- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2026-09-27 Libuše Weinerová
29. Září 2026
Kázání: Lochotín 27.9. 2026 - MK 10,38–45 Žalm 138,1–6
Filipským 2,1-11 - Křižovatka smýšlení: 3 stupínky ke Kristovu příkladu
Bratři a sestry, apoštol Pavel v dnes čteném textu píše slova, která znějí nádherně: „Buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí…“
Krásná výzva, že? Problém je, že nám obvykle vydrží přesně do chvíle, než po bohoslužbě sedneme do auta a na první křižovatce nám tam někdo vletí z vedlejší ulice bez blinkru. V ten moment jde jednota mysli okamžitě stranou. Stačí špatný spánek, tlak v práci nebo prázdný žaludek – a z našeho odhodlání být pokorní zbyde jen teorie. Ruku na srdce: všichni jsme tak trochu egoisti. Když jsme unavení, naší první myšlenkou nebývá: „Jak bych teď posloužil bližnímu?“, ale spíš skromné: „Dejte mi všichni svatý pokoj.“
To je svět venku – společnost plná zmatků, kde si každý hledí svého a lidé jdou často přes mrtvoly. Jenže neubírá se tímhle směrem občas i církev? Rozepře a hádky hrozí i mezi námi. A přitom právě ve společenství věřících hledáme místo, kde můžeme být takoví, jací jsme. Místo, kde se lidé neženou za vlastní ctižádostí, ale kde je druhý přednější než já sám.
Kdybychom si dnes mohli osobně popovídat s apoštolem Pavlem a zeptat se ho, co mu dělalo největší radost, z jeho dopisu Filipským bychom dostali jasnou odpověď: radost mu dělá, když křesťané smýšlejí stejně a drží při sobě. Pavel píše z vězení, a přesto je tento list ódou na radost. Přeje si, aby filipští „pevně stáli v jednom Duchu a jako jedna duše zápasili ve víře“.
Jenže jak na to? Vždyť jsme tak rozdílní! Nemáme v sobě přirozeně zakódováno, že se máme obětovat. A přesně do téhle naší lidské reality přichází Ježíš.
Nepřišel jako někdo, kdo by seděl v nebi v klimatizovaném obýváku a z pozice Boha nám kázal, jak jsme neschopní. On do té naší únavy a shonu vstoupil. Zažíval to samé, co my. Obětoval pro druhé svůj spánek i čas na jídlo a myslel na ně i v momentě absolutního vyčerpání. Vzpomínáte na rozmnožení chleba? Když už toho všichni měli plné kecky a učedníci byli na dně se silami, Ježíš si nevzal pauzu. Poslal unavené učedníky odpočinout si a sám s láskou propustil zástupy. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl.
Jednota a proměna smýšlení nepřijdou samovolně. Hádky přijdou samy, ale o jednotu musíme usilovat – tím, že necháme Ježíšovu nesobeckou lásku, aby spalovala naši pýchu a sobectví.
Jak to ale udělat v praxi? Jak ze dne na den změnit naše myšlení, abychom se více podobali Kristu – v církvi i mimo ni? Pavel k tomu nabízí řešení. Dalo by se to nazvat takovými stupínky, jak bojovat proti svému egoismu a myšlení světa.
Prvním krokem k proměně je poctivá sebereflexe. Pavel píše: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností.“
Upřímně – co bývá hlavní příčinou většiny našich konfliktů v rodinách, v práci nebo i ve sboru? Málokdy jde o velké teologické spory. Nejčastěji jde o naši dotčenou ješitnost. O to, že „mně někdo nepoděkoval“, „se mnou se neporadil“, „můj názor nevzal v úvahu“.
Ctižádost a ješitnost jsou nenápadné jedy. Často se maskují jako „boj za dobrou věc“ nebo „snaha o spravedlnost“, ale v jádru jde jen o naše EGO.
Pokud chceme myslet jako Ježíš, musíme nejprve zastavit a zkontrolovat své motivy. Zeptat se sami sebe: Jde mi teď o dobro druhých, o jednotu společenství, nebo si jen chci prosadit svou a dokázat, že mám pravdu? Změna smýšlení začíná ve chvíli, kdy si přiznáme: „Ano, jsem egoista a potřebuji Pánu Bohu dovolit, aby mě proměnil.“
Druhý stupínek jde ještě hlouběji. Pavel pokračuje: „V pokoře pokládejte jednoho druhého za přednějšího než sebe. Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, nejen jemu.“
To neznamená, že máme mít ze sebe komplex méněcennosti nebo ze sebe nechat dělat rohožku. Pokora v biblickém smyslu není o tom, že si o sobě myslím méně, ale že na sebe myslím méně často.
