EN | CZ 

Kázání 2025-03-09 - Pavel Kuchynka

17. Března 2025

Ř 10, 8b-13

Být spravedlivý Božím způsobem

(9.3. 2025, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Když někdo v něčem přeceňuje své schopnosti, občas si od někoho vyslechne ironická slova: "Moc si fandíš!" Žel i křesťané někdy podléhají iluzi o svých schopnostech. Konkrétně o schopnosti žít životem spravedlivých lidí – tedy lidí, kteří žijí v souladu s Boží vůlí. Ano, v Kristu je člověk povolán k novému životu. Ale v žádném případě to není život založený na schopnostech člověka; a už vůbec to není bezchybný život. V Kristu jsme povoláni být spravedliví, ale Božím způsobem.

-----

Pojďme si s apoštolem Pavlem posvítit na to, co překáží spravedlivému způsobu života; a hlavně, jak onu překážku překonávat.

Co překáží? Pavel ve svém listu odhaluje past, ve které se ocitli ve vztahu k Bohu a vlastně i k lidem, mnozí jeho soukmenovci – Židé. Říká, že namísto spoléhání na Boží odpouštějící milost, začali spoléhat na svou domnělou schopnost vyhovět Božím příkazům – ustanovením Zákona. Uvěřili ve svou dokonalost a propadli samospravedlnosti. Začali uctívat své zbožné náboženské status quo a s tím i své pochybné jistoty.

Asi nám teď hlavou prolétla myšlenka o jejich hrozné naboženské slepotě. (!?) Ale můžeme říct, že nás se taková slepota ani trochu netýká?! My snad nikdy nelpíme na podružných záležitostech; na všelijakých osvědčených metodách, které tak rychle zastarávají; na různých projevech zbožnosti, které mylně považujeme za ty nejvíce biblické?! Nic proti dobrým formám a pravidlům, které pro život potřebujeme. Ale pozor na to, když začnou nahrazovat skutečný vztah s Bohem. Boží evangelium pak v našem životě může úplně nepozorovaně ztrácet svoji moc. Důležitá nikdy není forma/nádoba. Důležitý je vždy její obsah!

Žel zbožní lidé – obzvlášť ti výjimečně zbožní – měli a mají onu neblahou tendenci zaměňovat prostředky za skutečné cíle. Ano, nejrůznější jistoty a pojistky v potřebné míře potřebujeme všichni, ale musíme být opatrní, aby nám nezačaly vládnout a nestaly se překážkou našeho růstu a naplňování našeho životního poslání.

Pokaždé, když nám Bůh odpouští, říká, že na Božích pravidlech nezáleží tolik jako na vztahu, který s námi chce Bůh vytvořit. Ježíš evangelií je typický tím, že při setkání s lidmi, kteří tzv. vybočovali z řady, hledal vždy vyšší Boží záměr a tím otevíral cestu k uzdravení nejen pro ně, ale i pro ty, kteří stáli kolem. Žel, mnozí z těch okolostojících v Ježíšovi viděli jen opovážlivce, který si dovolil zpochybnit jejich pravidla chování a tím i celé jejich pojetí zbožnosti/spravedlnosti.

Jak často je bolestně pravdivý, ale především burcující, následující výrok: „Organizované náboženství se rozhodně nemůže pyšnit tím, že je všeobjímající, a že mu různorodost nečiní potíže.“ Jenže rozmanitost a různorodost je jediný svět, který existuje a ve kterém žijeme. A dobrou zprávou je, že právě takový svět Bůh miloval a miluje. A to tolik, že za něj (pro jeho spásu) daroval svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věcný. Pozor tedy na zaslepenou a pochybnou snahu chtít všechno silou vměstnat do vlastních představ o „zbožném“ životě.

Jak se s touto pochybnou snahou vyrovnávat? Nádhernou ilustrací nalezení spásy v Kristu je příběh ženy nevalné pověsti, která za Ježíšem přišla do domu jednoho farizeje, aby Ježíšovi projevila svou lásku a oddanost. Svými slzami smáčela Ježíšovy nohy, osušila je svými vlasy, zlíbala je svými rty a pomazala je vzácným olejem. Ježíš o ní nakonec řekl: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“ Ano, slyšme dobře: Protože projevila velikou lásku. Nikoli proto, že se stala dokonalou v dodržování předpisů Zákona. To je evangelium.

