- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-02-23 - Zdeněk Eberle
14. Března 2025
Kázání Lochotín, neděle 23. února 2025
Ž 37,1-11.39-40; Gn 45,3-11.15; 1K 15,35-38.42-50; Lk 6,27-38 Zlaté pravidlo
Už jsem se v životě setkal s člověkem, kterému jsme něco půjčili, že mi řekl: „Přece vy, jako křesťané, to nemáte chtít vrátit. To je v bibli.“
O tom je dnešní slovo.
Je to oddíl, který ve velice koncentrovaném stavu obsahuje křesťanskou etiku osobních vztahů. Popisuje pro obyčejného člověka podstatu křesťanství v akci. A i člověk, který nikdy nebyl v kostele, často ví, že Ježíš to takto nějak řekl a velmi často odsuzuje křesťany, že jsou na hony vzdálení těmto Ježíšovým požadavkům.
Co to vlastně Pán Ježíš řekl? Co po nás žádá? Co míní Pán Ježíš milováním nepřátel? Jakou lásku má na mysli?
Nemá zde na mysli rodinnou náklonnost. Není tu uvedena láska tatínka nebo maminky k dítěti!!
Nejde tu o lásku mezi mužem a ženou, kterou nám Pán Bůh vsadil do našich osobností a kterou člověk často přeznačuje na chtíč lásky!!
Nejde tu o lásku mezi nejbližšími přáteli. Nejde o vřelost a něžnou náklonnost. Ne!
Je to zase to známé slovo AGAPÉ, které nepoužívala klasická řečtina, protože si s ním nevěděla rady. Novozákonní řečtina to slovo převzala z řeckého překladu Starého zákona, tzv. Septuaginty, překladu sedmdesáti.To slovo se v hovorové řečtině úsvitu křesťanství před 2000 lety nepoužívalo. Je to láska, která má pramen u Boha.
Pán Ježíš po nás nechce, abychom se „šíleně“ zamilovali do našich nepřátel nebo abychom je milovali tak, že nám to přihodí, ani nevíme jak, že si nemůžeme pomoci. (To přijde jakoby nic, a náhle v tom lítáš…) V případě milování našich nepřátel se nejedná o něco, co se rodí v emocích, ale co je produktem vůle a Božího zmocnění. Nejde tu o to, že si nemůžeme pomoci; taková láska k nepřátelům by byla zvrácená.Je to něco, co musíme chtít udělat. Ve skutečnosti je to vítězství nad tím, co instinktivně přirozený člověk cítí.
AGAPÉ neznamená pocity srdce, s nimiž si nemůžeme pomoci, a které přicházejí nezvaně a nepozorovaně; znamená to rozhodnutí mysli, při němž dosahujeme této nepřemožitelné dobré vůle i vůči těm, kteří nás urážejí a zraňují. AGAPÉ je, jak někdo řekl, moc milovat ty, které nemáme rádi a kteří nemají rádi nás. AGAPÉ můžeme ve skutečnosti mít pouze tehdy, když nás Ježíš uschopní překonat naše přirozené sklony k hněvu a hořkosti a uschopní nás dosáhnout této nepřemožitelné dobré vůle vůči všem lidem.
Pak je naprosto zřejmé, že AGAPÉ, křesťanská láska, neznamená, že dovolíme lidem dělat absolutně vše, co se jim zlíbí a že jim v tom nebudeme bránit. Nikdo z vás asi neřekne, že rodiče, kteří nechají dělat dítě, co se mu zlíbí, své dítě skutečně milují. Jestliže přistupujeme k člověku s nepřekonatelnou dobrou vůlí, bude to často znamenat, že ho budeme muset potrestat, že mu budeme muset bránit, že ho budeme muset káznit, že ho budeme muset bránit před ním samým. Ale také to bude znamenat, že ho nebudeme trestat, abychom uspokojili svou touhu po odplatě, ale proto, abychom mu pomohli. Vždycky to bude znamenat, že všechna křesťanská kázeň a křesťanské trestání musí mít za cíl ne odplatu, ale vyléčení. Potrestání nikdy nebude jenom pokáráním; bude vždy pomocí.
