J 20, 1-18
Nejkrásnější vzkaz, který je adresovaný nám všem
(12.4. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves, pro YOUTUBE)
Člověk v životě vyslechne různé radostné vzkazy. Jsou to většinou vzkazy, ze kterých promlouvá láska a přátelství. Vzkazy jako je například tento od dobrého přítele: „Neplánovaně jsem se ocitl ve tvém městě a nic si nepřeji víc než se s tebou vidět.“ Ale ani ten nejkrásnější vzkaz se nevyrovná vzkazu, který měla vyřídit svým přátelům Marie Magdalská. Ten vzkaz pro ně přijala onoho nedělního rána na hřbitově kdesi za hradbami Jeruzaléma. Je to nejkrásnější vzkaz, který je adresovaný nám všem.
-----
Četli jsme, jak se to celé odehrálo. Někdo správně upozornil na jistou chaotičnost popsaného dění; a právě proto to považuje za autentické líčení událostí onoho rána. Líčení, které je vlastně důkazem o tom, že se to skutečně stalo; a že to pro všechny zúčastněné byla naprosto mimořádná událost, která je všechny tak trochu vyvedla z míry.
Ježíšův prázdný hrob vyvolal různé emoce a ke každému z účastníků velikonočního příběhu nějak promluvil. Pro Marii Magdalskou, která nepochybně k Ježíšovi přilnula celým srdcem, byl prázdný hrob jejího Mistra naprosto zdrcujícím zjištěním. (!) Nejen že Ježíše zabili. Teď ještě někdo odnesl jeho tělo! Byl to pro ni zármutek na zármutek. Vyhledala proto Petra a Ježíšova milovaného učedníka Jana, aby jim o té hrozné věci pověděla. Když však ti dva šokovaní učedníci doběhli na místo a vstoupili do hrobu, uviděli tam důkaz, že Ježíšovo tělo nikdo neodnesl. Pohřební plátna, do kterých bylo zavinuto Ježíšovo tělo, k nim promluvila naprosto jasně. Ta plátna tam totiž ležela tak, jako by se z nich tělo jejich Mistra prostě vypařilo. Takhle se mrtvoly neodnášejí. Jan v evangeliu prozrazuje, že když to vše uviděl, uvěřil v Ježíšovo vzkříšení. Co to způsobilo v Petrovi se můžeme jen dohadovat. Zřejmě se v něm praly různé myšlenky. Ale dost možná i on nějakým způsobem uvažoval o tom, co to znamená, že někdo vstane z mrtvých.
Když se pak k otevřenému hrobu vrátila i Marie, stála tam sevřená trýznivou bolestí a doslova se topila v slzách. Mnozí lidé, když prožijí ztrátu někoho blízkého, zažívají stavy, kdy nejsou vůbec schopni vnímat své okolí. Jsou uzavření ve své bolesti; a tak trochu mimo. Ve svých myšlenkách jsou často někde úplně jinde. (A tak se může snadno stát, že matka sevřená bolestí nad náhlou smrtí své prvorozené dcery, nachystá rodině čaj do pěti hrnečků, i když se počet členů rodiny právě dramaticky snížil na čtyři.) Vůbec se tedy nedivím tomu, když v tomto velikonočním příběhu slyším vyprávět o tom, že Marie jakoby nic rozmlouvá s muži v bílých rouchách, kteří se najednou objevili v hrobu. Celé Mariino bytí se v tu chvíli točilo kolem jediné skutečnosti: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“
Když si pak Marie uvědomila, že za jejími zády někdo stojí, obrátila tím směrem své slzami zalité oči. Stál za ní nějaký muž a ptal se jí na to samé, co ti dva muži v hrobu: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Zřejmě se domnívala, že je to hřbitovní zahradník, anebo snad správce hřbitova. Slova, kterými tomu muži odpověděla, prozrazují, že opravdu nemyslela na nic jiného než na to, aby se našlo Ježíšovo tělo. „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Na odpověď onoho domnělého zahradníka či správce ale pravděpodobně chvíli čekala, protože její pozornost znovu sklouzla k prázdnému hrobu. Jakoby tím i onomu zahradníkovi chtěla říct, že jí teď opravdu na ničem jiném nezáleží.
