé přichází v nevhodnou chvíli. Jindy se hněváme kvůli tomu, jak svůj život nezvládají a jsou zbytečně na obtíž. Někdy se dokonce cítíme zklamaní Bohem, protože na rozdíl od něj jsou naše možnosti, jak jim pomoci, minimální. Nemusím snad říkat, že ale ta „minimální – běžná pomoc“ je přesně ta, která je třeba. V podobenství to bylo pro jistotu zopakováno 4x.
Jeden z nedávných pokusů o aktualizaci textu tohoto podobenství – ve snaze zpřístupnit ho široké veřejnosti – naznačuje, jak hodně může být obtížné obstát tváří v tvář těmto Ježíšovým nepatrným. Král Ježíš zde říká: „Byl jsem totiž bezdomovec a neubytovali jste mě, byl jsem gay a odsuzovali jste mě, byl jsem imigrant a nepřijali jste mě, byl jsem cikán a nezaměstnali jste mě, byl jsem v děcáku a neadoptovali jste mě, byl jsem postižený a neintegrovali jste mě.“ Možná nám taková aktualizace může připadat jako přílišné přetěžování toho, co Ježíš řekl. Možná to přílišné přetěžování je, možná ne. Jistě by se o tom všem dalo hodně diskutovat. Každopádně si ale troufnu říct, že kdykoli člověk arogantně vytyčí hranici mezi Bohem a druhými, je to on sám, kdo se ocitl na druhé straně daleko od Boha a nežije v souladu s Boží vůlí.
Milosrdenství, jako nezištná touha pomáhat druhým, je přirozenou součástí života Bohem požehnaných lidí. Naopak nemilosrdná tvrdost nebo lhostejnost je projevem nepožehnání a prázdnoty. V podobenství je to však varovná předzvěst, že něco takového se může stát trvalým údělem – tedy peklem. Pán vlastně říká, že už nyní lidé zakouší, co je to život v království požehnaných; ale také, co je to život v pekle prokletých. (?) Co o nás prozrazuje náš postoj k potřebným a všelijak utlačovaným lidem? Žijeme z Božího odpuštění a milosrdenství, anebo spoléháme na své kvality – na svou pravověrnost? To všechno nás může vůči druhým – těm divným – uzavřít. To všechno může pokřivit náš vztah k Bohu.
Pán nám tímto podobenstvím dává možnost uvidět svůj život z perspektivy Boží spravedlnosti. Chce, abychom žili pro něj a s ním. Ukazuje nám však, že minout toto poslání je celkem snadné. Stačí vlastně nedělat nic. Tedy nic z toho, co nám Pán svěřuje. Nekonat dobro, které je nám ušité na míru. Právě to opomíjené dobro se stává překážkou požehnání. Tím opomíjeným dobrem se ztrácí něco důležitého z našeho lidství.
Velmi osvobozující ale je, když si uvědomíme, že jsme to v prvé řadě my sami, kdo hladoví a žízní po naplněném životě. Když najdeme toho potřebného také sami v sobě. Když si přiznáváme, že potřebujeme, aby se Pán ujal nás. Tím se nám otevírají oči i pro potřeby druhých. A můžeme ty jejich potřeby vnímat úplně jinak. Najednou totiž vidíme, že ti druzí nejsou o nic víc potřební než my sami. Už nám nebudou na obtíž. Nebo aspoň ne tolik, jako dřív.
Možná si ale říkáte, že by přece jen nebylo vůbec špatné, kdybychom mohli už teď nějak získat stoprocentně dobrý posudek od Pána. Ale ona ta nejistota, jak nakonec dopadneme, je vlastně moc potřebná. Asi všichni tušíme proč. Je to dobrá – nebo spíš nutná – pojistka proti našim předčasným soudům. Kdybychom měli jistotu, že budeme oceněni jako požehnané ovce, tak bychom snadno mohli propadnout pokušení se vydělovat a rozsuzovat všechny už dneska. To, co však od nás Pán žádá dneska je něco úplně jiného.
-----
Postavme se dnes před Pána a udělejme to, co by udělal každý Bohem požehnaný člověk: Prostě se jen – tváří v tvář těm Ježíšovým nepatrným – poddejme puzení nesobecké lásky a prokažme jim pomoc. Pomoc, kterou nám Pán ušil na míru. I tak se při tom asi budeme většinou chvět (budeme pochybovat o tom, jestli naše pomoc byla dostatečná). To vůbec nevadí. Buďme milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Amen
Slovo na cestu: 1K 13, 1-3
Požehnání: 2Te 2, 16-17
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010