Pavel říká, že evangelium – zvěst o záchraně v Kristu – je nám dostupné. Každý může slyšet zprávu o tom, že nám Bůh nabízí odpuštění a přijetí. A každý to může zakusit osobně: Poznat pokoj, který zavládne v srdci; radost a vědomí, že je milovaným a chtěným dítětem, a to i navzdory všemu, co bylo a je v jeho životě těžké nebo i zlé. Každý smí poznat a poznávat, že evangelium o Ježíši je skutečnou proměňující silou jeho života – že Ježíš je zdrojem života, který člověk vždycky hledal. (Je to osvobozující jistota, že v Kristu má člověk trvalé připojení ke spolehlivé síti lásky, k síti potřebného ujištění a posily. A data v této síti jsou naprosto neomezená.)

Pavel mluví o síle Boží rémy, kterou dobře znal. Věděl, jakou tvořivou mocí je evangelium v životě člověka, který se vůči ní nevzpouzí. Jsou to slova, která člověka zasáhnou v jeho nitru, proměňují jeho myšlení, mluvení i jednání.

To před nás staví otázky, které nikdy nepřestanou být aktuální: Nakolik evangelium – slovo víry – ovlivňuje naše mluvení i naše skutečné chtění a rozhodování? Kým je pro mě osobně Ježíš z Nazaretu? Co o něm říkám já? A co mi o něm říká moje srdce? Protože teprve, když člověku napoví srdce – teprve pak jsou jeho slova o Ježíši skutečným vyznáním víry. Jsou to slova člověka, který nalezl smysl svého života. A jeho mluvení je autentické. Je to vyznání člověka, který nemá potřebu něco předstírat; nepotřebuje budovat falešný sebeobraz o své dokonalosti.

Chvíle a situace, které odhalují naši nedokonalost a různé temné stránky naší osobnosti nejsou nikdy příjemné. Jsou to však jedinečné příležitosti na cestě spravedlivého života. Jsou to chvíle, kdy se smíme nově spolehnout na Boha – kdy smíme vztah s Bohem udělat důležitějším než svou snahu o vlastní dokonalost. Na příběhu hříšné ženy v domě farizeje jsme viděli, že Bůh chce milující děti, ne děti bezchybné.

Jsme zváni milovat skutečné lidi. Nic si nenamlouvat, nic nepopírat. Je to zároveň příležitost jak zjistit, že nedostatky naše vlastní i těch druhých nemusí být ničivou překážkou v našich vztazích. Ano, nedostatky působí zklamání a jistou bolest. Ale tato bolest je cenou, kterou platíme za to, abychom mohli být otevření spravedlivému životu. Životu, ve kterém má prostor Bůh, jeho milosrdenství a milost.

Spása se vždy ukazuje nejen ve způsobu našeho mluvení, ale v celkovém nastavení a ve způsobu našeho života. Spása je v tom – řečeno spolu s apoštolem Pavlem – že se člověka zmocní nesobecká Boží láska. Otevřít se nově a poddat se nesobecké lásce všude tam, kde nás ovládlo sobectví; všude tam, kde lásku k Pánu nahradila pouhá pravidla; všude tam, kde se nám vytrácí identita synů a dcer nebeského Otce – tak tomu říkám skutečná postní výzva. Tahle výzva se dnes může stát obsahem našich proseb a jistotou našich srdcí.

Vědomí, že Bůh nás všechny přijímá takové, jací jsme, nás proměňuje. Na nás je tento milující Boží pohled přijímat a navracet. Je to cesta k naší vnitřní svobodě a ke skutečnému štěstí spravedlivých. Je to štěstí těch, kdo tento přijímající pohled předávají dál – tedy všem, kteří jej potřebují.

-----

Bůh nám dá vždycky všechno, co skutečně potřebujeme. Na nás je přijmout, co nám dává a jak nám dává žít s nedokonalostí naší i těch druhých. Na nás je přijímat jeho životadárné a tvořivé promlouvání – tedy slovo, které nemusíme nějak složitě získávat. A i když je někdy Boží promluvení výzvou, abychom v životě něco odložili, můžeme si být jistí, že Božím cílem je spravedlivý život. Můžeme si být jistí, že tím dáváme prostor Bohu, který chce každou prázdnotu proměnit ve skutečnou plnost. Amen

Slovo na cestu: Ga 2, 20-21

Požehnání: Ř 15, 5-6

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2025 ECM Plzeň 1 - Lochotín