Musím zmínit, že Ježíš určil tuto lásku jako základ osobních vztahů. Lidé používají tento oddíl jako podklad pro pacifismus a text, v němž se mluví o mezinárodních vztazích nebo vztazích ve společnosti. Jistěže obsahuje v určité míře i to, ale na prvním místě a ze všeho nejvíc tu jde osobní vztahy v našich rodinách, vztahy k našim bližním a ke všem lidem, s kterými se setkáváme v denním životě. Je mnohem snazší jít a vyhlašovat, že by neměly být války mezi národy, než žít takovým životem, v němž my osobně nikdy nedovolíme něco takového jako je hořkost, která by zaplavila naše vztahy k lidem, s nimiž se každodenně setkáváme. Na prvním místě a ze všeho nejvíc se toto přikázání zabývá osobními vztahy. Je to přikázání, o kterém bychom měli především říkat: "To se týká mne."
Musím zdůraznit a podtrhnout, že toto přikázání se týká jenom křesťanů. Pouze milost Ježíše Krista může uschopnit člověka, aby měl tuto nepřekonatelnou laskavost a nepřemožitelnou dobrou vůli ve svých osobních vztazích k druhým lidem. Proč to říkám? Protože nepřítele nemusíte hledat někde mezi těmi, kteří vám usilují o život, ale často je máte blíž, než si myslíte. Neříkejte mi, že to často takto neprožíváte!!! Jenom když Kristus žije v našich srdcích, může zemřít tato hořkost a tato láska se může probudit k životu. Často se říká, že by svět byl dokonalý, kdyby byli lidé schopni žít podle principů Kázání na hoře; ale je naprosto jasné, že nikdo nemůže podle těchto principů žít bez pomoci Ježíše Krista. Potřebujeme Krista, aby nás uschopnil poslouchat jeho přikázání. A tyto těžké věci nás mají vést ke Kristu!!!
Nakonec - a může to být to nejdůležitější ze všeho - musím poznamenat, že toto přikázání neobsahuje pouze to, co si lidé mohou dovolit vůči nám; ale obsahuje také to, že bychom něco pro ně měli udělat. Je nám např. přikázáno modlit se za ně. Žádný člověk se nemůže za někoho modlit, a přitom ho nenávidět. Když přistoupí, spolu s člověkem, jehož má pokušení nenávidět, k Bohu, něco se děje. Nemůže dále nenávidět druhého člověka v Boží přítomnosti. Nejjistější způsob, jak zabít hořkost, je modlit se za člověka, kterého máme pokušení nenávidět. (A zabít!!)
Proč tedy Pán Ježíš požaduje, aby křesťan měl tuto lásku, tuto nepřekonatelnou laskavost a nepřemožitelnou dobrou vůli? Důvod je velmi prostý a úchvatný - je to proto, že taková láska činí člověka podobným Bohu.
Pán Ježíš podle Matouše ukazuje k Boží činnosti ve světě, a ta činnost je tou nepřemožitelnou laskavostí. Bůh dává vycházet slunci na dobré i zlé; sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.
Ježíš říká, že musíme mít tuto lásku, abychom byli "syny Nejvyššího, protože on je dobrý k nevděčným i zlým“. Hebrejština není bohatá na přídavná jména; a z toho důvodu hebrejština užívá často slova syn s abstraktním podstatným jménem tam, kde bychom užili přídavné jméno. Např. syn pokoje je pokojný člověk; syn útěchy je utěšený člověk. Pak je syn Boží, Bohu podobný člověk. Důvodem, proč musíme mít tuto nepřekonatelnou laskavost a nepřemožitelnou dobrou vůli je, že je má Bůh; a jestliže je máme my, pak nejsme ničím menším než syny Božími, lidmi podobnými Bohu. (Božími dětmi – řekněme v procesu růstu – jsme i tehdy, když se s tím ještě pereme.)
Velkou Boží charakteristikou je láska ke svatým stejně jako k hříšníkům. Bez ohledu na to, co mu člověk dělá, Bůh nehledá nic než jeho nejvyšší dobro.
Celé toto zhuštěné učení Pána Ježíše spočívá v tom, že naše lidství uskutečníme jen tehdy, budeme-li se podobat Bohu. Jedinou věcí, která nás činí podobnými Bohu, je láska, která nikdy nepřestává pečovat o lidi, bez ohledu na to, co jí lidé dělají. Uskutečňujeme naše lidství, vstupujeme do křesťanské dokonalosti, když se učíme odpouštět tak, jako odpouští Bůh a milovat tak, jako miluje Bůh.
Pro mne je tu výzva: Jsi toho schopen? Ne? Pak potřebuji znovu buď naplnit Boží láskou (agapé) nebo si ji nechat nově rozlít v srdci, v nitru.
