- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2020-09-06 - Pavel Kuchynka
08. Září 2020
Ř 13, 8-14
Správně oblečení doživotní dlužníci
(6.9. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Nikdo z nás nemá rád dluhy. A přesto jsme všichni doživotními dlužníky. Když člověku dojde, co pro něj Bůh udělal prostřednictvím Ježíšovy oběti, vidí svůj nesplatitelný dluh lásky. Je to dluh, který nám připomíná, že jsme zde z lásky a pro lásku. Pavel řekne, že náš nesplatitelný dluh lásky jsme povoláni znovu a znovu splácet tím, že budeme milovat druhé – milovat je stejně jako milujeme sebe sama. Pavel ale dobře věděl, že něco takového je možné, jen když je člověk poddán Ježíšově vládě. Každý z nás totiž naráží na velké množství překážek.
-----
Boží láska chce zavlažit a změnit celý svět. Chce prýštit z lidských srdcí. Zavlažovací systém Boží lásky se však může tu a tam ucpat. Tam, kde se dostane ke slovu lidské sobectví, nastává problém. Všichni jsme součástí zavlažovacího systému. A všichni se můžeme rozhodnout být průchodní – být otevření ke sdílení lásky, kterou dostáváme od Boha.
Podle Pavla platí, že když se člověk poctivě snaží splácet dluh lásky, automaticky splňuje všechna přikázání. Člověk nezcizoloží, protože když dva lidé dovolí vášním, aby je smetli, není to proto, že se strašně moc milují, ale proto že se milují strašně málo; ve skutečné lásce je jak úcta, tak zdrženlivost, které hříchu brání. Člověk nezabije, protože láska nikdy netouží ničit, ale budovat; vždy je laskavá a vždycky se bude snažit nepřítele zničit ne tím, že ho zabije, ale že ho učiní svým přítelem. Člověk nikdy nebude krást, protože láska je vždy více zaměřena na dávání než braní. Člověk nikdy nebude dychtit, protože dychtivost je nezvládnutá touha po zakázaném a láska čistí srdce tak dlouho, až tato touha zmizí.
Sv. Augustin řekl: „Miluj Boha – a dělej si, co chceš.“ Je-li láska hlavní hnací silou člověkova srdce, je-li celý jeho život ovládaný láskou k Bohu a láskou k bližním, nepotřebuje žádné další zákony. Láska neudělá bližnímu nic zlého. Nic z toho, o čem ve vztahu k druhým mluví Desatero. Naopak. S nesobeckou láskou, kterou vlévá do srdce člověka Duch svatý, dokáže člověk milovat druhého jako sebe sama. Láska, kterou člověk miluje druhého jako sebe samého, je láskou bez přetvářky. Nechce jen vzbudit dojem lásky. Je skutečnou láskou. Je láskou vyvěrající ze srdce. Nepředstíraná láska je láska k bližnímu, který našel místo v mém srdci. Aby víno bylo poctivé, musí být šťávou z hroznů; opravdová láska musí být šťávou srdce. Bližní se díky této lásce dostává do mého srdce a stává se tak pro mě skutečným bližním. Nosím ho v srdci. Proto jsem schopen vnímat jeho skutečné potřeby a podle svých možností nabídnout svoji pomoc. Taková láska je zdrojem pro splácení našeho dluhu. Jen s ní můžu dávat bližnímu to, co jsem mu neustále dlužen. Člověk za každých okolností dobře ví, co znamená milovat sám sebe. Je to zrcadlo, které má neustále nastaveno ve vztahu k druhým.
Příležitosti k prokazování lásky nemusíme hledat. Ony se nepřetržitě nabízejí sami. Stačí se rozhodnout, že se na určitého člověka budeme dívat s upřímnou láskou. S úžasem zjistíme, že se k němu můžeme chovat úplně jinak než dřív. Jako by nám někdo nasadil brýle, které zaostří naše vidění. C.S. Lewis nás povzbuzuje, abychom neztráceli čas úvahami, zda svého bližního milujeme, nebo ne. Radí nám, abychom s ním jednali, jako bychom ho milovali. A je si jistý tím, že jakmile s tím začneme, poznáme jedno z velkých tajemství: „Chováte-li se, jako byste někoho milovali, zanedlouho ho milovat začnete.“
Smyslem života je milovat. (?) Jak tedy můžeme prakticky projevit svou lásku druhému? Existuje mnoho způsobů, protože láska je velmi vynalézavá. Vyjmenujme několik důležitých projevů lásky. Láska umí dát druhému najevo, že je pro nás důležitý tím, že mu trpělivě nasloucháme. Tím druhý dostává dar ujištění, že uprostřed svých zápasů není osamělý. Díky pozornému naslouchání se můžeme dozvědět o skutečné potřebě druhého, na kterou pak můžeme odpovědět projevem konkrétní praktické pomoci – něco pro něj udělat. Druhého přitom můžeme milovat bez jakýchkoli nároků na odezvu. Láska miluje druhého takového, jaký je; a tím mu prokazuje úctu jako svobodné lidské bytosti. A když nás něco v chování druhého zraňuje, láska mu odpouští. Tím osvobozuje viníka z pocitu viny a nás od zničujícího hněvu. Skutečná láska se projeví i v přímluvách za druhého; ale i za naši schopnost vidět toho druhého tak, jak ho vidí Bůh.
Pavel v souvislosti se splácením dluhu lásky mluví také o potřebě najít jistotu, že tento život není všechno. Mnozí totiž žijí s vědomím, že jejich život je krátký den, po kterém přijde nekonečná noc. Pavel tento klam vyvrací tvrzením, že se nyní naopak ocitáme v noci, kterou vzápětí vystřídá nekonečný den. (?) Co z toho plyne? Že se nemusíme za každou cenu snažit urvat si pro sebe, co nejvíce. Vždyť nejdeme vstříc nicotě, ale nádherné a nepředstavitelné plnosti. Proto můžeme vystřízlivět a odložit skutky tmy – tedy všechno to, za co bychom se museli stydět, kdyby to vyšlo najevo (všechno to, co má opojnou moc, která umožňuje na chvíli nemyslet na životní úzkosti a nenaplněnost). Už není nutné kupit zážitek na zážitek; kupit symboly úspěchu; podléhat diktátu módních trendů všudypřítomného konzumu a sexuální nevázanosti. (?!) Jak bych mohl k druhým přicházet a prokazovat jim lásku, kdybych žil jako otrok sobeckých žádostí a vášní?! Člověk neumí říct „ano“ svým bližním, dokud nedokáže říct „ne“ sám sobě.
Člověk může svým životem neustále demonstrovat, že se vším, čím je, patří jen sám sobě. Je to vzpurné volání vzdorující Bohu. Člověk však může chtít a žít pravý opak. Může víc a víc vnímat, že život je dar, který dostal, aby naplňoval své poslání. Smíme žít pro to, co má smysl a budoucnost. Smíme vnímat světlo Boží slávy ve svých obyčejných malých životech.
V Kristu (v důvěře v Ježíše a v to, co pro nás vykonal a koná) jsme pozváni k životu, který už neničí závist a svár. Vždyť už víme, že jsme dostali nádherný dar, žít z lásky a pro lásku. Jsme povoláni k životu ve veliké vděčnosti. Je to život, ve kterém člověk zjišťuje, že čím více lásky rozdá, tím více ji má. Smíme si obléknout zbroj světla a vypořádat se se vším, co není projevem lásky. Potřeba zbroje světla nám pak jasně napovídá, že v tomto životě jsme povoláni k neustálému zápasu s temnotou v nás i kolem nás. A tento zápas smí být vítězný. Vždyť smíme obléknout Krista.
Jde však o to, aby Kristus nebyl jen dalším převlekem, který má jen něco zakrýt. Být oblečen v Krista nemá nic společného s úmyslem něco předstírat a klamat. Být oblečen v Krista znamená, že člověk Ježíše přijímá jako Pána, kterému se podřizuje. Pak může skutečně milovat – tedy chtít to nejlepší pro druhého. Znamená to dovolit všemu dobrému, co přichází shůry, aby to proudilo skrze nás k ostatním. Je to tedy rozpoznávání a dávání toho, co jsem dostal a čím můžu naplnit skutečné potřeby druhých (nebo aspoň přispět svým dílem k tomuto naplnění). Jsme trvalými dlužníky v lásce, ale splácet můžeme jen jako oblečení v Krista – poddáni jeho vládě a tím i otevřeni přílivu jeho moci.
-----
Slovo na cestu: J 8,12
Požehnání: 1Te 5,23
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010