Teprve když uslyšela své jméno, které onen muž s láskou vyslovil, poznala, kdo je tím domnělým zahradníkem za jejími zády. Její srdce v tu chvíli zaplavil příval radosti. Obrátila se a vytrysklo zní zvolání: „Mistře.“ Věřím, že ještě nikdy tenhle Ježíšův titul nevyslovila s větší radostí a láskou. A nepochybuji, že to byl i projev obrovského úžasu. Jsem si jistý, že lidské srdce má jedinečnou schopnost: Může totiž zachytit to, co je opravdu důležité. Jak to říká Exupéryho liška, když se loučí s malým princem: „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Marie Magdalská, která jako první uviděla vzkříšeného Ježíše, ho ale ve skutečnosti poznala teprve ve chvíli, kdy jí Ježíš oslovil jménem. Tohle pro ni byla zlomová zkušenost. Je to zkušenost, která je v životě s Kristem rozhodující vždy. Mariina víra se rodí ve chvíli, kdy ji Ježíš, kterého dosud nepoznává, osloví. Víra je naše odpověď na Ježíšovo oslovení. Právě tato osobní zkušenost odlišuje pouhé vědomosti nebo pouhé úsilí o křesťanský životní styl od skutečného vztahu se vzkříšeným Ježíšem. (Nepochybuji o tom, že mnozí křesťané si celkem jasně vybaví chvíli, kdy i oni ve svém životě poprvé vnímali přítomnost vzkříšeného Krista; kdy se pro ně stal skutečnějším než všechny viditelné skutečnosti jejich života. Osobně si velmi dobře vybavuji místo i atmosféru té chvíle.)
Marie chtěla v té chvíli Ježíše obejmout. Pro ni se jeruzalémský hřbitov právě proměnil v rajskou zahradu. A zřejmě si nic nepřála víc, než aby to tak už zůstalo. Ježíš jí v tom však bez zaváhání zabránil. Zdůvodnil to trochu záhadným prohlášením: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ A pak připojil svůj vzkaz: „Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Podle všeho tím Ježíš říká Marii – která by si ho teď nejraději nechala jen pro sebe – něco v tomto smyslu: „Marie, tohle ještě není všechno. Tohle není skutečný domov. A hlavně: Skutečný domov je připravený pro vás všechny. A já chci, aby se to dozvěděli i ostatní.“ Takže vzkříšený Ježíš – namísto objetí – žádal od Marie, aby vyřídila jeho vzkaz ostatním učedníkům. A ještě něco: nazval je svými bratry.
Nemůžeme v tom přeslechnout, že tím Ježíš zabránil Marii v nesprávném pojetí víry. Nechtěl, aby její víra byla vírou, ve které je místo jen pro člověka a jeho Boha. Jen Bůh a já. Tedy podivně sobecká víra. Nic takového není možné žít natrvalo. Na chvilku možná ano. Na chvilku mohou být lidé jen vedle sebe, hlavně když každý z nich věří. Ale ne natrvalo. Ježíš říká Marii: „Víra, kde není prostor pro ostatní, kde je jen Bůh a ty, ta nemůže žít dlouho. Určitě to nebude zdravá víra. Jdi tedy k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu. (!) Nejsem jen já a ty! Jsem já a vy. Jdi, Marie! Vyřiď jim můj vzkaz a pomáhej tomu, abyste všichni věřili dohromady. Abyste o své víře spolu mluvili, spolu ji prožívali, a spolu poznávali cestu, která je cestou ke skutečnému domovu. Jdi a řekni jim tu dobrou zprávu.“
A Marie Magdalská poslechla. Také nám přinesla od hrobu velmi důležitý vzkaz, který je nádherným poselstvím pro všechny, kdo chtějí slyšet: Ježíš žije! A my všichni smíme být součástí Boží rodiny a díky tomu lépe poznávat vzkříšeného Pána. Ježíš, který vstal z mrtvých chce totiž znovu a znovu vstupovat do prostoru naší víry; do našich vztahů a do celého našeho života. Díky tomu můžeme jít společně jako bratři. Můžeme jít po cestě, která je cestou ke skutečnému domovu lidstva.
-----
Marie Magdalská viděla vzkříšeného Pána; a právě toto jí řekl. Je to ten nejkrásnější vzkaz, který je adresovaný nám všem. Kéž nám srdce napoví, jak žít a kudy jít. Amen
Slovo na cestu: 1Pt 1, 3-5
Požehnání: Žd 13, 20-21