Ježíš viděl lidi jinak než zbytek světa. Když ostatní viděli jen otravné davy, hříšníky nebo unavující prosebníky, Ježíš v nich viděl lidské bytosti, které mají obrovskou hodnotu.
Vidět druhého jako „přednějšího“ znamená věnovat mu pozornost. Znamená to dokázat vyslechnout člověka, se kterým nesouhlasím, aniž bych si v duchu už připravoval protiargumenty. Znamená to ustoupit ve věcech, které nejsou podstatné, jen proto, aby byl zachován vztah. Když změním perspektivu a začnu se na bratry a sestry dívat očima Ježíše, přirozeně mizí potřeba nad nimi dominovat.
Třetí stupínek je samotným srdcem celého textu. Pavel nás směřuje k samotnému Ježíšovu příkladu: „nechť je mezi vám takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.“
1. Nelpět na svém postavení
Kristus byl roven Bohu, ale nelpěl na své nadřazenosti. Ježíš měl všechno – jako Bůh měl absolutní právo na úctu, pohodlí i autoritu. A přesto na tom nelpěl Znamená to pro nás být pasivní, nechat sebou manipulovat a o nic neusilovat? Určitě ne.
Ježíš se dobrovolně zřekl svých výsad. Stal se bezbranným dítětem v rukou lidí, kteří Boha už tolikrát zradili. Zakusil samotu, dno i pokušení všechno utnout Božskou mocí. Sestoupil do naší lidské reality, vzal do ruky ručník a umýval učedníkům špinavé nohy. On sám do krajnosti obětoval svůj čas, spánek i život.
Nelpět na postavení pro nás neznamená rezignovat na život, ale vzdát se touhy mít všechno pod kontrolou. Znamená to předat volant svého života Bohu a nechtít z něj mít jen „duchovního poradce“, když se nám to hodí.
Svět nás učí stoupat nahoru: budovat si kariéru, zajišťovat si vliv, mít poslední slovo, být nahoře. Ale Ježíšova logika je přesně opačná – předbíhá se v sestupu dolů.
2. Vzít na sebe způsob služebníka
Ježíš odložil svá práva a stal se služebníkem, aby ostatní mohli žít v plnosti. Bůh se stal chudým, abychom my zbohatli.
Být služebníkem v práci nebo ve škole neznamená nechat se zneužívat ani se na všechny nuceně usmívat. Znamená to zapřít své ego a darovat se druhým. Jedině když se dokážeme ponížit a ustoupit, dáváme v sobě prostor Bohu i opravdovému společenství s druhými.
3. v podobě člověka ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži
Máme snad zahodit pud sebezáchovy a nechat se zabít? Ježíšova smrt nebyla nehoda, ale svobodná volba a vrchol poslušnosti. Na rozdíl od Adama v pokušení obstál. Vybral si hříšné lidi jako přednější než sebe sama.
Připomíná to příběh o mladém perském králi, který nad nadevše miloval spravedlnost i svou maminku. Když se jeho matka dopustila zločinu, za který hrozil trest 30 ran bičem, všichni čekali, co udělá. Král vynesl spravedlivý rozsudek: „Je vinna.“ Když ji přivázali ke kůlu, král vstal, svlékl si královský šat, maminku pevně objal a teprve pak dal pokyn k vykonání trestu. Přijatý trest dopadl na jeho záda.
I Ježíš vzal náš trest na sebe. My nemusíme doslovně umírat, ale můžeme druhým darovat přednost v každodenních maličkostech. Právě tam se pozná, zda jsme sobci, nebo zda následujeme Kristův příklad.
Tato cesta je těžká a vlastními silami na ní dříve či později selžeme. Zjistíme, že neumíme tak snadno odpouštět ani ovládat svůj hněv. Ale Ježíš pro nás není jen nedosažitelným vzorem – je to náš Spasitel. Odpouští nám, dává nové šance a nabízí východisko.
A protože se ponížil, Bůh ho vyvýšil nade vše, dal mu jméno nad každé jméno a skloní se před ním každé koleno. Ježíš nesmí být jen nečinnou figurkou v našem životě. Potřebujeme ho jako svého Pána – někoho, kdo má autoritu nad všemi oblastmi našeho dní. Podívejme se dnes do svého srdce: nejsou tam místa, kde mu ještě zdráháme předat vládu? Pokud ano, prosme ho, aby je svou láskou proměnil.
Amen.
Slovo na cestu:
„Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt a to smrt na kříži.“ Fil 2, 5 – 8
Požehnání:
„A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.“Židům 13,20-21
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010