A ještě jedna výzva. Když jsi toho schopen, považuješse za hlupáka? Za někoho, kdo se „nechal zneužít“ jako politováníhodný hlupáček? Kdo na sobě nechá dříví štípat? Kdo je schopen odpustit a milovat nepřítele, je Boží silák. Není to lidský ranař, je to Boží hrdina.
Nejsme první, kdo je s tímto konfrontován. Jen tak namátkou Chelčický, Lev N. Tolstoj a miliony dalších. Ale někteří z nich se mýlili v tom, že to chtěli uplatnit „plošně“. Chtěli, aby lidé, co neznají Ježíše, milovali své nepřátele a byli pacifisty. To by byl nesmysl a věc nemožná.
Co je na tom úchvatné? Že neexistuje „instantní“ řešení. Každý křesťan si to musí protrpět, prokousat, prožít si to sám. Někdy mne fascinuje, jak si tu klidně zpíváme „Chci nést svůj kříž, tebe následovat, chci nést svůj kříž, tělo ukřižovat, … zemřít žádostem svým.“ A pak si nalistujeme Lukáše, 6. kapitolu a říkáme: „Pane Ježíši, to snad nemyslíš vážně!!!“
A ještě jedna zpráva, a to špatná, nebo spíš reálná: Kdo se tím už jednou „prokousal“ (s Boží pomocí), není provždy „za vodou“; ale s každým vítězstvím je to snad lehčí a lehčí (lépe řečeno: o trošku méně těžké).
Boží Duch nám chce pomoci, abychom tento život neprospali, ale užili jej pro ten zvláštní proces posvěcení. Posvěcení – to je být více podoben Bohu.
Jsem hluboce přesvědčen, že je v tom skryt i klíč k duchovní moci nesení evangelia. Když nic jiného, tak nás o tom poučují církevní dějiny. Ne silou, mocí, penězi a politickými pákami, ale Duchem mým, praví Pán.
Možná, že nám může pomoci, když si uvědomíme, že než jsme pozvali Pána Ježíše do života, dřív, než jsme slyšeli o Bohu, byli jsme božími nepřáteli. A Pán Bůh nás miloval.
A ještě jeden postřeh: Ježíš neučil nikdy nic, co by sám nedělal. Když nevíte co ohledně lásky agapé k nepřátelům, mrkněte na Ježíše, jak dělal on. A že těch nepřátel měl!!!
Evangelium prý není obchodem „něco za něco“.
Nejprve potvrzení toho, že to není obchod.
Rádi investujeme, abychom z toho brzy něco měli, že? Vkladový list na půl roku s roční úrokovou mírou 15 procent – to je produkt, že? Jenže v první dnešní části Pán Ježíš mluví spíš o darech. Dar: dám bez naděje na zisk. Ačkoliv!!!?? Ani tam to nemusí být tak jasné. „Půjčujte a neočekávejte nic nazpět.“ Dej, jako bys dal Bohu!
A jedním dechem Pán Ježíš říká: v. 37+38!!! „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.
38 Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
Proč to tak je? Soukromně si myslím, že je to proto, abychom byli povzbuzeni. Abychom to vůbec unesli. Aby naše nechápavost Božích principů nás neodrovnala. Pán Bůh to s námi umí. Umí nás povzbudit, zdravě vyhecovat, pochválit a něco seriozně slíbit, protože nás zná a nezřekl se nás, lidí, ani po pádu. A ty poslední dva verše zřetelně vypadají jako dobrá investice: pro tento život i pro budoucí. Investujte! Investujte do vztahů, investujte do sebe: do posvěcení. Zemědělec seje a neví, že vlastně investuje.
Křesťan investuje pomíjitelné, aby sklidil nepomíjitelné.
1K 15,35-38.42-44 Věřím, že pokud je tento text v dnešních perikopách, nečtu jej nepatřičně a manipulativně.
1 Korintským 15:35 Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?"
36 Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.
37 A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.
38 Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.
42 Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43 Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44 Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
Co můžeme investovat? Pouze pomíjitelné, co si stejně na věčnost nevezmeme.
Řeknu vám, až se na tyto skutečnosti budu dívat pozpátku z věčnosti, jsem moc zvědav, co uvidím. Říkám to, jak tomu rozumím a říkám to ještě na cestě. A proto přeji sobě i vám, abychom obstáli v současném dobrodružství života. Díky Bohu za Pána Ježíše, který nám Boží pravidla přiblížil a prakticky ukázal.
Amen.
Slovo na cestu: 1K 15,57 Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!
Požehnání: 1K 15,58 A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010