EN | CZ 

Kázání 2020-05-31 - Pavel Kuchynka

31. Května 2020

1K 12, 3b-13

Církev je každodenním zázrakem

(31.5. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Pokusím se dnes v úvodu vykreslit představu o církvi, jakou bych si přál. Měla by to být církev, ve které Kristus promlouvá ústy svých služebníků. A to tak, že jeho slovo přichází s mocí, která zasahuje lidská srdce a přetváří lidské životy. Měla by to být církev, ve které se projevují všechny potřebné Boží dary – dary Božího Ducha. Církev, ve které člověk vnímá přijetí; kde vzájemnost není jen prázdné slovo; kde lidé poznávají své místo ve službě; a tuto službu vnímají jako výsadu a naplňující zkušenost. Možná byste tuto představu o ideální církvi ještě nějak doplnili. Taková představa v nás zřejmě vyvolá vědomí, že k ideálu máme někdy hodně daleko. Ale i přesto je církev každodenním zázrakem. Zázrakem, kterého smíme být součástí.

-----

Křesťan je podle Pavla člověk, který vyznává, že Ježíš je Pán (Bůh). Tedy člověk, který to vyznává jako pravdu, kterou mu odkryl Boží Duch. Stala se pravdou jeho srdce. Pravdou, která každý den volá po tom, abychom byli Ježíšovi plně k dispozici. Aby byl skutečným Pánem našich životů a my byli dobrými a poslušnými správci všeho, co nám svěřil. (Je zbytečné mít zapnutou navigaci při jízdě autem, když si jedeme, kam nás napadne.) Jde o to, že se člověk přestane s Pánem dohadovat.

Jen díky tomu se Duch svatý stává v našich životech opravdu mocným – tím, kdo v nás vytváří život samotného Ježíše. Všichni zřejmě známe hlášku z auto-navigace: „Jakmile to bude možné, otočte se o 180 stupňů.“(?) Jak často se někde hluboko v nás ozývá podobná a velice naléhavá výzva? (?!) Jak dlouho bývá někdy ignorována?! Duch svatý nemůže v člověku vytvořit život z Krista, pokud nepřestane odmlouvání (dohadování) a pokud člověk neposkytne Duchu Božímu v životě převahu.

Důvodů, proč odmítáme Pána poslechnout může být mnoho. Všechny příčiny naší neposlušnosti se pohybují někde na stupnici mezi dvěma krajními body. Jedním krajním bodem je přesvědčení o svých mimořádných lidských kvalitách (že si bez Pána celkem dobře vystačím). A tím druhým krajním bodem je pocit, že nemám, co nabídnout (že si musím vystačit s tím málem, co mi život nadělil). Paradoxně výsledek je v obou případech stejný: člověk se v životě zařizuje po svém bez ohledu na to, co mu nabízí Bůh. Pavel říká, že si všichni potřebujeme vírou přivlastňovat Boží sliby a poslouchat Boží puzení. Jen tak zažijeme mnohem plněji, co je to zázrak církve – život těla Kristova (budeme mnohem víc k dispozici pro naplňování Pánových záměrů).

Apoštol Pavel vykreslil zázrak církve obrazem lidského těla. V církvi jde podobně jako v lidském těle o to, že jsme spolu propojeni. Všichni jsme živoucími částmi jednoho těla. A růzností svého obdarování přispíváme ke společnému fungování – tedy i k prospěchu celého těla; a také ke společné službě druhým. Jde o naši propojenost, která by však nebyla téměř k ničemu, kdybychom nebyli propojeni s Kristem, který je hlavou svého těla církve. Protože jen když posloucháme hlavu – Krista – můžeme být funkčními částmi společného těla – církve. (!) Bez propojení s hlavou zůstává konkrétní část těla naprosto paralyzovaná. Tak jak to bývá v důsledku úrazů páteře, kdy dojde k porušení míchy a spojení s mozkem.

Je rozdíl v tom, když někdo přichází do shromáždění nebo na setkání skupinky s tím, že tam něco zajímavého uslyší; že tam něco silného zažije; anebo když přichází s tím, že je nástrojem v rukou Boha, který může být použit způsobem, pro který se Bůh rozhodne. Všem samozřejmě ze srdce přeji, aby něco zajímavého, obohacujícího a budujícího slýchali; aby také něco silného zažívali. Mnohem víc však každému přeji, aby mohl být nástrojem v ruce Boha, který si Bůh může použít a skrze nějž bude působit.

(?) Jak k něčemu takovému dochází? Věřím, že na to Pavel ukazuje celkem jasně, když mluví o rozdílných obdarováních, službách a projevech moci, které mají svůj zdroj u Boha. To vše je nám nadosah, pokud se vírou přidržíme Božích slibů, které neztratily nic ze své platnosti. Život jednotlivého křesťana, stejně jako život celé církve, se rodí z působení Ducha Božího. Duch Boží nám dává pít ze života samotného Krista. Ježíš byl jediným, kdo na této zemi disponoval veškerým potenciálem duchovních darů. My díky Duchu svatému smíme okusit aspoň malý závdavek z této plnosti. Ale díky tomu, že nás Pán přivádí do společenství se naše malé závdavky propojují a můžeme z té Kristovy plnosti okusit mnohem víc. A to bez ohledu na to, kým jsme kdy byli (bez ohledu na náš původ a společenské postavení).

To, že Pavel dary Ducha výslovně spojuje se službou, jasně ukazuje na jejich účel: Mají sloužit – pomáhat druhým. Naprosto klíčový je však motiv takové služby. Nikdy nemá jít o vlastní sebezviditelnění, ale o prospěch druhých. Motivem takové služby musí být nesobecká láska. Jen díky ní totiž smíme vnímat skutečné potřeby lidí; žádat o potřebné dary a pak na jejich základě také sloužit. Pán nás chce propojit pro vytvoření plnosti svých darů, aby se mohl plně projevit k našemu společnému užitku. Chce nás spojit ke společné službě ostatním lidem. Ke službě, kterou by ani ten nejobdarovanější člověk mezi námi, nikdy nebyl schopen sám naplnit.

Nenechejme se oklamat a okrást. Zázrak církve a plnosti jejích darů se rodí z Ducha Božího, když se každý z nás – znovu a znovu – dává Pánu k dispozici. Možná jen v nějaké nepatrné záležitosti (slovo povzbuzení, laskavý dotyk, čin nepatrné pomoci, modlitba …). Vždy jde o to, jestli poslechneme pokyny k projevení lásky, které nám poskytuje naše vnitřní navigace. Je tolik různých způsobů, kterými se chce Pán mezi námi projevit. Pokud poslechneme zakusíme ve společenství vše, co je v danou chvíli a v dané situaci potřeba: Projeví se to vnuknutím potřebné moudrosti, potřebného poznání, posilou víry, uzdravením, osvobozením, prorockým vhledem, schopností rozlišit v jakém duchu se něco přináší, darem přímluv v neznámém Bohem darovaném jazyce – někdy i s porozuměním sdělení takové přímluvy. A projeví se to i v mnoha dalších způsobech jednání. Bůh nás chce překvapit.

Důležité je, s jakým postojem a očekáváním přicházíme. Kdykoli přitakáme lásce, stáváme se schopnými vnímat potřeby druhých a prosíme za jejich naplnění. Pak už jde jen o to poslechnout v tom, na co nám Pán ukazuje – v tom, co nám pro druhé dává. Vykročit ve víře – promluvit nebo něco udělat (možná opravdu jen něco zdánlivě malého). Nikdy to však nebude projev hrubosti, povýšenosti nebo souzení. Naopak. Duch svatý se vždy projeví tak, že už nejde o mě, ale o toho druhého. Vůbec nám přitom nepřekáží sebestřednost a srovnávání. Nemá to nic společného s nějakým křečovitým úsilím, přetvářkou a předstíráním.

Pokud přijmu a naplním to, co mi Pán v té, či oné chvíli svěřuje pro druhé, stačí to pro plnost, kterou z našich drobných projevů on sám poskládá. (Jako kdybychom každý měli v kapse kousek puzzle. V pravý čas – na pokyn – ho vytáhli a připojili na správné místo k těm kouskům puzzle, které přinesli ostatní.) Tak se rodí každodenní zázrak církve. Sdílím svůj nepatrný díl, abych nakonec z Pánem vytvořené plnosti přijal něco také pro sebe. Kéž mezi námi Pán smí působit, co sám chce a jak sám chce. Modleme se a důvěřujme. (!) Kdo nic neočekává, zpravidla také nic nedostane!

-----

(?!) Jak často lidé přichází do shromáždění s očekáváním, že jim bude slouženo, že budou jen konzumovat, nikoli se podílet na společné a vzájemné službě?! To je ale minutí cíle. Pavel říká, že se potřebujeme dát Pánu k dispozici. Pokaždé to začíná prosbou a pak krokem poslušné víry. Je to cesta, jak můžeme všichni mnohem víc zakusit skutečnou plnost, naplnění potřeb nás všech; a jak se můžeme podílet na společné službě druhým lidem. Církev je každodenním zázrakem – zázrakem, na kterém se můžeme jedinečným způsobem podílet. Amen

Slovo na cestu: 1K 12,27.14,1a

Požehnání: 2K 13,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín