Káže Zdeněk Eberle.
Audionahrávka je přiložena.
Ž 78,1-4.12-16; Ex 17,1-7; Fp 2,1-13; Mt 21,23-32 Lidé si myslí, že budou klást otázky Ježíši; ale vždy to končí tím, že Ježíš se ptá člověka.
Všimli jste si, kolik bylo otázek v oddíle knihy Ex? (Proč se se mnou přete? Proto jsi nás vyvedl? Je mezi námi Hospodin nebo není?)
Abychom lépe porozuměli otázce velekněží a starších lidu (jak nám to zapsal Matouš), musíme se podívat do Matoušova evangelia, co tomu předchází. Na co se vlastně velekněží ptají? O jakou moc jde?
Byli svědky triumfálního vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma, který nesl všechny znaky mesiášské slávy. To je podle přestavitelů národa buď rouhání, nebo jde o skutečného Mesiáše!!
Přinejmenším slyšeli, jak Pán Ježíš vyhnal z chrámu obchodníky, kteří se obohacovali na svatosti Hospodina. Jak to, že si to tito businessmani nechali líbit, vyklidili pole a nezbili Ježíše?
Hned nato uzdravil Ježíš přímo na chrámovém nádvoří slepé a chromé!!
Možná, že někdo z velekněží a starších lidu uslyšel dokonce i o tom, jak na Ježíšovo slovo uschl fíkovník.
I kdyby neslyšeli, co k tomu Pán Ježíš řekl, byli s Ježíšem a jeho mocí konfrontováni. Proč se ptají? My už víme, že se jedná o jakousi generálku před výslechem Pána Ježíše po jeho pozdějším zatčení před veleradou. Už ale nyní jde Ježíši o život. Pozorný čtenář evangelia si uvědomuje, jak atmosféra kolem Ježíše v Jeruzalémě houstne.
Naše srdce se jistě zatetelí škodolibou radostí nad protiotázkou Pána Ježíše; jak Pán Ježíš elegantně obrací tlak otázky vůči těm, kteří jej přišli vyslýchat. Není to jediný příběh z evangelií, kdy se to takto děje.
V situaci roku 30 to svědčí o tom, že pánem situace je Ježíš, nikoliv lidé. Nechá se zajmout až tehdy, kdy bude ten správný čas.
V situaci jakéhokoliv času, i dneška, to svědčí také o tom, že poslední slovo má Pán Ježíš. Neplatí to jen o dotěrných tazatelích, kteří se třeba tím sami skrývají před Ježíšem a chtějí pozornost odvést jinam, ale platí to o každém z nás.
Když nás ta radost nad změnou situace na chrámovém nádvoří přejde, musíme uznat, že otázka Pána Ježíše má hlubší smysl, než jen zahnat tazatele do kouta. Kdo je Ježíš – to nevyhnutelně souvisí s Janem Křtitelem. Proto postoj vůči Ježíši je úzce spjat s postojem vůči Janovi. Pán Ježíš už dříve o Janovi řekl: „To je ten, o němž je psáno: ´Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu´. (Mt 11,10) A tak si tam můžeme legálně doplnit: „Podle toho, jak se stavíte k Janovi a jeho křtu, pochopíte i plnou moc mých činů.“
Shrnuto a podtrženo: kdo je konfrontován s Ježíšem, může se rozhodnout buď pro víru, nebo nevěru; přijetí nebo odmítnutí. Nejde takticky uhýbat a profilování svého postoje oddalovat. Jsi pro nebo proti?
Jistě mi namítnete, že velekněží to vlastně zahráli do autu. Ale každé zahrání do zámezí, každé zametení pod koberec, každý pokus vyhnout se postoji „ano“ nebo „ne“ je zatím prohrou.
Ještě jednou to řeknu: lidé si myslí, že budou klást otázky Ježíši; ale vždy to končí tím, že Ježíš se ptá člověka.
Následující podobenství je vlastně rozvedením a vysvětlením této skutečnosti.
Podobenství je o lidech. Jsou jen dva druhy lidí: ti, kteří zjistí, že potřebují pokání a ti, kteří ho nepotřebují, protože se domnívají, že na Boží přání a rozkazy přece říkají pořád „ano“, že jsou „dobří“. V církvi, ve viditelné církvi, jsou oba tyto „druhy“. Ale abych byl přesnější, v církvi (té neviditelné, v Těle Kristově) jsou jen ti, kteří nejprve řekli „ne“ a pak si to „rozmysleli“, změnili názor na Boží slovo, dostali novou mysl, udělali pokání. A tím to také nekončí. Jsou to ti, kteří činí pokání.
Bratři a sestry, věříte v možnost změny? A zase říkám: pozor!! Neříkejte rychlou odpověď. Rozumím tomu, jak velekněží a přední lidu měli lidi „zaškatulkované“, jak je muselo velice popudit, když jim Pán Ježíš říká, že „je kolaboranti a prostitutky předbíhají do Božího království“. (Aby nedošlo k mýlce: bývalí kolaboranty a bývalé prostitutky.) Jak to máte vy? Věříte v proměnu člověka mocí evangelia?
Chci to rozdělit:
se přiblížilo nebeské království“ a lidé pokání činili!!! Bylo to v bizardním vzhledu Jana Křtitele? V jeho šikovném kázání? Vstupovali lidé do vody na základě davové psychózy? Na to nám odpoví jediná skutečnost: nesli tito lidé ovoce pokání? Zdá se, že mnozí nesli, když o nich Pán Ježíš mluví, že tito lidé předbíhají představitele národa a židovské duchovní do nebeského království.
oblasti, kde jsme to už skoro vzdali, protože se nám to zdá nezměnitelné. Pokořuje nás to. Vztekáme se nad tím a někdy je nám to už lhostejné, abychom mohli vůbec žít a podívat se občas do zrcadla. Věříš v proměnu svých možností mocí evangelia? Nejde mi o uvolnění jakýchsi netušených duševních sil, ale o moc evangelia v našem životě k proměně nás samotných. Asi je to tak, že čím déle narážíme na naše vlastní omezení, tím jsme beznadějnější.
Co si myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: „Synu, jdi dnes pracovat na mou vinici.“ On odpověděl: „Nechci.“ Potom toho litoval a šel. Vykonal otcovu vůli? Pán Ježíš tuto změnu připisuje víře. A má to být povzbuzením i pro ty, kteří na to hledí. Povzbuzením, nikoliv pohoršením nad bývalým životem syna, který říkal „nechci“.
Na závěr mi dovolte citovat Güntera Dehna (cit. Fritz Rienecker: Evangelium podle Matouše, Wuppertálská studijní Bible, str. 442). Už jsem to tu citoval před devíti lety:
Náš text patří k těm charakteristickým statím Svatého Písma, v kterých je znepokojena právě církev. Bylo by pohodlné, kdybychom se mohli upokojit s myšlenkou, že je tu řeč o těch druhých, že se tu odsuzuje a kárá zlý svět, zatímco my se smíme, jistí si vlastnictvím, které je nám dané, těšit ze života. Právě to se však nemá stát: soud se vždy začíná od domu Božího a znepokojí naši duši.
Skutečnost, že říkáme ano a děláme ne, patří k typickému obrazu našeho křesťanského bytí. Není to jen bezdůvodná stížnost světa, že věřící mají mnoho co do činění se slovy, že jim však chybí odpovídající skutky, ale je to fakt, který si musíme přiznat, totiž že se nám nedaří skutečně proniknout do křesťanské existence. Je přece otřesné, že musíme vždy znovu konstatovat, že přikázání sice známe, ale nedodržujeme, že si žijeme sami pro sebe ve zbožném sobectví, a toho, kdo padl do rukou loupežníkům, necháme klidně ležet u cesty. Je možné mít velmi dobré teologické názory, a přece je ani trochu neuplatňovat. Můžeme se horlivě a vášnivě zasazovat o Boží království, ale přece být naplněni světským myšlením. Mohu být pravidelným návštěvníkem bohoslužeb, ale pokaždé se vracet domů jako ten samý člověk, protože mistrovsky dokážu vztahovat kázání vždy na druhé, jen ne na sebe. Celá církevní obec může ustrnout v samolibosti, samospravedlnosti a vlastní zákonnosti, takže s ní nevyjde ani nejmenší závan pravého milosrdenství a skutečné sloužící lásky. Je možné dokonce ve funkci kazatele naléhavými slovy vyzývat lidi do práce na Boží vinici, ve skutečnosti si však pouze budovat kus vlastní země, na kterém si sobecky bydlíme v lesku své oblíbenosti.
Je to bída, co? Víte ale, v čem je naděje? Že to můžeme ještě změnit. Že můžeme, třeba po dlouhé době, říct a pak udělat „ano“.
Amen.
Slovo vyslání: …je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Fp 2,13 Ke všemu mám sílu, Kristus mi ji dává. Fp 4,13 SNC
Požehnání: Kéž vás provází milost našeho Pána Ježíše Krista. Boží Láska a jeho Svatý Duch ať vás naplňují. 2K 13,13 SNC