EN | CZ 

Kázání 2025-03-23 - Zdeněk Eberle

24. Března 2025

Kázání na Bolevci, neděle 23. března 2025

Ž 63,1-8; Iz 55,1-9; 1K 10,1-13; Lk 13,1-9 Pokání je radost

Před třemi roky jsem na tento text kázal v Maranatě. A když jsem si připravoval kázání, četli jsme jeden den z Denního čtení toto:

Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo. Př 8,13 A text zamyšlení:
Kde se v člověku bere zlo? Je jistě hodně zdrojů, kde hledat odpověď. O zlu však hovoří i Písmo, jako o jedné ze zcela zásadních příčin lidského zbloudění. Jasně říká, že zlo vede člověka do záhuby a že v Ježíši Kristu máme jedinečnou příležitost takového nebezpečí se zbavit. V knize Genesis v příběhu o prarodičích nalezneme odpověď na naši otázku. Hřích plodící zlo pramení v lidské pýše a svévoli, které nás odvádějí od Boží vůle, protože na její místo stavíme tu svou. Zapomínáme na Boha, na své bližní, prosazujeme jen sebe a své výhody. Takoví se Bohu nelíbíme, nenaplňujeme jeho plán spásy, kterou připravil pro každého, kdo chce jeho nabídku přijmout.

První, co mne napadlo, bylo: to je o Putinovi!!! Lidská pýcha a svévole. A asi ani ne za tři vteřiny mne napadlo: to je o tobě. Pýcha, svévole.

A vzpomněl jsem si na C.S.Lewise, co píše o sobě, když se podíval na dno své duše ještě před znovuzrozením: Poprvé jsem vážně zpytoval sám sebe se zcela praktickým záměrem. A spatřil jsem něco, čeho jsem se zděsil – zvěřinec neřestí, snůšku ambicí, semeniště obav, harém pěstovaných nenávistí. Mé jméno bylo legie. (Zaskočen radostí, str. 189). Jasně: v tu chvíli C. S. Lewis zažil něco, čemu říkáme předběžná milost, ale tady jsem v kostele, s lidmi, co už vědí, co je to pokání, mají zkušenost pokání a odpuštění. Nebo ne? Nebo jste ještě nikdy nepoznali ten zoufalý čurbes na dně své duše?

Měl jsem v hlavě několik scénářů pro dnešní kázání, ale pak jsem otevřel mail Pavla K., kde jsem se dočetl o sborovém dni modliteb a půstu (27. března) a rozhodl jsem se, že budu kázat to, co dnes budu kázat… J

Kdyby neexistovalo pokání věřících, nevymysleli by si naši praprapraotcové něco, čemu říkáme církevní rok a v něm přípravu na Velikonoce především včetně pokání.

Dnešní evangelijní oddíl začíná slovy „Právě tehdy…“. Kdy? No, když Pán Ježíš mluvil k zástupům o důležité věci a ukazoval jim to na ilustraci cesty dvou znesvářených stran k soudu. „Představ si, žes s někým na cestě k soudu!! Opravdu čekáš, že směrem k tobě zazní soudní výrok „Nevinen“??! Opravdu nejsi nikomu nic dlužen??! Odkud bereš jistotu?

Každá doba má nějakou výmluvu ohledně hříchu.

Současníci Pána Ježíše mysleli, že lidský hřích se viditelně projevuje. Nemocí, nepožehnáním, tělesným postižením, …. A tak si ti lidé mysleli: Pokud to tak u mne není, jsem v pořádku!! To byl případ těch, kteří zastupovali tehdejší „Události“ a přinesli Ježíši zprávu o masakru Galilejců. A v nevysloveném kontextu jako by byla otázka: „Kdo zhřešil, když nese takové důsledky?“

Napříč dějinami jde asi obecné mínění lidí, že jiní jsou na tom hůř; tak co?

Dnes si mnozí myslí, že co není proti zákonu, není ani hříchem. (A víte, jak se dnes přijímají zákony?) Tak může docela dobře obstát např. podvod v mezích zákona.

Jenže Bible mluví o hříchu jednoznačně: začíná to doslova od Adama. První lidé chtěli žít podle svého. Chtějí být jako Bůh. To je hřích. Pokoj mezi člověkem a Bohem je pryč, následuje nesoulad i mezi lidmi. Každý si myslí, že může o sobě rozhodovat, jak ho to napadne. Lidské představy jsou dnes víc než Boží slovo. Současně se tak lidé dostávají do područí zla. A když jsou v bryndě, volají k zodpovědnosti Boha; tedy „prý kdyby nějaký byl“!! Kdyby byl, nemohl by to dopustit. Hřích = chyba; chyba v měření, minout se cíle. Původ hříchu musíme hledat ve vnitřní tendenci popírat Boha, a bezprostředním vyjádřením je pak čin neposlušnosti. (NBS str. 303). A je to odvozeno od onoho Ježíšova: „ Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ J 3,19 Kdo by také chtěl s tím, co není dobré a na první pohled zřejmé, vylézt na světlo?

Možná, že to máte také jako já. Když nejsem zrovna masivně obžalován Duchem svatý z nějakého konkrétního hříchu a slyším výzvu k pokání, tak se více nebo méně ošívám a rád bych věděl, z čeho konkrétně mám činit pokání.

Pokud to tak „třeba“ také občas máte, třeba nám pomůže malý pohled do lidské duše. Vzpomněl jsem si z doživotního vzdělávání na švýcarsko-americkou psychiatričku Elisabeth Kübler-Rossovou. (Nebojte se, zase se po chvíli vrátím ke kázání!!!) Většina zasvěcených lidí, kteří se věnují smrtelně nemocným lidem, ji zná jako psychiatričku, která definovala pět fází smutku či umírání, či jinak se to dá nazvat „Proces vyrovnání se s umíráním“. Mluvila asi s 500 umírajících pacientů a došla k obecným závěrům.

Popisuje pět oddělených fází v rámci procesu, při kterém se lidé vyrovnávají se smutkem a tragédií, zejména pak v případě diagnózy smrtelného onemocnění. Později však to rozšířila i na jakýkoli druh tragické osobní ztráty (práce, příjmu, svobody). Mohou sem spadat i významné životní událostí jako smrt blízkého, rozvod, drogová závislost, vypuknutí nemoci či chronické nemoci, diagnóza neplodnosti a jiné události.

Těch pět fází jsou:

  1. Popírání „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“, „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“
    Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.
  2. Hněv/agrese „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“, „Kdo za to může?“
    Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky.
  3. Smlouvání „Chci se dožít svých vnuků.“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze za…“
    Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší moci (např. k víře) s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.
  4. Deprese „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“
    Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje.[4] Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka.
  5. Smíření „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“
    V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní rozumem.

Říkám to proto, že i tak můžeme reagovat, když slyšíme: „Nebudete-li činit pokání, právě tak všichni zahynete.“ Nevím, z čeho mám činit pokání. Co s tou výzvou k pokání mám dělat? Dejte mi už pokoj!!! A už je to tu zase!! Tak jo. Pane, ukaž mi, prosím, co se Ti na mně nelíbí, ať se toho mohu konečně zbavit.

Proto Izajáš vybízí: „Dotazujte se Hospodina!“ Dotazování Hospodina znamená cestu za jeho slovem a k jeho slovu a podřizování se jeho vůli. Znamenalo to vždy „zjišťování Boží vůle“. „Hledejte Hospodina“. To je častý biblický termín. Výzva k tomu není jen nějaká společenská fráze či obecné napomenutí, ale zároveň zvěstí o Boží lásce. A Boží láska je zároveň povzbuzením k pravému návratu k Bohu. Platí pro všechny: svévolníky, lumpy i zdánlivě hodné lidi: u Boha je odpuštění. A čím víc se blížíme k Bohu, tím víc poznáváme, že nejsme v pořádku, ale máme šanci díky Boží milosti. Volá-li tě Boží Duch k pokání, nesrovnávej se s jinými lidmi!! To byl únik nesprávnými dveřmi, které nás nedovedou k odpuštění a úlevě. Prorok Izajáš v tomto oddílu píše slovo zaslíbení pro ty, kteří se navrátí ze zajetí, kde byli pro svou vinu.

Vím, že většinou víte, že po návratu k Bohu v pokání lze zažívat zadarmo skvělé věci: Izajáš to říká obrazně. („21“) Izajáš 55:1 Ach, všichni žízniví, pojďte k vodě, i vy, kdo nemáte žádné peníze! Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz víno a mléko bezplatně! 2 Proč utrácíte peníze nikoli za chléb a svůj výdělek za to, co nenasycuje? Poslechněte raději mě a jezte, co je dobré, potěšte svou duši lahodným pokrmem. 3 Nakloňte ucho a pojďte ke mně, poslouchejte a živi budete. Věčnou smlouvu chci s vámi uzavřít, potvrdit lásku, již jsem Davidovi zaslíbil.

Když šel izraelský národ z Egypta do zaslíbené země, byla to pro něj země „oplývající mlékem a medem“. Pro navrátilce z babylonského zajetí to bude stejné.

Historie Izraele – to je obraz pro nás. Odchod z Egypta – opuštění starého života. Svévolnost v novém životě má za následek něco podobného, co prožili dva kmeny, později souhrnně pojmenované Juda. Pán Bůh s nimi musel pořádně zatřást, vzít jim staré náboženské jistoty (chrám, kult, vlastní zemi), aby se vzpamatovali, něco základního se naučili (nebo si to zopakovali), aby se s radostí vrátili. Když Pán Bůh bere člověku jeho jistoty, je to v mnohém ohledu dobře; je to požehnání pro další obzor. Když ti Pán Bůh bere jistotu, může to být jeho dobrá výzva. Když bere Bůh jistoty Evropě a západní společnosti, může to být jeho velká výzva!!! Současná válka na Ukrajině je velkou výzvou vůči našim falešným jistotám a spokojenosti. Je to výzva k pokání i pro ty, kteří už poznali Boha, jeho lásku i moc. Vraťte se!! Dostanete víc a něco lepšího, než byste si mohli koupit. Je to zadarmo, „nasytí“ vás to. Proč? Protože v Boží blízkosti je člověk uspokojen. Nasycen.

Přesto se nám do pokání nechce. Je to obrovský paradox lidské duše.

Je hodně lidí, kteří si myslí, že Pán Bůh prostě křesťanovi něco zakazuje, aby ho vycepoval nebo zkrotil, jako se krotí šelmy. To bývá obvyklý pohled z venku.

I vám tu dnes jasně říkám: „Jestli nevěříte, že to s vámi Pán Bůh myslí dobře, vykašlete se na jeho rady.“ Podobné rady dával už Izraeli, „aby se mu vedlo v zemi, kam jej vedl, dobře“. Chcete si zhuntovat svůj život? Dělejte si, co chcete: obrazně řečeno – jezděte po dálnici v protisměru, po okresní silnici jeďte 180 km/h, na křižovatce se řiďte heslem „slabší přibrzdí“. Mnohé věci, ke kterým máme sklony, se podobají jednání takového pošetilého řidiče. Zdá se, že Pán Bůh nás někdy nechává nejprve trochu vybourat, aby nám ukázal na důsledek svévole. A hlavně nečtěte Bibli, aby si to Duch svatý nemohl použít proti vám ve výzvě k pokání!!!! L Ovšem nechci vás posílat do svévolného jednání; je to vždycky riskantní. Ale jestli v něm jste, je možnost, abyste tuto cestu opustili a vrátili se k Hospodinu. Uleví se vám.

Evangelijní text nám ještě připomíná, že hřích je nejen čin, kterým se míjíme s Boží vůlí, ale také to, co neuděláme v souladu s Boží vůlí. O tom nám svědčí podobenství o neplodném fíkovníku.

Pán Bůh po nás ovoce nového života nechce přes noc. Nicméně: nárokuje si ho. Kdo si od něj nechal dát nový život, Boží život, má nést ovoce tohoto nového života. Protože to dobré ovoce má dokázat, že život z Boha je plný moci, moci, která je větší, než naše stará přirozenost. Máš-li v sobě Boží život a žádné ovoce – je to na pováženou. Pán Bůh je trpělivý, ale nikoliv do nekonečna. Víš, že když ovoce (pokání) neponeseš, že tě Boží milost jednou už „neokopá a nepohnojí, ale dá tě porazit“? Žádný z nás neví, co je to za lhůtu, ty „tři roky“ (asi dostatečně dlouhý čas) a další rok zkoušky!! Ale o tom chci kázat jindy…

Jenže – a to je úplně poslední, co chci říct – jistě znáte i to, že slyšíte výzvu k pokání a nic to s vámi nedělá, protože na vás nepoložil prst Duch svatý nebo jste už dokonce imunní vůči jeho hlasu. Co teď? Formálně říct „Pane odpusť, prosím?“ To určitě ne!! Ale můžete nebeskému Otci narovinu říct, jak je to s vámi. Jsem si jistý, že vám (nám) i v tomto rozumí. Hlavně se vyvarujme přetvářky, protože ta ubíjí Ducha v nás. A jednání proti našemu svědomí naše svědomí otupuje. A naopak, jak řekl C. S. Lewis: „Čím více posloucháte svědomí, tím více po vás bude vaše svědomí požadovat.“ Věřím tomu, protože si představuji, že „tam někde“ se náš duch setkává s Duchem Božím.

Tak co? Věříte alespoň někdo tomu, že výsledkem pokání je radost? Já tomu jen nevěřím; já to vím. J Je to úleva, oprava nějaké chyby, která by v posledku byla neskutečně fatální, je to návrat ke správnému účelu a k harmonickému vztahu s Bohem a tím i lidmi. Poslyšte, je to málo?Amen.

Modlitba po kázání:

Pane Bože, nebeský Otče v Pánu Ježíši,

děkujeme za dobu, ve které žijeme, za dobu milosti, ve které každého zveš k urovnání vztahu s tebou i s lidmi. Ty víš, že když se měříme s Tebou, že jsme bez výmluvy. Děkujeme, že nás zveš k hlubokému rozhovoru s tebou. Odpusť nám už to, když to nebereme vážně. Odpusť nám, když zkoušíme tvou trpělivost.

Děkujeme za svobodu, kterou nám Pán Ježíš vydobyl a smiluj se nad námi, abychom ji nezneužívali. Prosíme, učiň s námi takové změny, abychom tu žili ke tvé slávě.

Amen.

Slovo na cestu: Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Jk 4,7

Požehnání: Numeri 6:24-25: »Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.«

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2025 ECM Plzeň 1 - Lochotín