Mt 21, 1-11
Kdo to je?
(5.4. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves, pro YOUTUBE)
Ježíšovi nechybělo nic z toho, co potřebuje dobrý vůdce. A přesto mnohé zklamal. Nenaplnil očekávání, které do něj vkládali. Mám za to, že od chvíle, co vjel do Jeruzaléma na oslu, zažili ve vztahu k Ježíšovi podobné zklamání i mnozí další. Tak jako tehdy, i dnes mu mnozí vlastně ani nedají šanci, aby je zklamal. Z různých důvodů ho totiž předem odmítnou. Navzdory tomu ale vnímám, že příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma staví nás všechny před otázku, která tehdy zazněla z úst mnohých obyvatel toho velikého města: „Kdo to je?“ Ano, věřím, že i pro letité křesťany je to stále aktuální výzva k hledání odpovědi.
-----
Stalo se to o Velikonocích, kdy Jeruzalém doslova praskal ve švech, jak byl přeplněný poutníky. Nebylo to nějaké náhlé Ježíšovo rozhodnutí. Šlo o předem připravovanou událost. Poslal své učedníky do vesnice – kterou měli v té chvíli dost možná přímo na dohled – aby mu přivedli oslici s mládětem.
Jakmile Ježíš poslal ty dva učedníky ke splnění tohoto úkolu, začali všichni tušit, že se přiblížila hodina „H“. Hodina, kdy Ježíš jako Mesiáš (vyvolený služebník Bohem zmocněný k naplnění Božích záměrů) vjede do Jeruzaléma. Ale těžko říct, jestli jeho apoštolové propadli stejnému nadšení, jakému vzápětí propadly davy dalších Galilejců, které Ježíše doprovázely. Ježíšových Dvanáct – totiž na rozdíl od ostatních Galilejců – už několikrát od Ježíše slyšelo o tom, že v Jeruzalémě bude trpět a bude zabit. Každopádně si myslím, že když zaslechli, jak dva z nich posílá pro oslátko, rozbušilo se jim srdce. Nepochybuji, že stejně jako většina ostatních Izraelců i oni znali proroctví o Mesiáši - králi, který vjede do Jeruzaléma na oslu směrem od Olivové hory: „Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.“
Když pak Ježíš usedl na osličí hříbě, daly se zástupy Galilejců do skandování: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna navýsostech!“ „Tak už je to tady!“ (?) Ale co to jejich: „Už je to tady!“ vlastně znamenalo? Snad ne konec římské okupace? Nebo snad začátek vlády skutečné spravedlnosti? Nebo to snad znamenalo začátek obnovy dávného Davidova království? Prosperitu, bezpečí a obnovení svébytnosti Izraele? Právě taková mohla být očekávání mnohých v zástupu. (?!) A takovému králi se sluší udělat koberec třeba i z vlastního pláště nebo aspoň useknout palmovou ratolest a vzdát mu tím svůj hold, nebo snad ne?!
(?!) Ale co když tento tichý (pokorný) král přijíždějící na oslu, nic z toho nenaplní?! Anebo aspoň ne v dohledné době?! Ježíš tehdy vstoupil do Jeruzaléma na základě proroctví o příchodu krále pokoje. Tím se jasně přihlásil k tomu, že je jiným králem než králové tohoto světa. Nevystupuje před člověkem se zdrcující mocí, ale sestupuje k němu s tichostí a pokorou. Nechtěl nikoho naplňovat úzkostí ani válcovat děsem. Neoděl se leskem velkolepého královského šatu, ale šatem služebníka. Přišel, aby získal člověka svou pokornou službou. Rozhodl se sklonit i k tomu nejubožejšímu z nás – až na samé dno lidské bídy a ztracenosti.
Mnohým teologům se celý ten Ježíšův vjezd do Jeruzaléma jeví jako jeden velký bizarní happening, ale zároveň i jako parodie všech okázalých královských vjezdů té doby. Ježíš nepřišel do Jeruzaléma, aby bojoval s Římany; nepřišel uchvátit izraelský trůn silou revoluce. Jeho vjezd do Jeruzaléma byl tedy triumfální a anti-triumfální zároveň. Byl to vjezd krále pokoje, který nepřišel bojovat silou a mocí. Záchrana, kterou tento Mesiáš přinesl, byla naopak v tom, že mečem bojovat odmítl.
Kolikrát už se křesťané v minulosti snažili prosadit Ježíšovy ideály prostřednictvím politické moci nebo dokonce mečem. Výsledek však byl úplně opačný: naprosté pošlapání těchto ideálů. V triumfalistickém křesťanství bude vždy zoufalý nedostatek místa pro Ježíše – krále pokoje. Proto v něm bude chybět potřebná pokora, důvěra v Boží dobrotu, respekt a úcta vůči Bohu i druhému člověku; a bude v něm žalostně chybět skutečná svoboda a spravedlnost, které vždy znamenají, že člověk hledá a usiluje o dobro, které je skutečným dobrem pro všechny.
Ježíšův vjezd na oslu každopádně otřásl celým Jeruzalémem. Vyvolal v jeruzalémských zásadní otázku: „Kdo to je?“ Možná si i vy vybavíte vzpomínku na nějaký zlomový okamžik svého života, který ve vás něco vyvolal (projev úcty, náklonosti, odvahy, obětavosti nebo dokonce oddanosti). A to vše jaksi spontánně bez velkého rozmýšlení. Prostě jen jako projev jakéhosi vašeho osobního postoje či vyznání. (Vzpomínám si na jeden provokující happening před Úřadem vlády v listopadu 1989. Byl jsem jedním z mnoha vš studentů, který přinesl svou kartonovou krabici, abych pomohl postavit symbolickou zeď před tímto úřadem. Celé se to odehrálo v úžasné atmosféru vzdoru vůči totalitní moci a zároveň to bylo provokativní výzvou. Najednou jsem si všiml, staré červené Škodovky 120, která přibrzdila trochu bokem od toho dění. Vystoupili z ní dva nenápadní muži, kteří v zápětí zmizeli ve dveřích Úřadu vlády. Tím jedním byl náš budoucí prezident. Tehdy jsem ho poprvé viděl na vlastní oči a položil si otázku: „Kdo to vlastně je?“)
Jeruzalémští se tehdy o Velikonocích udiveně ptali: „Kdo to je?“ Zástup nadšených Galilejců jim nabídl svou odpověď: „To je ten prorok, Ježíš z Nazareta v Galileji.“ „Je to někdo, jehož ústy promlouvá sám Bůh.“ Ale když budeme sledovat Ježíšův příběh v evangeliích až do konce, nemůžeme se s touto odpovědí spokojit. Ježíš z Nazaretu v Galileji je víc než prorok. Podle všeho to je král, který se rozhodl být pro každého blízkým a přístupným, protože byl ochotný zaplatit nejvyšší cenu pro záchranu člověka. Více o tom budeme mluvit na Velký pátek – kdy s vírou pohlédneme na Krista ukřižovaného – na Krista a Pána, který se kvůli nám ponížil způsobem, který je nad naše chápání.
Důležité však je, jak na otázku jeruzalémských: „Kdo to je?“, odpovíme my osobně. Přitom nejde ani tak o to, aby naše odpověď byla správná – teologicky přesná. Spíš jde o to, jakým způsobem odpovíme. (?) Bude to odpověď povrchní, naučená, anebo odpověď plná obdivu, úcty, vděčnosti, odpověď živé naděje, odpověď nesená důvěrou? V otázce jeruzalémských se možná ozvalo i jejich znejistění a obavy. (?) Co by to znamenalo, kdyby se tento Ježíš měl stát králem našich životů? Zřejmě se doslechli, že se všemi jedná stejně; že je v tom přímočarý; že dokáže člověku nahlédnout do srdce; že se v jeho službě projevuje veliká moc. Nedivil bych se, kdyby se v nich ozvaly jisté varovné signály, odmítavé reakce, předsudky a výsměch …
Svým vjezdem do Jeruzaléma dává Pán znamení nám všem. Je to znamení o tom, jakým je králem. Neslibuje okamžitou prosperitu a bezpečí. Neslibuje nám triumf – že nás a naše svědectví budou všichni přijímat a respektovat. Chce nás zbavit falešných očekávání. Je víc než sluha našich dobrých, a snad i zbožných, přání. Nechce nám vládnout z trůnu své moci. Chce vládnout těm, kteří ho svobodně milují. Nepodmaňuje si člověka silou, ale pokorou a obětí lásky.
A právě to otřásá něčím v nás samých; a probouzí to otázky: (?) Co mě na tomto Ježíši přitahuje; a co je mi naopak nepříjemné? A proč? Co o něm vlastně vím; a je to dostatečné, abych si o něm mohl udělat pravdivý závěr? Jsem ochotný dozvědět se o něm víc? Jsem ochotný sledovat jeho kroky; naslouchat jeho slovům tak, jak je zaznamenali evangelisté? Jsem ochotný jít jeho cestou?
-----
Nespokojme se s lacinými odpověďmi! Jsou totiž děsně laciné!
Takže otázka zní: „Kdo to je?“
Slovo na cestu: 1Pt 1, 6-9
Požehnání: Ř 15,13