EN | CZ 

Kázání 2020-01-05 - Pavel Kuchynka

16. Ledna 2020

Mt 2, 1-12

Kdo je připravený klanět se králi Ježíši?

(5.1. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Doba, do které se Ježíš narodil byla dobou velkého zklamání nad stavem světa. Jistoty se hroutily. Podobně jako dnes i tehdy mnozí vnímali únavu životem. Takže po celém světě sílilo očekávání zachránce, který daruje světu mír a naději. Představy tehdejších lidí o příchodu tohoto zachránce se však zřejmě velmi odlišovaly od reality Ježíšova narození. Pohanští mudrci ho však našli. A jejich příběh nám ukazuje, kdo je připravený klanět se králi Ježíši.

-----

Mudrci přišli do Jeruzaléma s jediným cílem: najít právě narozeného krále Židů, který přináší naději pro celý svět. Najít ho a náležitě ho uctít. Tak porozuměli „hvězdnému“ znamení. Když se po něm v Jeruzalémě ptali, rychle se to doneslo až k Herodovi. No a tento chorobně podezíravý král, jehož největším zájmem bylo udržet se na trůně, si okamžitě nechal zjistit všechny dostupné informace. Informace o této možné hrozbě. A tak se brzy dozvěděl, že Mesiáš Izraele by se měl podle proroctví narodit v Judském Betlémě.

Herodes se rozhodl, že nic neponechá náhodě. A tak i v případě této hrozby začal podnikat potřebné kroky, aby se udržel u moci. Podle všeho to byl asi hlavní důvod zděšení mnohých obyvatel Jeruzaléma (obzvláště rodin, kde se nedávno narodilo dítě). Jeruzalémští totiž dobře věděli, čeho je tento Herodes schopen (vždyť neváhal kvůli trůnu vraždit – své vlastní syny i ženu). Mudrci – neznalí poměrů v tehdejším Izraeli – byli zřejmě překvapení ustrašenou reakcí jeruzalémských. Záhy se jim ale dostalo pozvání na královský dvůr. A tak se i oni dozvěděli o biblickém proroctví a o tom, kde mají hledat nového krále Židů.

Herodova klamavá slova k mudrcům: „Najděte ho, abych se mu i já šel poklonit.“, i přes všechnu přetvářku obsahují výzvu, která se týká každého z nás. Ano je to výzva osobně se poklonit Ježíšovi. Je to však výzva, kterou může vzít vážně jedině člověk, který bytostně vnímá potřebu záchrany. Takový člověk už ví, že lidstvo samo sebe nezachrání. Už totiž ví, že je zbytečné doufat v morální a kulturní povznesení lidstva. A ví, že záchrana není ani ve vědeckém poznávání a pokroku. Nic z toho totiž nedokáže uspokojit ty skutečně nejhlubší existencionální potřeby lidského života (poznání sebe a odpuštění vin).

Mudrci věděli, že s tím právě narozeným králem přichází nový začátek pro celé lidstvo. Proto byli svým jednáním v takovém kontrastu vůči Herodovi, který urputně bránil svůj trůn; i vůči všem v Jeruzalémě, kteří prostě chtěli svůj klid; ale i vůči tehdejším znalcům Písma, kteří si samolibě hověli ve svých znalostech a ve své „zbožnosti“. Herodes, písmáci i všichni jeruzalémští se shodně spokojili s málem.

Mudrci nám ukazují, co člověk potřebuje, aby se král a Spasitel narozený v Betlémě mohl stát jeho osobním zachráncem. Vidíme, že poslechli touhu svého srdce a vydali se hledat Spasitele. Poslechli znamení. Poslechli Písmo. Bylo jim dáno světlo. Proto ho nalezli, poklonili se mu a uctili ho svými dary. Tím Ježíše udělali králem svých životů a dali mu sami sebe. Nespokojili se s pouhým vědomím, že král a Spasitel přišel. Ani s tím, že se dozvěděli, co o něm říká Písmo. Vytrvali ve svém rozhodnutí, že ho poznají osobně; že se mu pokloní a dají mu své dary. Jen proto nakonec mohli uvidět (rozpoznat) Boží slávu tohoto krále – dítěte.

Mnozí tvrdí, že také stále čekají na nějaké znamení od Boha. Tedy na nějaké uvěřitelné znamení. Obávám se však, že většina z těch, kdo to říkají, ve skutečnosti o žádné znamení nestojí. Vždyť znamení dostává každý člověk dostatek (a jsou to znamení ušitá na míru). Nikdy však nejsou podbízivá. Ale ti, kdo je poslechnou, pocítí nebeskou radost. A pak už jsou jen krok od místa a od chvíle, kde můžou osobně uvidět Spasitele.

My všichni se o králi narozeném v Betlémě – za dnů Heroda – můžeme dozvědět víc. Všichni přece můžeme číst evangelia s očekáváním a s otevřeným srdcem. Můžeme, ale nemusíme. My všichni můžeme uvidět mnohem víc než znamení „hvězdy“ na nebi. Můžeme poznávat, jaký tento král narozený v Betlémě byl; co pro nás všechny udělal; a hlavně, kým chce být pro nás osobně. Srdce to pozná. Pokud je člověk ochotný odložit své námitky a předsudky. Pokud totiž Ježíše nepoznáme srdcem, nikdy se mu skutečně nepokloníme.

Proto se ptejme sami sebe: Proč o něm chceme něco vědět? Nebo spíš: Co o něm chceme vědět? Můžeme o něm získat maximum informací, stejně jako Herodes, ale to nám samo o sobě nebude k ničemu; tak jako jemu. Tedy pokud nám při tom půjde jen o to, abychom se upevnili ve svém dosavadním pohledu na život a upevnili své životní pozice. Pokud ale jdeme za Ježíšem s tím, abychom se o něm dozvěděli skutečnou pravdu; pokud odkládáme strach z toho, co pro nás ta pravda bude znamenat, pak jdeme cestou oněch mudrců.

Pokud však přicházíme a držíme se zaslepeně své vlastní „pravdy o Ježíši“, skutečnou pravdu budeme úspěšně míjet. Ano, určitě o něm zjistíme mnoho zajímavého; nikdy to však nebude pravda o Ježíši Spasiteli. A je úplně jasné, že i křesťané, kteří se už Ježíši Spasiteli poklonili, mají v tomto příběhu slyšet výzvu, aby chtěli vidět, kam až jeho spása sahá; a jak různorodé můžou být cesty, po kterých k němu lidé přichází.

Pohanští mudrci nakonec vstoupili do domu, kde uviděli dítě s jeho matkou. Padli na zem a klaněli se mu. Je to popis úcty, kdy se člověk dívá očima víry. Očima, která jsou člověku darovány Bohem. Tedy člověku Bohem připravenému. Člověku, který se vydal za pravdou a byl ochoten odložit svoji vlastní pravdu. (?!) Kolik nám ještě zůstává uzavřeno?! Pro co všechno jsme ještě slepí?! Kde všude chceme jen Ježíše vlastních představ; a ne Ježíše evangelií – tedy Ježíše, který je hoden skutečné úcty a následování?!

Nechme se tedy Bohem připravit. Pak můžeme vstoupit tam, kam vstoupili mudrci a uvidíme to, co oni – slávu Spasitele světa. Všichni potřebujeme pokaždé znovu uvidět jeho slávu v té či oné záležitosti. Vždy znovu se mu smíme skutečně poklonit a vrátit se do svého světa s novým pohledem. S pohledem, který nám daruje Spasitel. (?!) Jsem připravený, anebo jsem spíš uzavřený ve svých vlastních představách a očekáváních?! (Spisovatel A. Pronzato napsal: „Dejme si pozor na to, abychom se neproměnili v automaty, které poskytují na každý problém a každé trápení předem připravenou odpověď, přestože je spousta potíží, nesnází a tragických událostí, které jsme na vlastní kůži nezažili.“) Obávám se, že takové laciné odpovědi budou znamenat leccos, jen ne skutečnou naději. I v církvi se tu a tam můžeme setkat s falešným pokojem, který se vyhýbá problémům a nemá nic společného s vnitřní opravdovostí.

Teprve když se mudrci Ježíši poklonili, uviděli, jak jsou jejich „vzácné“ dary zoufale malé; a že jsou to oni, kdo jsou obdarováváni. Proto: klanějme se Ježíši – Spasiteli všech. To nás zbaví iluze o velikosti našich darů a otevře nás to pro skutečnou službu Ježíši Spasiteli světa. Nezapomínejme, že nemáme žádné výsadní právo na Boží milost. Bůh ji má pro všechny a my ji můžeme minout stejně jako ji kdysi minuli znalci Písma, kteří se spokojili se svou znalostí a se svou zbožností.

-----

Kdy naposledy jsi měl příležitost spolu s druhými hledat odpovědi na palčivé otázky současnosti? Kdy naposledy ses při tomto hledání sklonil před Ježíšem Spasitelem světa? Nebuďme slepí k záchraně, kterou pro nás i pro ně má Kristus. Klanějme se mu stejně jako mudrci. Amen

Slovo na cestu: Fp 2, 6-11

Požehnání: 2Pt 3,18

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín